Osvobození Československa – hlavní vojenskou tíhu při osvobození Československa od nacistické okupace nesla vojska Sovětského svazu. Západní Čechy v roce 1945 osvobodila americká armáda generála Pattona. Ve formacích Rudé armády bojovaly také československé, rumunské a polské jednotky. Do střetů s okupační mocí se zapojovaly partyzánské a odbojové skupiny operující na území Protektorátu. Poslední významnou událostí osvobození Československa bylo Pražské povstání.
Konec 1. československé republiky předznamenal 29. září 1938 podpis Mnichovské dohody. V ní Francie a Anglie potvrdily souhlas s postoupením československého pohraničí, Sudet, Německu. Představitelé velmocí doufali, že tím stupňující se Hitlerovy požadavky skončí. Už 15. března 1939 však bylo německými vojsky obsazeno zbylé území a o den později vznikl takzvaný Protektorát Čechy a Morava. Slovensko již předtím vyhlásilo samostatnost a stalo se německým satelitem.
Vláda se, pod vedením prezidenta Edvarda Beneše, uchýlila do Londýna, odkud organizovala domácí odboj. Ten vyvrcholil výsadky československých parašutistů a atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha. V odvetě nacisté zahájili teror, jehož smutným symbolem se stala obec Lidice, kterou srovnali se zemí.
Centrem hlavně komunistického odboje se stala Moskva s představiteli Klementem Gottwaldem a Rudolfem Slánským. V SSSR se také zformoval 1. československý armádní sbor, který byl poprvé nasazen při obraně obce Sokolovo a později se podílel na osvobození vlasti.
Do bojů na československém území zasáhl už v roce 1944 První československý stíhací letecký pluk v SSSR, který přiletěl na pomoc Slovenskému národnímu povstání (SNP).
Právě povstání na Slovensku mělo zahájit rychlé osvobození Československa, začalo však předčasně. Původní plán předpokládal nasazení pravidelné slovenské armády, která měla Němcům vpadnout do týla a odlehčit tak karpatskými průsmyky postupující Rudé armádě. Plán ale selhal a slovenské jednotky lokalizované na východě země byly odzbrojeny. Osmatřicátá sovětská armáda, podpořená 25. tankovým sborem, 1. gardovým jezdeckým sborem a 1. československým armádním sborem se tak musela v oblasti Dukelského průsmyku potýkat s dobře opevněným a strategicky výhodně rozmístěným nepřítelem.
Bitva na Dukle patřila k nejkrvavějším střetům druhé světové války. Přesto, že se do ní postupně zapojily i další síly 4. ukrajinského frontu (součástí byla i 38. armáda), postup zuřivou obranou i obtížným terénem byl velmi pomalý. Na československé území vstoupila nejprve 20. září 1944 sovětská 1. gardová armáda. První českoslovenští vojáci hranici po urputných bojích překročili 4. října.
Podle představ generálů se měla sovětská vojska z jihu a ze severu spojit na Moravě a pak společně osvobodit Prahu. Vpád z polského území vešel do historie jako Ostravská operace. Ta se ale nevyvíjela dobře a sovětské ozbrojené síly narazily na precizní německou obranu, což postup významně zdrželo. Zajímavostí je, že Němci efektivně využili i předválečných československých opevnění, o nichž generál Jeremenko později prohlásil: "Vojska musela překonávat hluboce opevněnou obranu, s jakou se sovětská armáda za celou válku nikde jinde nesetkala."
Po vypuknutí Pražského povstání proto sovětské velení na pomoc hlavnímu městu poslalo tanky, které se podílely na dobývání Berlína. Do Prahy Rudá armáda dorazila ráno 9. května. V té době už naprostá většina německých vojáků město opustila a docházelo jen k menším přestřelkám.
Zasáhnout v Praze teoreticky mohla i americká armáda generála Pattona, která osvobodila západní Čechy a 6. května 1945 dorazila do Plzně. Nebylo ji však dovoleno překročit politicky dohodnutou demarkační linii.
Při osvobozování Československa padlo více než 140 000 vojáků Rudé armády, přes 30 000 Rumunů (stejný počet jich bylo zraněno), 116 Američanů a řada vojáků dalších národností.
K porážce nacismu a nepřímo i k osvobození vlasti, významně přispěli také českoslovenští letci ve Velké Británii.
