HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (9) Církevní aristokracie
Katoličtí preláti svými zakázkami rozvíjeli barokní formy ve všech sférách výtvarného umění.
Nezadali si přitom se svými středověkými předchůdci, kteří, stejně intenzivně, podporovali výtvarné umění své doby. Baroko se u nás markantně projevilo i na mincích a medailích vysokých církevních hodnostářů, jejichž jména už většinou nebyla česká.
Biskupský palác v Olomouci byl pro zdejší měšťany stále ještě novostavbou, když před ním roku 1694 zastavily tři kočáry. Z prvního, s vévodským erbem na dvířkách, vystoupil bledý chlapec, kolem kterého se ihned shlukla početná skupina štolbů, komorníků a tajemníků. „Tohle je opravdu nový pan koadjutor?“ šeptali si sloužící z biskupského paláce. Ti zasvěcení je nenechali na pochybách, bylo tomu skutečně tak. Pomocný biskup olomoucký, Karel Josef Johann Lotrinský, se právě ujímal svého dalšího úřadu. Bylo mu čtrnáct let.
Barokní biskupové a arcibiskupové reprezentovali katolickou církev, tedy nadnárodní, centrálně řízenou organizaci, s pevným místem v mocenské struktuře Evropy. Nebyl důvod, aby pocházeli ze země, kde zastávali úřad. V Českém království, ve kterém ještě doznívala rekatolizace, byl jejich cizozemský původ spíš žádoucí. Monarchie se už stabilizovala ve své absolutistické podobě a propojování světské a církevní moci vyplývalo ze situace. Docházelo k němu sice již v renesanci, ale v 17. století, v zemích s dominancí katolické církve, patřilo k dobových charakteristikám.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2015.
Německá platidla po 2. sv. válce (4) Mince BRD a emise BBK II.
V minulé části našeho přehledu německých platidel jsme se krátce zmínili o emisi BBK I, ke které se později vrátíme v samostatném článku, v němž se budeme věnovat detailům kolem typologie a především číslování.
V dnešním díle se naopak zaměříme na mince Deutsche Bundesbank (DBB) z období let 1950–2001 a emisi BBK II.
Před samotným popisem platidel se nejdříve opět vrátíme o několik let nazpět. Po přijetí měnové reformy v červnu 1948 se vztahy mezi západem a SSSR značně vyhrotily. Na měnovou reformu se sovětské vedení rozhodlo zareagovat totální pozemní blokádou Berlína. Hlavní město se totiž podobně jako zbylé části Německa dělilo do čtyř sektorů pod správou jednotlivých okupačních mocností, ovšem svou geografickou polohou se jako celek nacházelo uvnitř sovětské zóny. Této izolace se rozhodl Sovětský svaz využít a pod záminkou ochrany jím kontrolované části Německa před spekulanty s měnou nechal uzavřít všechny přístupové cesty do města s úmyslem nechat obyvatele zcela vyčerpat a vyhladovět.
Stalin tímto krokem usiloval o prolomení odporu západu a rozšíření své sféry vlivu na celé Německo. Blokáda trvala od 24. 6. 1948 až do 12. 5. 1949. Během této doby se tak západní sektory Berlína ocitly odříznuty od veškerého pozemního zásobování a to včetně vodních cest a dodávek elektrické energie. Američané a Britové se k blokádě postavili čelem a bez „horkého“ konfliktu situaci vyřešili leteckým mostem. Díky jedinečné organizaci, technice a lidské dovednosti bylo během jedenáctiměsíční blokády dopraveno do Berlína na 2,2 milionu tun potravin, uhlí, stavebního materiálu a dalšího zboží v přibližně 277 000 letech1. Pro Sovětský svaz se však ve výsledku blokáda ukázala jako kontraproduktivní, neboť nejen že Stalin nedosáhl svých cílů, ale současně i kooperace mezi západními mocnostmi a německým obyvatelstvem stmelila vzájemné vztahy. Po ukončení blokády se západní spojenci vyslovili pro souhlas s novou západoněmeckou ústavou2 a 7. 9. 1949 vznikl nový stát Spolková republika Německo (Bundesrepublik Deutschland - BRD). Východní zóna na nastalou situaci 7. 10. 1948 zareagovala obdobně, když vyhlásila druhý německý stát a de facto sovětský satelit Německou demokratickou republiku (Deutsche Demokratische Republik - DDR).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2013
