Jak se dělá mincovna (18)
Ražba medaile se sportovní tematikou
Většina lidí si pod pojmem medaile představuje kousek barevného kovu, kulatého tvaru, zavěšeného na stuze, kterou úspěšnému sportovci, na stupních vítězů, předává zasloužilý funkcionář. Celkem jednoduchá představa.
Taková medaile, než si ji šťastný sportovec se slzou v očích urovná na své hrudi, chystá se s dojetím vyslechnout státní hymnu a upřeně sleduje, jak na stožár stoupá vlajka země, kterou hrdě reprezentuje, má na svém počátku hodně složitý vznik. Mezinárodní sportovní akce, které spadají do kompetence nejvyšších svazových orgánů, mají pro tvorbu sportovních medailí přísná pravidla. Ty nerady připouštějí, že by je razil někdo jiný, než určí tvrdá sportovní lobby. V roce 2004, kdy se v Praze konalo mistrovství světa v ledním hokeji, jsem měl možnost se s těmito mezinárodními praktikami seznámit. Mincovna již několik let razila pro Český hokejový svaz sportovní medaile a pánové ze svazu se stali našimi váženými obchodními partnery. Každoročně jsme pro ně dodávali sady medailí pro vítěze všech ligových kategorií, počínaje extraligou mužů až po dorostence. Nebylo proto divu, že jsem generálního sekretáře svazu Ing. Jindřich Micku již v roce 2003 požádal o spolupráci ve vazbě na chystaný světový šampionát. Bylo mi vysvětleno, že se jedná o velice komplikovanou záležitost, kterou pevně v rukou třímá Světová hokejová federace – IIHF (International ice hockey federation) se sídlem v Ženevě, a ta má svého dvorního dodavatele medailí. Kompetence Českého svazu ledního hokeje (ČSLH) jsou v této věci prakticky nulové. Pokud chce mincovna tyto medaile vyrábět, musí své zástupce vyslat do Ženevy. Tam má ale jen malou naději na úspěch.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2015.
Heraldika na mincích a medailích (2) Středověk – krása střídmosti a sdělnosti
Pro heraldiku bylo celé 14. a částečně i 15. století zlatým věkem.
Erby byly vytvářeny a užívány s respektem a přirozeným vkusem. Tomu také odpovídala péče věnovaná jejich provedení. Obsah i forma byly v rovnováze. To všechno platilo také pro mincovní obrazy. Jejich umělecká úroveň snese bez potíží srovnání se znaky na gotické architektuře, v knižní i na nástěnné malbě, na tapiseriích i na dílech uměleckého řemesla.
Jednoho zimního dne roku 1300 přijal král Václav II. na pražském hradě svého kancléře Petra z Aspeltu provázeného třemi cizinci. Kancléř, jinak také basilejský arcibiskup a vynikající diplomat, byl pro krále Václava, předposledního Přemyslovce na českém trůnu, nenahraditelným rádcem. Také toho dne přicházel v závažné věci. Na řadě byla mincovní reforma, kterou kancléř pomáhal připravovat. Král věřil, že Rinieri, Appardi a Cino, tři odborníci z Florencie, které Petr z Aspeltu angažoval, odevzdají dobrou práci. A nezklamal se. Ještě v červnu téhož roku byla zaražena jeho „věčná mince“ pražský groš.
Nové platidlo sice nebylo věčné, razilo se však takřka 250 let a jeho význam byl už na počátku mimořádný. Pražský groš se stal jedním ze symbolů politické a ekonomické síly Českého království ve 14. století. Tomu odpovídala i výtvarná podoba mince. Šťastně se v ní snoubily umělecké vlivy italské a francouzské, tedy ne už jen německé, jako v minulém století. Razidla byla prací italských mistrů a inspirací byl francouzský groš z Tours.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
