Mince a bankovky 2009. Číslo 4.

Jak jste se dostal k numismatice?
Záleží na tom, co si pod tou „numismatikou“ vlastně představujete. Mince a bankovky jsem řadu let sbíral už jako dítě školou povinné a vlastně se dá říci, že tato záliba patřila k mým mladickým vášním až do středoškolského věku. Těžko ale říci, zda již v této době hledat počátky mé vědecké specializace. Ta se mohla ubírat i mnoha jinými směry. K numismatice jako vědnímu oboru jsem se vlastně dostal shodou okolností. Když jsem se ke sklonku svého studia na pražské filosofické fakultě poohlížel po budoucím zaměstnání, bylo zrovna volné místo historika se specializací na dějiny raného novověku ve Východočeském muzeu v Pardubicích, kam jsem nastoupil na počátku listopadu 1986. Po pár měsících jsem ale narukoval na vojnu a teprve po návratu zjara 1988 jsem začal přebírat tamní numismatickou sbírku od dr. Františka Šebka, nynějšího ředitele, který ji přede mnou spravoval dvacet let. To jsem pochopitelně přivítal; práce s numismatickým materiálem mne bavila a protože jsem si „sběratelským“ obdobím prošel už jako dítě, vůbec mi nevadilo, že sám svoji sbírku mít nesmím.

Pamatujete si své první mince?
Jakpak by ne; docela přesně. Mojí úplně první sbírkovou mincí byl poválečný měděný dvacetník, který jsem ještě jako předškolák sám nalezl na hrázi starého rybníka, přes níž vede cesta od mého rodného domu na starý lesní hřbitov. Zní to trochu strašidelně, ale tuto situaci si skutečně zcela jasně pamatuji jako první zážitek, kdy jsem začal vnímat, že existuje něco jako staré peníze. Když jsem ten dvacetník přinesl domů, tatínek mi vysvětlil, jak to s těmi penězi je, a z kapsy saka vytáhl starou prvorepublikovou korunu, kterou nosil pro štěstí. Doma na půdě jsem pak z různých starých krabiček a šuplat nashromáždil ještě hrst jiných starých mincí; další stará či zahraniční platidla jsem později získával vyškemráním od příbuzných nebo výměnou od spolužáků za známky, odznaky, krabičky od cigaret, „céčka“, samolepky, obrázky od žvýkaček a další předměty dětského sběratelského světa sedmdesátých let; také jsem si dopisoval s vrstevníky z blízkého i vzdáleného zahraničí, se kterými jsem si mince vyměňoval. Dá se tedy říci, že moje dětská sbírka vznikala podobně, jako většina takových ostatních. Neměla žádnou větší materiální hodnotu, ale dělala mi radost. Pak ležela několik let v bedně na půdě, protože při studiu na vysoké škole jsem na sbírání neměl čas. Když jsem se pak stal správcem veřejné muzejní sbírky, tak jsem se té své musel vzdát (což je vcelku rozumné pravidlo, dohodnuté mezi muzejníky). Co bylo cennějšího, to jsem jednorázově prodal na aukci; obyčejnější mince, počínaje těmi tereziánskými, jsem pak schválně roztrousil po lesích a po mezích po okolí svého rodiště s nadějí, že je po letech třeba zase nějaké dítě najde a udělají mu radost. Ten první nalezený dvacetník jsem si ale nechal dodnes, mám jej pečlivě schovaný a určitě ho neprodám, i když je to zrovna ročník 1947. Pochopitelně se vybaví paralela z jednoho dětského komixu (strýček Skrblík a jeho pětník), ale to mi nevadí.