KULTURNÍ PAMÁTKY TECHNICKÉHO DĚDICTVÍje cyklus 10ti mincí z ryzího
zlata, který bude vydávat Česká národní banka od roku 2006 do
roku 2010. Tato
kolekce mincí mimořádným způsobem reprezentuje české kulturní dědictví. Subjektem oprávněným k prodeji těchto
mincí je firma Zlaté mince -
Numismatik, která pro Vás připravila tuto prezentaci.
I. Národní kulturní památka papírna Velké Losiny
Národní kulturní památka papírna
ve Velkých Losinách je jednou z nejstarších dosud pracujících papíren
nejen u nás, ale v celé střední Evropě. Za národní kulturní památku
ji prohlásila vláda České republiky v březnu roku 2001.
Papírna byla založena koncem 16. století Janem mladším ze Žerotína
na místě bývalého obilního mlýna. Přesné datum zahájení výroby
není známo, předpokládá se mezi roky 1591 a 1596. Z tohoto roku
pochází také nejstarší známá průsvitka vyrobená v papírně,
, která má podobu žerotínského erbu. V průběhu staletí se v papírně
vystřídala celá řada majitelů, popř. nájemců. Každý z nich se
snažil udržet výrobu na vysoké úrovni, proto byla papírna stále
vybavována novými zařízeními. V roce 1729 pořídili Žerotínové
do papírny žhavou novinku té doby, holendr (mlýn na mletí hadrů a
zpracovávání dalších surovin) k přípravě papíroviny. V poslední
čtvrtině 18. století se majitelem papírny stal Matyáš Werner ml.,
, který poněkud upadající výrobu znovu přivedl k rozkvětu. Za jeho
působení získala papírna pozdně barokní a klasicistní podobu,
, která zůstala zachována dodnes.
V polovině 19. století přišla na papírenské manufaktury krize způsobená
strojní průmyslovou výrobou papíru. Jedna po druhé postupně
zanikaly. Ve Velkých Losinách se však díky své kvalitě a
proslulosti ruční produkce papíru udržela. Nemalou zásluhu na tom měl
i tehdejší majitel Antonín Schmidt starší.
Ve druhé polovině minulého století započala památková obnova papírny.
V r. 1987 zde bylo zřízeno Muzeum papíru. Vedle produkce ručního
papíru je hlavní atraktivitou papírny možnost široké veřejnosti
shlédnout vlastní ruční výrobu papíru a historii papírenství.
II. Národní
kulturní památka Klementinum - observatoř
Jezuité působili na místě dnešního Klementina již po roce 1558, kdy
tu měli klášter dominikáni. Ovšem jejich zásadní nástup přišel zásluhou
Fridricha II. po prohrané bitvě na Bílé hoře. V té době vypudili
dominikány z areálu a sami se pustili do výstavby nového komplexu.
Staroměstská jezuitská kolej, podle kostela svatého Klimenta nazývaná
Klementinum, svědčí o rozpínavosti a nadvládě jezuitů v Čechách.
Klementinum je největší jezuitská stavba na území České republiky, její výstavbě
muselo ustoupit 32 domů, tři kostely, klášter a dvě zahrady. Po Pražském
hradu je Klementinum druhý největší areál v Praze. Nejstarší část obrácenou
do Křižovnické ulice stavěl od roku 1653 Carlo Lurago podle projektu
Francesca Carattiho. Klementinum dokončil v 18. století architekt František
Maxmilián Kaňka, podle jehož projektu byly vystavěny budovy kolem třetího
nádvoří a hvězdárenská věž (1721 - 23), přestavěná roku 1748
architektem Anselmem Luragem. Na střeše věže je olověná socha Atlanta
z roku 1727, pocházející z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Dnes je
Klementinum je sídlem Národní knihovny.
Součástí
Národní kulturní památky Klementinum je i observatoř umístěná v astronomické
věži, která byla postavena pravděpodobně roku 1722 nad nárožím letního
refektáře a barokní knihovny. Původním účelem věže byla vyhlídka. V polovině
18. století se však zásluhou jezuity Josefa Steplinga, výborného
matematika a fyzika, změnila na hvězdárnu a meteorologickou observatoř,
vybavenou řadou přístrojů k nejrůznějším měřením a pokusům.
