ČASOPIS MINCE A BANKOVKY Jediný v Čechách a na Slovensku. Získáte exkluzivně pouze u nás.
Ze světa kovových známek (26)
České chmelové známky I
Chmelové známky jsou svým počtem nejobsáhlejší skupinou českých peněžních (hodnotových) známek svým výskytem koncentrovanou na poměrně malé teritorium Žatecka, Lounska a Rakovnicka a v menší míře na regiony Úštěcka, Litoměřicka, Roudnicka a Mělnicka.
Chmelové známky, jež patří do kategorie pracovních či mzdových známek, měly dvě hlavní funkce, jako stvrzenky potvrzovaly množství odvedené práce a coby poukázky nárok na finanční odměnu. V ojedinělých případech se jimi dalo platit tam, kde byla známa jejich hodnota, kupříkladu v hostinci, který patřil zaměstnavateli. Cena za načesaný věrtel byla domluvena mezi chmelaři a česáči pro každou sklizeň a v meziválečném období se pohybovala kolem tří korun. Za práci nad normu a o nedělích byly příplatky. Z hlediska způsobu v ýroby lze chmelové známky rozdělit na takzvané kovářské, zhotovené z ústřižků plechu místní kovárnou či podomácku (obr. 1), a známky ražené jako mince v odborných závodech - ražebnách. Zde se zaměříme na druhý ty p, známky ražené strojně. Většina českých odborně ražených chmelov ých známek je z ikonograf ického hlediska poněkud uniformní. Na lícní straně je uvedená zpravidla celá adresa v ydavatele, na rubu hodnota 1/42 , 1 věrtel nebo Viertel či písemný údaj, že jde o chmelovou známku (Známka na chmel, Chmelní známka, Hopfenmarke apod).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2015.
Heraldika na mincích a medailích (3) Ve znamení kříže
Dotyk středověké heraldiky je neúplný, pokud zahrnuje jen znaky zemské, rodové a městské.
Dotyk středověké heraldiky je neúplný, pokud zahrnuje jen znaky zemské, rodové a městské. Čtenáři předchozích dvou dílů našeho vyprávění chybí heraldika církevní. Abychom se s ní aspoň letmo seznámili, musíme se vrátit až k okamžiku, který předcházel první křížové výpravě.
Svah při okraji francouzského města Clermont byl plný vzrušeně gestikulujících lidí. Z davu se opakovaně ozývalo volání „Deus le volt“ (Bůh tomu chce) a nad hlavami zástupů se tu a tam objevovaly dokonce tasené meče. Papež Urban II., který právě ukončil svou plamennou řeč ke shromážděným, sledoval s mírným překvapením účinek svého proslovu. Nemohl tušit, že právě dalekosáhle zasáhl do vývoje dějin středověku.
27. 11. 1095 v Clermontu končilo zasedání církevního koncilu a témata, o kterých se jednalo, většinou nebyla v ničem převratná. Na závěr koncilu papež vyzval všechny západoevropské křesťany nejen k zajištění bezpečnosti poutníků, ale i k osvobození svatých míst z rukou nevěřících. Podobné výzvy zazněly už předtím, ale tentokrát byla odezva neobvykle silná a spontánní. Místo obvyklých nikam nevedoucích akademických debat začala rovnou vznikat armáda. K těm prvním, kteří se chápali zbraní už na shromáždění v Clermontu, se začaly připojovat tisíce dalších po celé Evropě. Lidi všech stavů spojovala nesourodá směs motivací. Naděje na odpuštění hříchů vedle snahy utéct z nesnesitelných životních podmínek, ideály osvobození Božího hrobu vedle touhy získat kořist kdesi na východě. Všechny však sjednocoval kříž, který si malovali nebo přišívali na oděvy.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2014.
