Rudolf II. Samotář na trůně

„Ať září císařova hvězda“ – tak znělo motto význačného panovníka, od jehož úmrtí letos uplynulo 400 let. Oblíbená pohádka z padesátých let Císařův pekař – Pekařův vylíčila císaře Rudolfa II. jako směšnou figurku a pravý opak moudrého vladaře. Přitom český lid ho měl v oblibě a zprávy o jeho skonu přijal se zármutkem. Jaký byl podivínský Habsburk doopravdy? A jaké tajemství tutlal světu až do svého neslavného skonu?


Rudolf II. byl teprve třetím Habsburkem na českém trůnu poté, co v českých zemích roku 1526 vymřeli Jagellonci. Jeho rod patřil k nejmocnějším evropským dynastiím, významnější však tehdy byla španělská větev (král Filip II.), vedle níž rakouští Habsburkové působili jako chudí příbuzní. V kapse však měli významný trumf – císařskou hodnost, kterou už získali prakticky dědičně. Římského císaře sice po staletí volil sbor sedmi kurfiřtů, avšak v době, kdy Rudolf nastupoval vládu, byl titul udělován již více než sto let jen Habsburkům.

Rudolf II. se narodil roku 1552 coby budoucí dědic císařské hodnosti, českého a uherského královského titulu a tradičních Habsburských držav v Německu a Rakousku. Jeho rodiče – císař Maxmilián II. a sestra španělského krále Marie Španělská – byli bratranec a sestřenice (Rudolfovi dědové byli bratři) a v rodině nechyběly ani další obdobné sňatky, které měly posílit vazby mezi španělskou a rakouskou větví. Genová jednotvárnost si však začala vybírat daň. Rudolfovou prabábou byla kastilská královna Johana Šílená a u španělského dvora se mluvilo o tom, že malý dědic trůnu také není duševně v pořádku. Rudolfův otec proto větřil příležitost a souhlasil s tím, aby jeho nejstarší synové Rudolf a Arnošt byli vysláni ke španělskému dvoru na vychování.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2012