Bitevní loď Bismarck
![Investiční zlato]()
Vznik bitevní lodi Bismarck spadá do poloviny třicátých let, kdy se na
plno začala rozjíždět nacistická válečná mašinérie. Němci, původně omezeni
Washingtonskými dohodami a Versailleskou smlouvou podepsanou po první světové
válce, dostali v roce 1935 nebývalou příležitost k námořnímu zbrojení po
podpisu anglo-německé dohody, která němcům dovolovala postavit loďstvo o
výtlaku 420 000 tun (cca. 35% tonáže britského loďstva). Na londýnské
konferenci následující rok pak bylo dokonce upuštěno od jakéhokoli početního
ohraničení bitevních lodí.
Ještě v roce 1936 byla v Německu zahájena
stavba dvou sesterských lodí, vyznačujících se vysokou rychlostí, velkým
akčním rádiem, mohutnou výzbrojí a silnou pancéřovou ochranou. První z nich
měla nést jméno někdejšího "železného kancléře" Otto von Bismarcka, druhá
císařského admirála a ministra války Alfreda Tirpitze. Konstrukční tým se
vydal poměrně konvenční cestou, a jak uvádí například známý odborník Anthony
Preston, nechal se inspirovat posledními bitevními loděmi z první světové
války třídy Baden. Týkalo se to zejména použité výzbroje osmi kanónů ráže 380
mm a jejich uspořádání po dvou ve čtyřech dělostřeleckých věžích na přídi i na
zádi; nesly označení A (Anton), B (Bruno), C (Caesar) a D (Dora). Celková
hmotnost jimi vypálených granátů dosahovala sedmi tun a dostřel činil 20
námořních mil (37 km).
Loď Bismarck byla stavěna v loděnicích Blohm
und Voss v Hamburku a na vodu byla spuštěna 14. února 1939 za účasti
Bismarckovy vnučky a nejvyšších nacistických pohlavárů. Loď byla oficiálně
registrována s výtlakem 35 000 t, ale její skutečný standardní výtlak byl o 6
700 tun větší a s plnými nádržemi činil 50 900 tun. Kompletace a dokončování
lodi trvaly osmnáct měsíců a v jejich průběhu loď mimo jiné obržela dvanáct
kotlů a tři vysokotlaké turbíny o celkovém výkonu 101 430 kW. Zásoba 8 780-ti
tun paliva umožňovala Bismarckovi doplout na vzdálenost 8 100 námořních mil
(15 025 km) při rychlosti 19 uzlů. Ve své době to byla největší bitevní loď
světa.
Mimořádně velká pozornost byla věnována pancéřové ochraně.
Navenek sice působila tloušťka pancéře nedostatečným dojmem (u bočního pásu
činila 140 až 320 mm, u věží 200 až 355 mm a na palubě 100 mm, zatímco
například boční pancéř anglických bitevních lodí Nelson a Rodney činil 355
mm), nicméně Němci použili speciální chromniklovou ocel pojmenovanou Wotan
(starogermánský bůh války). Ocel Wotan byla vyráběna ve dvou variantách -
tvrdá Wh pro vnější pancéř a měkká Ww pro protitorpédové přepážky - přičemž
platilo, že 60 mm oceli Wh odpovídalo 100 mm nejlepšího pancéře spojeneckých
lodí. Z toho vyplývalo, že pancéřování boků Bismarcka by u jiných lodí
odpovídalo tloušťce pancéře 533 mm - takový pancéř žádná loď neměla.
Jak již bylo uvedeno výše, hlavní výzbroj lodi Bismarck sestávala z osmi děl
SKC/34 ráže 380mm/52cal. umístěných po dvou ve čtyřech věžích. Sekundární
výzbroj tvořilo dvanáct děl ráže 150 mm a protileteckou výzbroj tvořilo
šestnáct kanónů ráže 105 mm, 16 protileteckých kanónů ráže 37 mm a 12 kulometů
ráže 20 mm. Loď byla vybavena dvojicí čtyřhlavňových torpédometů ráže 640 mm.
Uprostřed lodě přetínal palubu katapult, ze, kterého startovaly hydroplány
Arado Ar 196, kterých Bismarck mohl nést až šest.
Doporučujeme :
- Exotické mince
