Konvenční měna 260 let od zavedení
Většina evropských panovníků při nástupu na trůn obvykle slibovala, že bude dbát o pevnou a stabilní měnu, že nepřipustí zlehčování a znehodnocování vydávané mince.
Obvyklým tématem byl na druhou stranu boj proti přílivu cizí nehodnotné mince do země. Ale těžko hledat panovníka, kterému by se to povedlo...
Někteří vladaři po zahájení ražby nové mince nějaký čas, zejména pokud měli k dispozici dostatečně bohaté zdroje jako např. stříbrné doly, skutečně drželi obsah stříbra v minci tak, jak bylo stanoveno v mincovních řádech či podobných nařízeních o minci. Jakmile však potřebovali peníze (většinou na válečné výdaje), pak bez ohledu na své sliby a předsevzetí nikdy neváhali minci zlehčit a znehodnotit. Zmatek a nepřehlednost měnových poměrů v římsko-německé říši byly umocňovány tím, že každý panovník (držitel mincovního regálu) si na svém území vydával mince tak, jak to považoval pro svoji zemi a hlavně pro sebe za nejvýhodnější.
Pokus zavést pro střední Evropu v mincovnictví jednotný systém zaznamenáváme například na počátku druhé poloviny 16. století. Tehdy chtěl císař Ferdinand I. (1526-1564) upevnit ústřední královskou moc a omezit vliv stavů. Jeho cílem bylo vytvoření hospodářsky a nábožensky jednotné říše pod nadvládou Habsburků. Nový říšský mincovní řád byl nejprve uveden do života v rakouských zemích (1560) a o rok později byl přijat i pro všechny země Koruny české. Byla zavedena jednotná měna, jejímž základem byl říšský zlatník/gulden (60 krejcarů). Tento měnový systém sjednocoval mincovnictví všech habsburských zemí mimo uherské království. Zhruba po deseti letech však tento projekt ztroskotal. Například země Koruny české se vrátily zpět k původní tolarové měně v roce 1573. A tak potom následovalo velmi dlouhé období, v němž stálé kolísání hodnoty stříbrných a zlatých mincí, ražba nejrůznějších druhů drobných mincí, jejichž hodnota málokdy odpovídala jejímu označení na minci, byly jevy, které nepříznivě ovlivňovaly hospodářskou situaci v zemi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013.
PÍSMO NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (2) Řecko – země, kde mince promluvily
Písmo na mincích a medailích? O čem se tady dá psát? Je to přece jasná a samozřejmá věc.
Třeba to ale tak samozřejmé a jasné není a bližší seznámení může překvapit. Vítejte tedy do světa skrytých významů a nenápadné krásy. Staré Řecko je naší první zastávkou.
Mramorové tělo bohyně Artemis s množstvím ňader by cizince, který navštívil Efes poprvé, asi překvapilo. Dvě chrámové kněžky, které si daly pod sochou schůzku, však zpodobení své paní dobře znaly. Setkaly se ostatně kvůli jiné věci. „Tohle jsi mi chtěla ukázat, Zoé?“ zeptala se ta starší a otáčela v prstech nově vyraženou minci. „No co, drachma se včelou, jenom nějak divně ozdobená.“ „To je právě to, Xenie, teď už všude berou jen tyhle. A ty ozdoby, o kterých mluvíš, to jsou znaky jména našeho města. Přečetla mi je představená. Ale neboj, všechny staré drachmy bez znaků nám město vymění.“Naše fiktivní scéna předvádí situaci, která se mohla odehrát při prosazení písma do mincovního obrazu. Trasy vývoje dvou velkých starověkých vynálezů, písma a mince, se v jednom okamžiku prostě musely protnout. Až do té chvíle si písmo vystačilo s hliněnou tabulkou nebo kamennou deskou. Mince se zase dlouho spokojovala se svou ranou formou kousku kovu, na kterém vladař vyraženým reliéfem zaručoval její hodnotu. Pak se ale něco změnilo, snad v myšlení lidí, možná v pravidlech obchodování. Dosavadní reliéf hlavy boha nebo figury zvířete už nestačil. Mincovní obraz doplnilo písmeno. Byl to historický okamžik, protože teprve jím se mince stala kompletní.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2017.
