tvorba soch je fyzicky poměrně náročná. Co vás k tomuto umění přivedlo?
U nás je to taková rodinná tradice. Moje maminka Věra Melicharová-Kartáková je sochařka, věnuje se portrétům, takže to bylo trošku i její přání, abych se dala na tento obor. Já jsem tím tedy načichlá od dětství. Často jsem s maminkou trávila čas v ateliéru a pomáhala jí s odléváním soch, což byla pro mne úžasná zábava. Později jsem vystudovala Akademii výtvarných umění, skončila jsem u profesora Hány v ateliéru monumentálního sochařství. Do toho přišla revoluce a poslední ročník jsem absolvovala u profesora Hendrycha.

Jak jste se dostala od sochání k návrhům pamětních medailí?
Víceméně náhodou. Jednou se mi do ruky dostaly propozice od České národní banky k soutěži na návrhy pamětních mincí, chtěla jsem se zúčastnit, takže to byl začátek. V té soutěži jsem sice neuspěla, ale zaujalo mě to a posléze se objevily další zakázky od jiných zadavatelů.

často pobýváte v itálii. Kde se cítíte více doma?
Cítím, že kořeny mám tady v České republice. Když jsem za dlouhých zimních večerů sama v bytečku v Itálii, není to ta pravá nálada. Na druhou stranu jsou tam velice hodní lidé, mám v Itálii spoustu známých, takže celkově můžu říct, že mám dva domovy.

Co bylo příčinou, že jste si k itálii vytvořila tak silný vztah?
Za studií mě tam vyslali na tříměsíční pobyt a hned se mi v Itálii zalíbilo. Objevila jsem Carraru s jejími proslavenými mramorovými lomy, které mimochodem navštěvoval už Michelangelo. Mramor je svým způsobem takový jemný, až něžný a práce s ním mě začala velice bavit. Do Carrary se ale vracím nejen z uměleckých důvodů. Pobyt tam je příjemná změna a vždycky se pak vracím dobita čerstvou energií.