Nejdéle obíhající bankovka
Stokoruna vzoru 1961 je v naší novodobé historii vůbec nejdéle platná bankovka a není tedy divu, že nás má stále čím překvapovat.
Vedle dosud nepublikovaného výskytu dvou typů číslovačů1 (secesní nový „1a“ a secesní malý „1c“) u série „R“, či ne zcela osvětlenou problematiku okolo sérií D jde tak i nově o bílý kolek, na nějž bychom tímto článkem chtěli upozornit.
Nejdříve si krátce shrňme historii této bankovky. Ta se de facto počíná již peněžní reformou z roku 1953, kdy se do oběhu dostaly státovky podle ruského vzoru, které svým provedením a ochranou proti falzifikaci ani zdaleka neodpovídaly tehdejším standardům2. Není proto divu, že se krátce po jejich uvedení do oběhu začaly vyskytovat více, či méně zdařilé padělky. Díky jejich narůstajícímu počtu tak už koncem téhož roku vláda a vedení centrální banky zvažovalo tisk nové, obměněné, emise, která by graficky vycházela ze vzorů 1953, ale pro větší ochranu by se líc vyvedl měditiskem. Ovšem tento plán, stejně tak jako soutěž z roku 19553, nedošel až do konečné fáze realizace. Namísto toho se Ministerstvo financí na přelomu února a března 1959 usneslo na vypsání zcela nové soutěže na nové padesáti a stokoruny. U stokoruny se k realizaci přijal návrh pplk. Heřmana, který byl po několika úpravách (změna barvy z hnědé na zelenou, uvažovaný sedmiciferný číslovač…) předán Státní tiskárně cenin (STC), která následně 1. února 1961 započala s jejím tiskem.
Zde v STC poté probíhal tisk všech variant sérií prvního vydání, vyjma let 1964/65, kdy se z kapacitních důvodů zadala výroba série D závodu Goznak4 v SSSR. Tisk prvního vydání byl následně ukončen až roku 1987 v souvislosti s nově připravovanou stokorunou brunovského emise. Ovšem vlivem politických událostí z přelomu let 1989/90 byla centrální banka přinucena ukončit produkci nově vydané 100 Kčs 1989 s portrétem Klementa Gottwalda a naopak zahájit výrobu druhého vydání stokoruny vzoru 1961. Rozdíly obou vydání, stejně tak jako varianty I. vydání, detailně popisuje ve svém katalogu Jan Bajer5 a není tedy nutné je podrobněji rozvádět. Pro upřesnění si uveďme jen detaily kolem II. vydání. V něm se tiskly celkem tři série, a to část sérií X25–X48, dále X49–X96, G01–G96 a konečně M01–M24, které více popisujeme v přiložené tabulce6.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2011
NÁMĚTOVÁ NOTAFILIE (4) Spisovatelé na bankovkách
Mezi vděčné motivy papírových platidel patří především umělci.
Vedle proslulých malířů a hudebních skladatelů se pak po nejvíce setkáváme i se spisovateli. Někteří z nich, jako na příklad James Joyce, jsou u nás takřka neznámí, naopak jiní jako Johann Wolfgang Goethe dosáhli světového ohlasu daleko za hranicemi své země.
Hans Christian Andersen
Dánský spisovatel Hans Christian Andersen se narodil 2. dubna 1805 v Odense na ostrově Fyn. Pocházel z chudých poměrů a prakticky až do svých čtyřiceti let byl závislý na podpoře mecenášů. Otec, který se živil jako krejčí, mu zemřel v 11 letech a mladý Hans musel zanechat studia a nastoupit do továrny. Ve 14 letech přesídlil do Kodaně, kde se živil coby loutkoherec a zpěvák. Zde se později seznámil s ředitelem divadla Jonasem Collinem, který ho poslal na studia a zajistil mu stipendium krále Frederika Vi. Na gymnáziu ve Slagelse, odkud později přešel na školu v Helsingoru, kde zůstal až do roku 1827. Ve škole Andersen patřil spíše k podprůměrným žákům a později na tuto dobu vzpomínal jako na nejčernější a nejtrpčí roky svého života. Už před nástupem do školy byl vášnivým milovníkem literatury a znal nazpaměť i celé Shakespearovy hry. Později psal romány, básně, divadelní hry a především pohádky. Svou první knihu s názvem Duch v Palnatakově hrobě vydal už v roce 1821, nesetkala se však s velkým úspěchem a ne lépe na tom byly i další jeho knihy.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2017.
