Jošt Lucemburský (1351 – 18. leden 1411) – moravský markrabě, král Svaté říše římské a braniborský kurfiřt. Byl synovcem krále Karla IV. Známý je také jako Jošt Moravský.

Jošt z dynastie Lucemburků byl velmi ambiciózním a obratným politikem. Moravským markrabětem se stal v roce 1375, o správu země se však musel dělit s nejmladším bratrem Prokopem Lucemburským. Jejich vzájemná rivalita a nesnášenlivost však přerostky až ve vleklý vojenský konflikt.

Od roku 1383 Jošt působil ve významné funkci generálního říšského vikáře pro Itálii, do níž ho jmenoval král Václav IV.

Další postup v kariéře i cestu k bohatství mu otevřely kontakty s bratrancem a králem Zikmundem Lucemburským, jehož finančně podporoval. Za půjčku, která Zikmundovi dopomohla na uherský trůn, obdržel Jošt (spolu s bratrem Prokopem) Prešpurk a část západního Slovenska. Jelikož král nebyl schopen peníze vrátit, přišel si Jošt na další výhody: získal Braniborsko a mohl disponovat říšským kurfiřtským hlasem. Od Václava IV. pak dostal správu nad lucemburským hrabstvím a alsaským fojtstvím.

Jošt Lucemburský byl ochoten se pragmaticky postavit na tu stranu konfliktu, která byla pro něj momentálně výhodná. Dokázal to i ve vztahu ke králi Václavu, když se v roce 1394 postavil do čela revoltující panské jednoty a později otočil a krále zase podporoval. Joštovy ambice dosáhly takové úrovně, že v roce 1400 kandidoval na titul krále Svaté říše římské. V opakované volbě 14. ledna 1410 se mu skutečně podařilo těsně zvítězit a odsunout tak Zikmunda na druhé místo.

Přesto, že Morava za Joštovy vlády trpěla, nelze jemu, a vůbec moravským Lucemburkům, upřít přínos při velebení Brna. Za Joštovy éry byla obnovena také brněnská mincovna.

Titulu římského krále si však ambiciózní vládce dlouho neužil, neboť 18. ledna 1411 na hradě Špilberk zemřel. Pohřben byl 20. února téhož roku v kostele svatého Tomáše v Brně. V roce 1999 byla provedena odborná expertíza Joštových ostatků, která potvrdila jejich totožnost.