- Stavy českých pamětních mincí po demonetizaci 2004

Československá republika – první novodobý společný stát Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků byl vyhlášen 28. října 1918 v prostorách Obecního domu v Praze. Připojena byla také Podkarpatská Rus, která je nyní součástí Ukrajiny.

Snahy domácích představitelů českých a slovenských politických proudů, usilujících o nezávislost na Rakousko-Uhersku, přerušila první světová válka. Hlavní tlak na vytvoření samostatného společného státu tak přišel ze Spojených států Amerických, kde aktivně působily krajanské a exilové národní spolky.

Dokumentem, který poprvé deklaroval společné úsilí Čechů a Slováků o vlastní národní sebeurčení a předznamenal vznik Československa, byla Clevelandská dohoda. Představitelé obou národů ji podepsali 22. října 1915 na konferenci v americkém městě Cleveland (Ohio).

Na Clevelandskou dohodu pak navázala Pittsburská dohoda: v americkém Pittsburgu ji podepsali zástupci Slovenské ligy v Americe, Českého národního sdružení a Svazu českých katolíků s Tomášem G. Masarykem dne 31. května 1918.

Bod o federálním uspořádání nového státu byl tentokrát vypuštěn: Slovensko se mělo stát pouze autonomní součástí republiky. Slovákům byla ovšem zaručena vlastní samospráva a slovenština jako úřední a vyučovací jazyk.

Blížící se rozpad mnohonárodnostní Habsburské monarchie dokumentoval i stav její armády. Stále větší neochota vojáků bojovat za císaře se projevovala četnými dezercemi. Z českých, moravských a slovenských přeběhlíků a zajatců se pak v Rusku, ve Francii a Itálii formovaly vojenské legie. Ty se dočkaly bojového nasazení a přispěly tak k porážce Rakousko-Uherska a Německa. Činnost československých legií byla zároveň důkazem touhy Čechů a Slováků po samostatném státě a přispěla k jeho ustanovení.

K vyhlášení samostatné Československé republiky došlo 28. října 1918 v Obecním domě v Praze. Tam se konalo i první zasedání nové vlády. O dva dny později vydala nově ustavená Slovenská národní rada tzv. Martinskou deklaraci, kterou potvrdila spojení obou zemí do společného státu. Hlavou státu byl 14. listopadu zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, který se do země v čele legionářů triumfálně vrátil 20. prosince 1918.

Za hlavní zakladatele Československa jsou kromě Masaryka, jenž si získal přízvisko Osvoboditel, považováni Edward Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Jejich společnou ideou byl čechoslovakismus, podle něhož Češi a Slováci existují jako dvě větve jednoho československého národa.

Vyhlášení státu se neobešlo bez komplikací a došlo i na ozbrojené střety. Legionáři po návratu do vlasti úspěšně zasahovali v konfliktu s polskými jednotkami při sporu o Těšínsko a zapojili se i do bojů proti bolševické maďarské armádě.

Únor 1948 – označení pro komunistický převrat, který se uskutečnil 25. února 1948. Za vlády KSČ byl prezentován jako Vítězství pracujícího lidu, případně Vítězný únor.

Vedení československých komunistů se na převzetí moci v zemi připravovalo už v sovětském exilu, když bylo zřejmé, že nacistické vojenské mašinerii na bojištích dochází dech. V euforii po skončení války se komunisté, vedení Klementem Gottwaldem, který se stal předsedou vlády, opírali o poměrně značnou podporu veřejnosti, zejména v Čechách.

Jejich snaha o ovládnutí policie (tehdy označovaná jako bezpečnost) vedla až k vládní krizi v roce 1948. Ve vyhrocené situaci podali nekomunističtí ministři 20. února na protest demisi. Tím ovšem Gottwaldovi nahráli. Komunistický předák začal prosazovat své představy o složení vlády a žádal prezidenta Beneše, aby demisi přijal. Po stupňujícím se nátlaku mu prezident 25. února vyhověl.

Únorový převrat znamenal nastolení vlády jedné strany, která postupně potlačila demokratické instituce i svobodu slova. V padesátých letech vyvolala vládnoucí garnitura, inspirovaná stalinistickou tezí o hledání vnitřního nepřítele, řadu zinscenovaných procesů, ve kterých likvidovala své protivníky i zcela nevinné lidi. Mezi popravenými byla i odpůrkyně režimu Milada Horáková. Justiční vraždy se ale nevyhýbaly ani nepohodlným komunistickým činitelům: na popravišti skončil například bývalý generální tajemník KSČ Rudolf Slánský. Po krvavých padesátých letech přišlo uvolnění, které vyvrcholilo takzvaným Pražským jarem, pokusem komunistických reformátorů zavést socialismus s lidskou tváří. Po potlačení křídla vedeného Alexandrem Dubčekem a obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy nastalo období normalizace, které prakticky trvalo až do takzvané Sametové revoluce v roce 1989.