Úvod do grošového období (6) České mincovnictví grošové doby (2)
V období husitské revoluce ustává ražba pražských grošů. Přestože z kutnohorské mincovny vychází ještě několik let po smrti krále Václava IV., děje se tak de facto ilegálně z původních razidel se jménem a titulem zesnulého krále.
Zrno (obsah drahého kovu) jak grošů, tak i drobných peněz se čtyřrázem, které se nyní stávají prakticky jedinou domácí mincí, se záhy povážlivě snižuje tou měrou, že kronikáři brzy mluví o groších a penězích „z půhé mědi ražených“. V letech 1420 a 1421, kdy monopolní královskou mincovnu v Kutné Hoře ovládala strana katolická, razili husité svoji drobnou minci také v Praze.
Pro ražbu drobné mince i pražských grošů v počátcích revoluce použili husité zkonfiskovaného stříbrného majetku včetně církevních kalichů. Nedostatek kvalitního kovu a soustavná potřeba peněz si vynutila vydání prvních kreditních platidel (mince bez vnitřní hodnoty) – tzv. flútků. Kronikář o tom zaznamenal: „… A potom, když se jim stříbra nedostávalo, dělali peníze z půhé mědi... a těm říkali flútky.“
Špatná jakost husitských grošů se stala příčinou vybíjení speciálních značek – tzv. kontramarek na kvalitní groše. Tyto kontramarky začala přidávat na pražské groše jihoněmecká města jako označení pro bernou minci při městských trzích. Záhy se k nim připojila i další města zejména bavorsko-švábského a westfálského mincovního okruhu. Dnes známe na 240 kontramarek, jež nesly většinou podobu stylizovaného městského znaku a byly do plochy grošů vybíjeny jako drobné punce. Nezřídka lze najít i groš s několika – 2, 3 i více vybitými kontramarkami, jak jej označilo postupně za bernou minci několik měst. Za zvláštnost můžeme v tomto směru označit kontramarky moravských měst Jihlavy (ježek – Jihlava = německy Iglau = v doslovném překladu Ježkov) a Brna (orlice – městský znak).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011
Heraldika na mincícha medailích (7)
Baroko – dynamické, komplikované, reprezentativní
Pozdně renesanční erby jsou proti předchozím složitější, jak svým heraldickým scénářem, tak výtvarnou formou. Nový sloh, baroko, měl ale ještě prohloubit a dovršit vývoj v tomto směru. Na sdělnost heraldiky tedy čekala zatěžkávací zkouška. Zároveň se stupňovala expresivita barokních erbů, jak v plasticitě, tak v liniích.
Na rozlehlém staveništi paláce, kterému padla za oběť řada malostranských domů, se v létě roku 1624 radili dva muži. Zedníci a políři je opatrně obcházeli. Dobře věděli, že jednomu z nich, Albrechtu z Valdštejna, není radno zkřížit cestu. Ten se ale zcela věnoval svému společníkovi, což byl f lorentský architekt Giovanni Battista Pieroni. Vévoda se k němu choval s neobv yklým respektem, nikoli však bez důvodu. Ital mu přinášel stavební novinky ze své vlasti a Valdštejn toužil, aby jeho sídlo bylo působivé po všech stránkách. Dnes už víme, že jejich spolupráce byla plodná. Sala terrena v palácové zahradě je toho dokladem a Valdštejnský palác je jednou ze staveb stojících na samém počátku barokního slohu v naší zemi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2015.
