Eliška Přemyslovna - 725. výročí narození zlato b.k.
Averz (lícní strana):
Lícní stranu vyplňuje portrét Elišky Přemyslovny z profilu. Levý okraj medaile je doplněn ozdobnými ornamenty, které jsou pak také na rubové straně medaile. Při levém dolním okraji medaile jsou umístěny značky Pražské mincovny a punc. Opis vpravo uvádí jméno české královny a matky Karla IV. ELIŠKA PŘEMYSLOVNA.
Reverz (rubová strana):
Na rubové straně medaile je vyobrazena Eliška Přemyslovna dle iluminace ze Zbraslavské kroniky. Po obou stranách Elišky jsou uvedeny letopočty jejího narození (1292) a úmrtí (1330). Při levém dolním okraji je umístěn erb dynastii Přemyslovců. Nad erbem je značka autorky Lenky Nebeské. Při pravém dolním okraji je pak znak Českého království. Mezi těmito znaky je uvedeno výročí Eliščina narození * 725 LET.
Eliška Přemyslovna ( 20 . 1 . 1292 – 28 . 9 . 1330) - česká královna (poslední Přemyslovec na českém trůně), první manželka Jana Lucemburského, matka Karla IV.
Narodila se v Praze jako páté dítě českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské.
Matku ztratila již v pěti letech. Macechou se jí v roce 1303 stala pouze o šest let starší Eliška Rejčka, s jejímž příchodem se Přemyslovna nikdy nesmířila. V roce 1305 přišla o milovaného otce, následující rok o bratra Václava III. Načas odešla do kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.
Poté co si uvědomila slabost krále Jindřicha Korutanského, spojila se se šlechtickou opozicí. Ta v červnu 1310 rozhodla, že Eliška svou ruku nabídne Janu Lucemburskému. Po krátkém zaváhání souhlasila a vydala na cestu do Špýru, kde se 1.9.1310 za Jana provdala. Manželé pak zamířili do Čech, Jan obsadil Prahu, přičemž mu Eliška dopomohla k vítězství nad Jindřichem Korutanským. A tak v roce 1310 nastoupili Lucemburkové na český trůn.
7.2.1311 byli Eliška a Jan korunováni českou královnou a králem. Poté Jan odjel do Lucemburska a Čechy nechal pod vládou šlechty a správou Elišky, která se snažila o zachování přemyslovského odkazu. Vedla dlouhý mocenský zápas se svými příbuznými. Situaci mezi Eliškou Přemyslovnou a královnou vdovou Rejčkou vcelku výstižně charakterizuje pojem „válka královen, “ která probíhala v letech 1315 - 1316. I spory mezi šlechtou a králem, postupně přerostly v otevřenou válku mezi ní a králem. Tyto spory vyřešila v dubnu 1318 domažlická dohoda, s tou však Eliška nesouhlasila.
S Janovým způsobem života, kdy se věnoval spíše hrám a zábavám, Eliška otevřeně nesouhlasila a to přispělo k pomluvám, že chce Jana nechat odstranit. V lednu 1319 uprchla nespokojená Eliška na hrad Loket, Jan za ní přitáhl s vojskem a rozhodl se spiknutí proti němu odhalit. Nakonec povolil Elišce volný odchod, ale odebral jí syna Václava/Karla IV. Ten již svou matku více nespatřil. Vztahy Elišky a Jana byly velmi proměnlivé. Za dvanáct a půl roku se jim narodilo celkem 7 dětí. Po krátkém smíření manželů v roce 1321 a narození syna Jana Jindřicha (1322), vyšla najevo králova nevěra. Proto Eliška, již znovu těhotná, prchla do Landshutu. Eliška se k Janovi vrátila na jaře 1325, protože jí přestal poskytovat peníze. Jejich manželství bylo již pouze formální. Eliška dožila v ústraní, odloučena od většiny dětí, které žily na různých panovnických dvorech. K osamělosti se navíc připojila i finanční nouze.
Poslední Přemyslovna, královna hrdé povahy se pokoušela i o svatořečení pratety Anežky České. Pokračovala ve výstavbě chrámu Nanebevzetí Panny Marie na Zbraslavi, s jehož výstavbou započal její otec.
Eliška Přemyslovna zemřela na tuberkulózu 28.9.1330 na Vyšehradě v domě Jana Volka. 1. října 1330 byla pohřbena ve zbraslavském klášteře vedle svého otce Václava II. Král Jan se jejího pohřbu nezúčastnil.