J. Stepling zřejmě započal roku 1752 i s pravidelným měřením
teploty, tlaku vzduchu a množství srážek. V této činnosti pokračovali
i jeho následovníci, především jeho žák Antonín Strnad, který od
roku 1775 vedl podrobné deníky meteorologických údajů.
Po zrušení jezuitského řádu roku 1773 využívala Klementinum
sekularizovaná univerzita. Observatoř stala státním ústavem.
Významná éra klementinských astronomů a matematiků pokračovala - působili
zde například Jan Tesánek, Stanislav Vydra, Antonín Strnad, Alois M.
David, František Gerstner či Bernard Bolzano. Za první republiky se
astronomové odstěhovali z Klementina na nově vybudovanou hvězdárnu na
Ondřejově, ale časová služba zůstala na věži až do okupace v roce
1939.
III.
Ševčínský důl Příbram - Březové hory. Národní kulturní památka
Ševčinský důl patří mezi významné památky technické architektury 19. století. Byl založen v roce 1813 na místě středověkého vodotěžného dolu a pojmenován nejprve po císaři Františkovi I. Později se změnil na důl Císaře Františka Josefa I. a v r. 1918 získal současný název podle významné rudné žíly. Důl má 32 pater a jeho celková hloubka, dosažená v r. 1909, činí 1128,8 m. Dominantou dolu je šachetní budova z roku 1879, vysoká 37,5 m, postavená ve stylu inženýrské architektury zvané Malakov, která je kombinací neomítnutých pálených cihel a kamene a vyznačuje se rovněž zdobnými architektonickými prvky (např. římsy, balustráda, tvarované cihly). Typická pro tuto budovu je věžička zakončená dřevěným ochozem, která byla určena pro astronomická pozorování. Těžní věž je z počátku 20. století. Součástí areálu Ševčinského dolu je i strojovna s unikátním pístovým kompresorem, cáchovna, bývalý bytový dům báňských úředníků a techniků a další provozní budovy. Celý areál je dnes základní částí Hornického muzea v Příbrami, největšího hornického muzea v České republice.
IV.
Národní kulturní památka Vodní mlýn ve Slupi
Nedaleko Znojma je možné navštívit jeden z nejkrásnějších a největších vodních mlýnů na území České republiky – vodní mlýn ve
Slupi. Samotný vznik mlýnu byl umožněn vybudováním krhovicko – jaroslavického náhonu, dlouhého 29 km, který napájel několik rybníků a poháněl čtyři mlýny. Náhon sloužil nejen jako nezbytná podmínka pro provoz mlýna, ale taktéž fungoval jako ochrana před povodněmi. Ačkoliv štít na vchodu do mlýna nese datum 1512 a toto datum se občas mylně pokládá za datum založení, jeho počátky se datují již do 14. století a z roku 1512 pochází první písemná zmínka o jeho existenci. Na přelomu 16. a 17. stol. byl mlýn rozšířen a v 1. čtvrtině 17. století proběhla jeho renesanční přestavba, jejíž podobu můžeme spatřit dodnes. V průběhu 18. století se mlýn stal se svými až pěti vodními koly a až 10 mlýnskými složeními (tj. mlecími stroji s mlecími kameny) jedním z největších na území Moravy. Roku 1810 dosáhl majitel mlýna Jan Hollý zbavení povinnosti mlýna vůči vrchnosti a díky tomu se stal prvním svobodným mlynářem ve
Slupi. Mlýn byl v chodu až do roku 1951 a do roku 1957 fungoval jako šrotovník. Poté sloužil jako skladiště a postupně chátral a teprve v průběhu let 1974 - 1984 proběhla jeho rekonstrukce. V mlýnici je instalováno částečně zrekonstruované strojní zařízení a v obytné části se nachází expozice vývoje mlynářství od pravěku až po současnost.V technologické části mlýna lze spatřit čtyři složení (konkrétně se jedná o složení staročeské, kašové a dvě složení amerikánská či také nazývaná umělecká), která jsou poháněna čtyřmi vodními koly na spodní dopad vody a dále se zde nachází válcový mlýn se třemi mlecími stolicemi a stroji na čištění zrna a třídění meliva. Průčelí mlýnské budovy je zdobeno arkádovými oblouky kolem oken a nachází se zde kryté dvojramenné arkádové schodiště nesené toskánskými sloupy a věžičkou.
