Milada Horáková - stříbro malá patina

Milada Horáková (25. 12. 1901 – 27. 6. 1950) – česká politička a právnička, členka České strany národně socialistické. Stala se nejznámější obětí komunistických politických procesů, které se v Československu započaly odvíjet brzy po převratu v únoru 1948. Nespravedlivému věznění, procesu i těžkým hodinám před popravou čelila s mimořádnou odvahou.

Milada Horáková se narodila v Praze v městské čtvrti Vinohrady (tehdy Královské Vinohrady). Na její politickou orientaci měl výrazný vliv otec, vlastenec a stoupenec Masarykových myšlenek. Ještě za rakousko-uherské monarchie musela v roce 1918 opustit střední školu. Důvodem byla účast na protiválečných demonstracích, takže maturitu dokončila až v roce 1921. Na doporučení otce poté nastoupila na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, přesto, že původně chtěla studovat medicínu. Na studiích se seznámila s budoucím manželem Bohumilem.

V roce 1923 visel její život na vlásku: onemocněla totiž spálou, které už v dětském věku podlehli dva její sourozenci. Z infekce se jako zázrakem uzdravila. V následujícím roce se potkala se senátorkou a zakladatelkou Ženské národní rady Františkou Plamínkovou. Stala se její asistentkou a brzy i kamarádkou. Obě ženy se angažovaly v boji za ženská práva, která tehdy zdaleka nebyla samozřejmostí.

Po promoci se Milada vdala za redaktora Československého rozhlasu Bohumila Horáka. Pod jeho vlivem přestoupila od katolického vyznání k církvi Českobratrské husitské. Jako právnička pracovala od roku 1927 v Ústředním sociálním úřadu, kde byl jejím nadřízeným pozdější pražský primátor, ministr a předseda Československé strany socialistické Petr Zenkl. Ona sama byla členkou stejné strany.

Po konferenci v Mnichově a odstoupení části pohraničí Německu se v rámci Ženské národní rady zasadila o zřízení výboru na pomoc uprchlíkům. V obsazeném Československu se pak zapojila do odboje, po prozrazení byla gestapem vězněna, mučena a prokurátor pro ni navrhoval trest smrti. U soudu v Drážďanech, kde se sama hájila, dostala nakonec osm let káznice.

Do osvobozené Prahy se vrátila v květnu 1945 a už následujícího roku úspěšně kandidovala do parlamentu jako členka ČSNS. Po komunistickém puči v roce 1948 se poslaneckého mandátu vzdala, politicky ale zůstala dále aktivní. Kvůli nepřátelským postojům vůči nastupující totalitní moci byla sledována státní bezpečností a nakonec 27. září 1949 zatčena. Spolu s dvanácti kolegy se stala obětí vykonstruovaného procesu, který se odehrával podle předem připraveného scénáře, a který vládnoucí aparát náležitě propagandisticky využil. Milada Horáková si i přes brutální nátlak uchovala hrdost a těžkou zkouškou prošla s hlavou vztyčenou. Navzdory vědomí, že šanci na nižší trest by jí přineslo pouze přistoupení na zmanipulovanou hru zfanatizovaných prorežimních režisérů.

K popravě oběšením došlo 27. května 1950 v ranních hodinách. Spolu s ní byli života zbaveni další tři obžalovaní: Záviš Kalandra, Jan Buchal a Oldřich Pecl. Za milost pro Miladu Horákovou se u prezidenta Gottwalda přimlouvala řada světových osobností, včetně Alberta Einsteina, Winstona Churchila nebo Eleanor Rooseweltové.

Justiční vražda Milady Horákové pobouřila světovou veřejnost, čin byl o to hrůznější, že byla kvůli politickému názoru popravena matka šestnáctileté dcery. Nejvyšší soud rozsudek, jakož i jiné nespravedlivé rozsudky z období nechvalně známých stalinských procesů, zrušil až v roce 1968.