Valdštejn Portrétování generalissima

Samotné příjmení, bez křestních jmen, titulů a hodností, zcela postačí, aby oživilo temnou, monumentální postavu našich a evropských dějin.

Nikdo z historiků, zabývajících se třicetiletou válkou, nemohl pominout Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, knížete Frýdlandského a vévodu Meklenburského, císařského nejvyššího polního hejtmana, generála Oceánského a Baltického moře, držitele řádu Zlatého rouna. A přesto zbývá v interpretacích jeho osobnosti něco nedopovězeného, co tam už asi zůstane trvale.

Na začátku nic nenasvědčovalo, že se Valdštejn v ymaní z osudu odpovídajícího jeho nepříliš nadějné v ýchozí pozici. Pocházel sice ze starého českého panského rodu, ale neměl majetek, který by stál za řeč, ani spolehlivou protekci. Ze životních cest, které se člověku v jeho situaci nabízely, si v ybral tu vojenskou. Na uherském bojišti, na samém začátku 17. století, získal ve srážkách s Turky základní znalosti vojenského řemesla. Jako profesionální válečník, „krýksman“, je pak v následujících letech využívala dál rozvíjel. Jeho ctižádostivá povaha se však nemohla spokojit s nějakou průměrnou kariérou, a proto se rozhodl prosadit za každou cenu. Jedním z důležitých kroků na této cestě byla konverze ke katolické víře, jiným pak svatba s bohatou, o pár let starší vdovou, a dalším logickým krokem bylo získání plukovnického patentu. V hodnosti plukovníka ho také zastihl počátek stavovského povstání proti Ferdinandu II. K vůdcům povstání cítil silnou nedůvěru a další v ý voj ho přesvědčil, že to byla nedůvěra oprávněná. Svůj Rubikon překročil roku 1619, když ujel do Vídně k císaři i s pokladnou moravských stavů. Vsadil všechno na úspěch císařské strany a jeho sázka v yšla. Časem mu dala vše po čem toužil, slávu, respekt, tituly, moc i bohatství. Neukojitelná ctižádost mu nakonec přinesla také smrt z rukou spiklenců, plnících tak císařovo tajné přání.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013