V.
Národní kulturní památka řetězový most ve Stádlci
Jeden z posledních nejen českých. ale i středoevropských
řetězových mostů byl původně postaven podle plánů inženýra Gassnera
a B. Schnircha přes Vltavu v Podolsku, kde sloužil 113 let na důležité
obchodní cestě z Bavorska do Haliče. Starý přívoz v Podolsku v té
době přestal stačit narůstajícímu dopravnímu ruchu navíc byl nepoužitelný
při odchodu ledů a při vysokém stavu hladiny. V oné době (v roce
1847) bylo nejbližší přemostění v Týně nad Vltavou nebo až v Praze,
což byla značná zajížďka a ztráta času. Od přelomu 18. a 19. století
až do jeho poloviny byly stavěny u nás i v Evropě četné řetězové
mosty - přes vídeňský kanál byl dokonce postaven řetězový most železniční.
Řetězové mosty byly ve Strážnici - tam byl vůbec první první řetězový
most na evropském kontinentě mimo Anglii - v Žatci, Lokti, v Praze a jinde.
Řetězový most v Podolsku sloužil do roku 1960, kdy bylo rozhodnuto o jeho
snesení. Nejen proto, že nad ním stál již 510 metrů dlouhý most železobetonový
z roku 1942, ale vzhledem k napouštění Orlické přehrady, která by ho
zaplavila. Ze zahraničí přišla v 60. letech nabídka odkoupení mostu -
byla však na štěstí zamítnuta a bylo rozhodnuto most, který byl v roce
1959 prohlášen národní technickou památkou, postavit jinde. Celkem bylo
navrženo 13 lokalit případného znovuvybudování podolského mostu: například
u Zlaté Koruny nebo v Tismenickém údolí v Táboře, posléze však bylo
vybráno velmi zdařile údolí Lužnice nedaleko obce Stádlece, na silnici
do Dobřejovic, Čenkova a Želče. Stádlec leží necelé dva kilometry od
Opařan na státní silnici z Tábora do Písku. Most - přes jeho očividný
význam pro dějiny techniky - není snadné najít: serpentinami se sjíždí
do hluboce zaříznutého údolí Lužnice k místnímu mlýnu, proti němuž
býval kamenolom. Dopravu před postavením mostu obstarával brod a přívoz.
Most byl rozebrán a zase složen z 2 000 kvádrů a 1 100 ocelových částí
u Markova mlýna. Základní nosnou konstrukci mostu představují čtyři řetězy
uspořádané do dvou dvojic. V těchto dvojicích jsou řetězy nad
sebou ve svislé rozteči 430 mm. Řetězy jsou uloženy na dvou kamenných
pylonech - branách o rozměrech půdorysu 4 x 9 metrů. Výška pylonů nad
vozovkou je 10 metrů. Řetězy jsou uloženy v pylonech na kluzných ložiscích.
Konce řetězů jsou kotveny do čepů uložených v hácích osmi železných
kotevních desek - každá váží 2,3 tuny. Při rozebírání pylonů byly
jednotlivé kamenné bloky číslovány - každý jinou barvou a jinými číslicemi
- jeden pylon bíle číslicemi arabskými, druhý červeně číslicemi římskými.
