Hyperinflace v Zimbabwe IV. Povolební období – neřízený chaos
Již několik prvních dnů po volbách se ukázalo, že není co slavit.
Opozice se sice měla dostat do vlády, její role a podíl na moci však nebyly vymezeny a upřímně řečeno, její vůdci si již začali rozdělovat koláč moci a začali si vzájemně nedůvěřovat…
Normální Zimbabwan pak přemýšlel o tom, proč neutekl ze země dříve a jak přežít. V zemi nebylo ze základních potravin, hygienického zboží a dalších předmětů zhola nic...
A po ulicích se válely neodvezené (ale důkladně přebrané) odpadky. Harare začalo páchnout, nešla voda, s dodávkami elektrického proudu se v různých čtvrtích přestalo počítat. Problém měli i „ti šťastní“, kteří měli nějaké peníze v bance. Srpnovou reformou sice o své úspory nepřišli, ovšem, než si je vybrali v nové měně, hyperinf lace jejich hodnotu srazila na nepatrný zlomek. Podle posledních oficiálních zdrojů, si Zimbabwe si připsala další světový
rekord. V červnu zaznamenala meziroční míru inf lace ve výši 11,27 milionu procent.
Začala také africká zima a část Evropanů opustila zemi alespoň na dovolenou, na kterou jsem však já, jako jediná na ambasádě nemohla pomyslet. Uvolněné korunka na mém předním zubu mi také ukázala, na co se mám těšit, v případě onemocnění. Přes protekční přístup ke každému
lékaři ve městě (byla jsem dolarový cizinec) jsem čekala pět dní, až mi lékař oznámil, ať mne ihned šofér doveze, neboť má momentálně ve své ordinaci elektřinu a sehnal i vodu,
(celkově mne však ošetření a úprava korunky vyšlo na 500 USD).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012.
Německá platidla po 2. sv. válce (4) Mince BRD a emise BBK II.
V minulé části našeho přehledu německých platidel jsme se krátce zmínili o emisi BBK I, ke které se později vrátíme v samostatném článku, v němž se budeme věnovat detailům kolem typologie a především číslování.
V dnešním díle se naopak zaměříme na mince Deutsche Bundesbank (DBB) z období let 1950–2001 a emisi BBK II.
Před samotným popisem platidel se nejdříve opět vrátíme o několik let nazpět. Po přijetí měnové reformy v červnu 1948 se vztahy mezi západem a SSSR značně vyhrotily. Na měnovou reformu se sovětské vedení rozhodlo zareagovat totální pozemní blokádou Berlína. Hlavní město se totiž podobně jako zbylé části Německa dělilo do čtyř sektorů pod správou jednotlivých okupačních mocností, ovšem svou geografickou polohou se jako celek nacházelo uvnitř sovětské zóny. Této izolace se rozhodl Sovětský svaz využít a pod záminkou ochrany jím kontrolované části Německa před spekulanty s měnou nechal uzavřít všechny přístupové cesty do města s úmyslem nechat obyvatele zcela vyčerpat a vyhladovět.
Stalin tímto krokem usiloval o prolomení odporu západu a rozšíření své sféry vlivu na celé Německo. Blokáda trvala od 24. 6. 1948 až do 12. 5. 1949. Během této doby se tak západní sektory Berlína ocitly odříznuty od veškerého pozemního zásobování a to včetně vodních cest a dodávek elektrické energie. Američané a Britové se k blokádě postavili čelem a bez „horkého“ konfliktu situaci vyřešili leteckým mostem. Díky jedinečné organizaci, technice a lidské dovednosti bylo během jedenáctiměsíční blokády dopraveno do Berlína na 2,2 milionu tun potravin, uhlí, stavebního materiálu a dalšího zboží v přibližně 277 000 letech1. Pro Sovětský svaz se však ve výsledku blokáda ukázala jako kontraproduktivní, neboť nejen že Stalin nedosáhl svých cílů, ale současně i kooperace mezi západními mocnostmi a německým obyvatelstvem stmelila vzájemné vztahy. Po ukončení blokády se západní spojenci vyslovili pro souhlas s novou západoněmeckou ústavou2 a 7. 9. 1949 vznikl nový stát Spolková republika Německo (Bundesrepublik Deutschland - BRD). Východní zóna na nastalou situaci 7. 10. 1948 zareagovala obdobně, když vyhlásila druhý německý stát a de facto sovětský satelit Německou demokratickou republiku (Deutsche Demokratische Republik - DDR).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2013
