Vojtěch Sucharda
Vojtěch Sucharda (6. ledna 1884 Nová Paka – 31. října 1968 Praha) byl český sochař, restaurátor, řezbář a loutkář.

Pocházel z uměleckého rodu Suchardů z Nové Paky, ve, kterém se umělecké nadání dědilo z generace na generaci už od jeho praděda Jana. Loutkářství se vyučil v závodě svého otce a v roce 1899 přesídlil do Prahy. V roce 1905 absolvoval pražskou Uměleckoprůmyslovou školu.

Po absolutoriu spolupracoval na sochařských dílech svého bratra Stanislava, např. na pomníku Františka Palackého. Od roku 1907 spolupracoval s architektem Kamilem Hilbertem na dostavbě katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Pro katedrálu vytvořil na 250 novogotických hlavic sloupů, vyřezávanou truhlu, několik kamenných plastik a dva vysoké reliéfy znázorňující stavitele dómu na průčelí stavby. Vojtěch Sucharda pracoval i na výzdobě několika kostelů a staveb po celých Čechách. Od roku 1913 se podílel mimo jiné i na sochařské výzdobě pražského paláce Koruna.

V letech 1915-1918 byl v ruském zajetí, kde si zhotovil loutkové divadlo a s několika přáteli začal hrát. Po návratu ze zajetí založil společně s manželkou Annou Suchardovou-Brichovou družstevní ochotnickou loutkovou scénu V říši loutek (od roku 1928 přejmenovanou na Říše loutek), která uváděla pravidelně v sobotu a neděli představení pro děti. V Říši loutek vytvářel loutky, hrál i režíroval. Do roku 1957 byl jejím uměleckým vedoucím.

Jako autor loutek vycházel z rodinné tradice, většina jeho loutek byla řezbovaná klasickou technikou ze dřeva. Ve snaze o jevištní účin se soustřeďoval především na výraznou řezbu obličeje, jenž byl hlavním prostředkem charakterizace postavy. Úspěšný byl zejména u loutek, kde mohl uplatnit mírně karikující pojetí (Kašpárek, komické postavy), výraznější stylizaci a nápaditost užíval zejména u fantastických a pohádkových postav (loutky Měsíčňanů, draků, různých čertů apod.). V 30. letech se pod vlivem nových směrů, ovlivněných zejména avantgardním divadlem, pokusil o nekonvenční loutky (např. ze soustruhovaných dílů, z nezvykle kombinovaných materiálů), které měly svým tvarem, materiálem a neobvyklými pohybovými možnostmi využít specifiky loutek.

V letech 1912, 1936 a 1948 se podílel na rekonstrukcích Staroměstského orloje v Praze, pro, který vytvořil dvanáct nových sošek apoštolů. V poválečném období byl také autorem návrhu na celkovou modernizaci výtvarného řešení Staroměstského orloje, který nebyl nikdy realizován.