Po deseti letech dočasného uskladnění se však některé číslice smyly,
některé železné části řetězů byly poškozeny nebo vůbec chyběly, což
podstatně ztížilo obnovu. Z celkové hmotnosti železných částí
102 tun muselo být 14 tun pořízeno nově, i některé kamenné kvádry
musely být dodány nově. O tom, jak ošidné muselo být rozebírání a
znovupostavení této památky svědčí okolnost, že se dokonce uvažovalo a
zkrácení mostu z původních 90 na pouhých 60 metrů! Most o
osmimetrové šířce byl dán znovu do provozu v roce 1974, hmotnost
projíždějících vozidel je omezena - stejně jako jejich míjení - na 2,5
tuny. V současné době je o konstrukci dobře postaráno - na spodní
straně mostovky jer instalována pojízdná inspekční lávka, která může
sloužit údržbě a drobnějším opravám. Most se dá skupinou výrazně
rozkmitat. Na řetězový most u Stádlece není bohužel nijak upozorňováno,
ani samotná technická památka není opatřena náležitou informační
tabulí, jak by právem zasluhovala a jak je to obvyklé v zahraničí.
VI. Kulturní památka pivovar v
Plzni
V Plzni se začalo vařit pivo krátce
po založení tohoto královského města v roce 1295. Právo sladovat, vařit
a čepovat pivo bylo dědičné a vztahovalo se vždy k měšťanovu domu. Od
krále Václava II. obdrželo toto právo na 250 plzeňských měšťanů. Přes
sedm set let ale měšťané vařili nadkvasné pivo ne příliš valné
chuti, takže se do Plzně dovážela kvalitnější piva z Bavor nebo ze
Saska a lacinější piva z blízkého okolí.
Až v roce 1839 se podařilo prosadit, aby se právováreční měšťané raději
spojili a stali se podílníky moderního pivovaru, který bude vyrábět
dostatek kvalitního piva. Stalo se a roku 1842 otevřel Měšťanský pivovar
poprvé svou bránu, aby zde přijal uznávaného odborníka až z Bavor, sládka
Josefa Grolla. A tomuto tehdy ani ne třicetiletému muži se zde podařilo
uvařit první várku zlatavého, řízného a mimořádně lahodného
podkvasného piva - plzeňského ležáku. "Jaký obdiv nastal, když zaskvěla
se zlatavá jeho barva a sněhobílá pěna se nad ní vznášela, jak zajásali
pijáci, když seznali, jakou říznou, znamenitou chutí, při pivě dosud
nepoznanou, honosí se tento domácí výrobek", poznamenal kronikář. Dovoz do Plzně ustal, protože se věhlas
nového piva rychle rozšířil. A nejenom po Plzni. Plzeňské se naopak brzy
začalo vyvážet. Zásluhu na tom měli tehdy formani, jejichž těžké vozy
křižovaly svět od města k městu. Zájem o plzeňský ležák byl mimořádný
- brzy pronikl do západočeských lázní, kde ho objevili bohatí pacienti z
německých zemí a Francie, a postupně ho začal obdivovat svět, v sedmdesátých
letech 19. století i Amerika. Mezitím doma i v cizině přibývalo pokusů,
jak ho napodobit, a proto si dal Měšťanský pivovar v roce 1859
zaregistrovat ochrannou známku Plzeňské pivo - Pilsner Bier. Ovšem v Plzni
přibývalo také pivovarů, všechny vyráběly plzeňské pivo a přitom těžily
ze slávy piva produkovaného Měšťanským pivovarem. A tak došlo k další
změně. Vznikla (prý ve spolupráci s berlínskými obchodními zástupci Měšťanského
pivovaru) a v roce 1898 byla zaregistrována dnes proslulá ochranná známka Pilsner Urquell - česky Plzeňský Prazdroj.
VII. Kulturní památka zdymadlo na Labi pod
Střekovem
Masarykova
zdymadla - technická památka. Autorem je architekt J.Vahala. Výstavba
probíhala v letech 1923-36. Bylo to tenkrát největší vodní dílo v nejen v
Čechách ale i v Evropě.
