Jakou barvu má zlato ?
Ryzí zlato má hřejivou, bohatě žlutou barvu.
V slitinách s jinými kovy však může nabývat celé řady odstínů od bílé, přes žlutou až po červenou barvu. Zvláštními postupy však může získat i nečekanou modrou, černou nebo růžovou barvu.
Podobně jako malíř míchá žlutou a modrou barvu aby získal zelenou, lze smícháním různých kovů změnit barvu zlatého šperku. Přidáním mědi získává barva zlata červené tóny, stříbro a některé další kovy ji mění k bílé. Tím se ale snižuje ryzost zlata a mění se i jeho fyzikální vlastnosti.
Červené zlato – červený odstín se získává přidáním mědi. Čím vyšší je obsah mědi, tím nižší je tvrdost slitiny, což někdy bývá na závadu pevnosti zlatnického výrobku.
Zelené zlato – slitina zlata se stříbrem nebo s kadmiem. Odstín zelené je ovlivňován množstvím stříbra ve slitině.
Modré zlato – slitina zlata s ocelí, obyčejně v poměru 18:6. Zvláště v Evropě byl tento odstín zlata oblíben v 19. století, kdy do módy přišly ocelové šperky. Tumbagu – slitina zlata a mědi v poměru 4:1. Vyniká nízkou tavitelností a větší tvrdostí než jiné slitiny zlata a má matný lesk bronzu.
Purpurové zlato – tak se nazývá slitina zlata a hliníku obyčejně v poměru 18:6. Jeho barvu nelze označit jako čistě purpurovou, spíše se podobá bronzu se švestkově modrým nádechem. S purpurovým zlatem se veřejnost seznámila poprvé v roce 1937.
Bílé zlato – je slitina zlata s kovy, které ho intenzivně odbarvují, takže slitina nabývá čistě bílé barvy, je naprosto stálá na vzduchu a dá se vyleštit do vysokého lesku. Nejintenzivněji odbarvuje zlato nikl a paládium. Zřídka se přidává do slitin bílého zlata rhodium, měď a zinek. Bělozlaté slitiny jsou známy od počátku 20. století, nenašly však zpočátku ve zlatnictví oblibu, díky své tvrdosti byly spíše používány v hodinářském průmyslu jako slitiny ložiskové a pružinové. Dalším výzkumem byly získány slitiny vhodné i pro klenotnictví, zvláště jako náhražka platiny k výrobě klenotů. Bílé zlato se rozezná od platiny lučavkou královskou, která na zkušebním kameni vryp bílého zlata okamžitě rozpustí.
NÁMĚTOVÁ NOTAFILIE (3) Diktátoři na bankovkách
Jedním z nejčastějších námětů, s kterým se setkáváme na papírových platidlech, jsou politici.
Při výběru osobností se centrální bankéři vždy snaží, aby vyobrazená osobnost byla pro zemi a její občany nejen významná, ale měla být i určitým vzorem. Dobrými příkladem je například prezident Tomáš Garrigue Masaryk či královna Alžběta II. Na opačné straně spektra pak nalezneme ty nejhrůznější diktátory, na které se zaměříme v dnešním díle.
Idi Amin
Jedním z nejbrutálnějších afrických diktátorů je bezesporu Idi Amin. Amin pocházel z kmene Kakwa žijící na severu Ugandy. Po základní škole vstoupil roku 1946 do jednotek královských střelců, kde zprvu sloužil jako kuchař. Díky fyzické síle a vytrvalosti, stejně tak jako krutosti, se postupně propracoval do vyšších hodností. Jako mladý důstojník se účastnil po boku skotských jednotek bojů v Keni a Somálsku, kde se projevila jeho brutalita a sadistické sklony. Po vyhlášení nezávislosti Ugandy zůstal v armádě a vstoupil ve spojenectví s ministerským předsedou Obotem, který roku 1965 provedl vojenský převrat. Po nástupu Obota k moci získal Amin post vrchního velitele vojsk a letectva. Z nově nabyté funkce posiloval svou mocenskou pozici, díky čemuž upadl v nemilost prezidenta a v podezření z rozkrádání státního majetku.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2016.
