Kdo byl Andragorás? Záhadní vydavatelé antických mincí
Kouzlo a tajemství řecké klasické numismatiky spočívá v různorodosti mincovních motivů, nominálů i vydavatelů. V období helénismu jsou emise měst či městských států doplněny nominály panovníků.
Zatímco klasické řecké antické mince doslova plýtvají obrazovými náměty, postavy bohů se střídají s totemovými zvířaty či božskými atributy, helénistické mince vykazují značnou námětovou rigiditu. Lícní stranu charakterizuje většinou portrét zprava (buď vydavatele, jeho předka nebo některého z bohů), rubní strana je vyhrazena pro božstvo a nápisy identifikující vydavatele.
Obecně proto platí, že rámcové určení helénistických mincí k jednotlivým vydavatelským domům či oblastem je jednoduší než v případě mincí klasických. Jejich přesné přiřazení konkrétnímu panovníkovi či dokonce lokalizování místa jejich vzniku je však mnohdy nesmírně obtížné. Situaci ztěžuje skutečnost, že následník často vydával mince s portrétem zemřelého předchůdce či zakladatele dynastie (Seleukovci, Ptolemaiovci), nebo s portréty svého dobrodince a podporovatele (např. nejkrásnější portréty Seleuka I. se dochovaly na ražbách pergamského vládce Filetaira).
Neméně potíží způsobuje opakování několika dynastických jmen v jednom rodě, (Antiochos, Seleukos, Alexandros, Apollodotos, Diodotos), extrémní případ je pak jméno Ptolemaios, které lze přečíst na všech egyptských epigrafických ražbách.
Samostatnou kapitolu a mnohdy badatelský oříšek představují ražby ve stylu emisí Alexandra Velikého. Jeho mince z drahých kovů byly napodobovány téměř sto padesát let po jeho smrti v mincovnách od Makedonie až po města v Malé Asii a Palestině. Rozhodnutí, zda mince vznikla za života velkého krále, je bez specializované literatury nemožné a mnohdy i přesto sporné. Stejně tak rozlišování mincoven pomocí mincovních značek je velmi diskutabilní.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011
POKLADY Z VRAKŮ (4)
Sběratelé pokladů
Lodě plné pohádkových pokladů čelící na dlouhých plavbách do exotických zemí hurikánům a pirátům vždy probouzely představivost a fascinovaly veřejnost. Jediným zdrojem mincí pro ty kdo chtěli vlastnit některé z pokladů potopených na mořském dně, byly občasné nálezy mincí vyplavených na plážích. Rozvoj potápění a potápěčské techniky v 50. letech 20. století s sebou přinesl nárůst zájmu o vraky a umožnil vyzvedávání jejich cenného nákladu. Sbírání mincí z vraků má svá specifika a propojuje námořní historii s numismatikou.
Mince z vraků, to nejsou jen španělské reály. Na své si přijdou i sběratelé antických, holandských, indických nebo čínských mincí. Z hlubin byly vyzvednuty dokonce i moderní zlaté investiční mince, ingoty nebo zlatý prach. Své příznivce mají i mince zasazené ve špercích nebo šperky přímo vyráběné ze zlata a stříbra ležícího po staletí na dně moře. Všechny poklady ze slavných vraků nekončí v muzeích. Část z nich náleží nálezcům, tedy za předpokladu, že při hledání a vyzvedávání pokladu dodrželi všechny zákonné podmínky.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2017.
