PRAŽSKÉ TŘÍKREJCARY
se značkou mincmistra Tobiáše Schustera a jeho ženy Doroty (příspěvek k typologii vládních ražeb císaře Ferdinanda II.)
Před pár lety jsem v několika svých příspěvcích k problematice českých ražeb císaře Ferdinanda II. předeslal, že toto období českého mincovnictví může být ještě dlouho poměrně bohatým zdrojem nových dílčích poznatků, které bude možné v budoucnu využít při vytváření komplexního soupisu českých ražeb – tzv. „Corpus Nummorum Bohemicorum“.
Tobiáš Schuster pocházel ze zámožného patricijského rodu Schusterů. Jeho otec Jan Schuster byl dlouhá léta zemským prubířem kovů. Dne 16. září 1608 byla rodina Schusterů povýšena do stavu tzv. erbovních měšťanů a Janu Schusterovi byl císařem Rudolfem II. udělen znak a predikát „z Goldburgu“. Erbovní znamení, umístěné v modrém kolčím štítu, má podle Adolfa Karlovského vztah k rodové řemeslné tradici. Znamení tvoří na zlatém trojvrší dvě koule nad sebou, spodní stříbrná, vrchní zlatá. Přikryvadla jsou vpravo černá, vlevo stříbrná oboustranně zlatě podšitá. Přílba na štítu je opatřena korunou. V klenotu je z koruny rostoucí stříbrný nekorunovaný dvouocasý lev, držící v pozdvižené pravé přední tlapě zlato-černě podélně pruhovaný prapor. (obr. 1) Další erbovní list byl udělen 10. listopadu 1627 bratrovi Tobiáše Schustera, pozdějšímu primátorovi Karlu Felixovi Schusterovi z Goldburgu. V tomto případě se patrně jednalo o tzv. polepšení erbu tím, že u měšťanských erbů obvyklá přílba kolčí byla nahrazena otevřenou přilbou turnajovou (mřížkovou).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2019.
Jak se dělá mincovna (7) Jak se sestavuje tým
Číslo sedm mám rád a považuji ho vedle třináctky, za svoje šťastné číslo. Není náhodou, že jsem si sedmičku rezervoval pro nejtěžší kapitolu svých vzpomínek.
V úvodní části jsem zdůrazňoval, jak je pro úspěch každého podnikatelského záměru důležité vybrat správné lidi. Dosud se mé vyprávění neslo v jakési neutrální až neosobní formě a jednotlivé figury, respektive hráči byli pouze doplňkem příslušných pasáží. Situace se právě obrátila. Persony získávají tu nejdůležitější váhu a jsou to lidé, z nichž ještě mnoho pracuje v různých funkcích, ale bohužel jsou i takoví, kteří s námi naše pozemské snažení už nesdílejí. Nechci a nebudu nikoho hodnotit. Soustředím se jen na popis, jak jsem ty lidi vnímal.
Ve svých manažerských pozicích jsem byl pravidelně kritizován svými nadřízenými, nebo lidmi z personálního útvaru, že jsem povinné pravidelné hodnocení podřízených pracovníků v různých listinných podobách neprovedl, nebo ho provedl opožděně. Měli pravdu. Nedělal jsem
to rád, a už vůbec nerad jsem svá hodnocení přímo s lidmi projednával. Nechtěl jsem je zraňovat svými výtkami, a chválit jsem neměl vždy důvod. Navíc zastávám teorii, že povahu
člověka nezměním, je třeba využívat jeho dobré vlastnosti a ty špatné jenom tlumit. Negativní motivace nevede k cíli, jen lidi stresuje.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
