Mince a bankovky 2008. Číslo 3.

Jen na úvod, dají se vaše knihy ještě pořídit?
Myslím, že je vše ještě v Klatovském muzeu k dispozici.

Vaši novou knihu (Technické aspekty vývoje středoevropského mincovnictví do konce 19. století) ještě přiblížíme samostatným článkem. Je ale něco, co byste k němu mohl dodat?
Moje kniha, je obhájená disertační práce. Tu práci jsem obhajoval na technické fakultě, kde jsem byl ale už za běžného studia znám díky mincím. Zatímco ostatní studenti dělali různé materiálové zkoušky a metalografické expertízy na různých „utržených ojích od traktorů“ a podobně, já jsem si po dohodě se svým vedoucím pedagogem přenesl bílý peníz Vladislava Jagellonského. Ten jsem rozřízl, vybrousil a hodnotil slitinu stříbra a mědi.

Jak se strojní fakulta slučuje s numismatikou?
Mince jsem objevil v posledním ročníku na základní škole. Po základní škole jsem se šel učit obráběčem kovů. Proplouval jsem poměrně snadno a nemusel jsem se učit, takže jsem celé tři roky věnoval numismatice. Nasál jsem základní informace a něco se mi podařilo i nasbírat. Na rozdíl od běžných škol se na „učňáku“ za praxi dostávaly i nějaké výdělky. Ty pochopitelně padaly na mince. Poté přišla nástavba, samozřejmě strojařská. Měl jsem vidinu, že bych po ní nastoupil na filosofickoufakultustudovatpomocné vědy. Nakonec jsem se ale přihlásil na plzeňskou Strojní fakultu, kterou jsem nakonec úspěšně vystudoval. Já říkám, že jsem studoval vysokou školu při numismatice. To už byla doba, kdy jsem se začínal mincím věnovat důkladněji. Jezdil jsem po muzeích. Zde v Západočeském muzeu je bohatý fond, groše jsem studoval i v Národním muzeu.

Z jakých dalších pramenů může samouk získávat informace?
Ono pramenů málo není, jen se nedají snadno sehnat. Stačí se jen podívat na staré numismatické sborníky a periodika, která vycházela za první republiky. Dají se vypůjčit ve větších veřejných knihovnách. Bohužel to, co vychází v současné době, jsou z velké části kompiláty, které čerpají z prací vzniklých za první republiky a po druhé válce, kdy byla česká vědecká numismatika koncepčně i personálně na svém vrcholu. To ovšem není pouze problém numismatiky. Každopádně současná literatura toho mnoho nového nepřináší.

Jak jste se dostal k, jak vy říkáte, „starobám“?
Mojí první mincí byl lehnicko-břežský tříkrejcar vévody Ludvíka tuším z roku 1659 – dodneška tu minci ještě někde mám. Zpočátku jsem samozřejmě sbíral všechno, co mi přišlo pod ruku. Postupně jsem se vyhranil na české mince. Zprvu jsem do jisté míry opovrhoval nejstaršími denáry, protože se mi zdály být velice primitivní a drahé, ale posléze jsem začal sbírat celé Čechy – tedy od 10. století do zavření poslední české mincovny v roce 1856. To jsem sbíral donedávna. Tehdy si okolnosti vynutily, že jsem musel denárovou a tolarovou část sbírky rozprodat. Nechal jsem si to, co jsem dělal od počátku badatelsky a kde jsem vycítil největší potenciál pro další bádání a zpracování – tedy pražské groše.