Střekovskou nádrží je vytvořeno jezero dlouhé 19,5 km o celkovém objemu 16
mil. m3 vody. Kromě zajištění splavnosti snižuje nebezpečí vylití
Labe z břehů v úseku Lovosice - Zálezly a umožňuje také odběry povrchové vody
pro hospodářské účely. Zajímavostí vodního díla je rybovod. V dělicím pilíři
mezi jezem a elektrárnou je rybí přechod komůrkového typu. Léta praxe ukázala,
, že do něho migrují jen některé druhy středně velkých ryb. V současné době se
předělává na větší parametry, aby touto propustí mohly plout i takové ryby
jako je losos. Na tuto investici přispívá ze svých fondů PHARE. Velká plavební
komora má užitné rozměry 170 x 24 m, kótu horního prahu 132,10 m n.m., dolního
záporníku 130,80 m n.m. a horní hranu zdi komory 143,60 m n.m. Horní dvoudílná
tabulová vrata s portálem jsou shodné konstrukce jako jezové uzávěry. Horní
tabule je vyvážena pro zmenšení ovládací síly a po vyrovnání hladin se spouští
pod hladinu. Dolní vrata jsou vzpěrná s elektomechanickým ovládáním pomocí
odpružených táhel. Hradící stěna vrat je tvořena tzv. puklovkami. Komora může
sloužit i k převádění velkých vod. Malá plavební komora je dvoudílná o užitné
délce 173,70 m (resp. 82,2 m 1 81,5 m), užitné šířce 13,0 m. Kóta horního
záporníku je 138,0 m n.m., středního a dolního záporníku 130,80 m n.m. Horní
hrana zdi je 143,60 m n.m. Horní a střední vrata jsou vzpěrná, dolní vrata
desková. K pohybu vrat obou komor jsou použity hydraulické servoválce, s
ovládáním z místa. Připravuje se centrální ovládání z velínu. Obě komory se
plní a prázdní dlouhými obtoky hrazenými tabulemi s hydraulickým pohonem.
Provizorní hrazení plavebních komor je stejného typu jako u jezových polí.
Vodní elektrárna má instalovány tři Kaplanovy turbíny o hltnosti po 100 m3/s.
Spodní stavbu elektrárny tvoří tři turbínové bloky s betonovými spirálami
lichoběžníkového průřezu. Vrchní stavba nad generátory není provedena. Ty jsou
před povětrnostními vlivy chráněny kruhovými plechovými poklopy. Na začátku
přívodního kanálu jsou šikmé česle s prahem a ocelovou nasazenou nornou
stěnou, čištěnou pojízdným čistícím strojem. Provizorní hrazení je v každém
vtoku rozděleno pilířkem na dvě soustavy hradidel a je zde umístěn tabulový
rychlouzávěr.
Mince
se vydává vždy ve dvojím provedení ražby, které se liší
povrchovou úpravou a hranou. Klasické běžné provedení má stejný
lesk mincovního pole i reliéfu a vroubkovanou hranu. Mince ve zvláštním
špičkovém provedení (tzv. proof) pro náročné sběratele má
mincovní pole leštěné do vysokého lesku a reliéf je matován.
Hrana mince ve zvláštním provedení je hladká. Mince v běžném i
proofovém provedení jsou raženy ze zlata o ryzosti 999.9. Hmotnost
mincí je 7,777 g, průměr je 22 mm. Obdobně jako u každé
ražby mincí jsou i u těchto mincí povoleny odchylky v průměru 0,1
mm a v síle 0,15 mm. V hmotnosti je povolena odchylka nahoru 0,062 g a
v obsahu zlata odchylka nahoru 0,01 %.
Ke každé minci se zdarma přikládá
tzv. katalogová karta pohlednicového formátu, zhotovená na
polokartónu červené barvy. Mince je vyobrazena zlatě s plastickým
reliéfem, technikou tzv. suché pečeti. Text je dvojjazyčný v češtině
a angličtině. Karta pro obě provedení mince je společná.
Od 1.5.2004 jsou tyto zlaté mince podle
§ 92 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o DPH osvobozeny od DPH.
Další podrobnosti o těchto i dalších mincích
naleznete na adrese Zlatemince.cz
