Staročeská literatura v hlaholském písemnictví charvátském.

Prohloubení náboženské myšlenky a náboženského cítění v českých zemích za vlády Karla IV. a jeho nástupce a spojený s ním rozmach soudobé literatury náboženské psané jazykem českým, ať překladové nebo ve smyslu středověkém originální, zanechaly poměrně dosti hojné stopy v charvátskohlaholském písemnictví: překlady některých podstatných děl této české literatury a českých kázání, mezi nimiž jsou i kázání Husova. Rukopisy těchto překladů jsou pozdější, nejstarší z nich je z poloviny 15. století, a jsou psány na jihu, ale přece nejpřirozenějším prostředníkem této expanse české literatury k Charvátům na charvátském pobřeží a přilehlých ostrovech kvarnerských, kteří si v rámci západní církve římské zachovali církevněslovanský jazyk, lokálně přizpůsobený a psaný hlaholským písmem, byl patrně slovanský klášter v Emauzích na Novém městě pražském, kam z tohoto jižního území povolal benediktiny Karel IV.

Podle zachovaných rukopisů byl přeložen, alespoň v podstatné části, staročeský Passionál, sbírka životů svátých pořízená zpracováním Legendy aurey na podnět samého Karla IV.; byly převedeny do nového roucha slovanského staročeské překlady z mystické literatury, a to Bonaventurův traktát De perfectione vitae, Albertův Ráj duše a samostatnější staročeské zpracování látky tematicky příbuzné v souboru zvaném Zrcadlo člověčieho spasenie; zájmu se těšila i kázání zřejmě reformního směru: mezi zachovanými jejich překlady je kázání o vztazích prelátů a poddaných a dvě kázání Husova. Prostřednictvím českým přešla do této jihoslovanské literatury i známá středověká populární příručka vědomostí o víře a světě, t. zv. Lucidář; jeho charvátskohlaholské zpracování je lépe rukopisně dochováno a proto také bylo dříve známo než překlady ostatní, které většinou učinily známými teprve nedávné objevy Ivšićovy.

Do jazyka těchto překladů se dostalo mnoho bohemismů, ale skoro výhradně jen lexikálních. Platí tu o technice překladatelské totéž, co na rozdíl od překladů do polštiny dále poznamenáváme při překladech z češtiny do ruské církevní slovanštiny: jazyk, do něhož se překládá, má svou normu po stránce hláskové a tvarové, po stránce lexikální však nevystačil se svými výrazovými prostředky, tradovanými s velkou konservativností od počátků církevní slovanštiny, poněvadž byl do jisté míry postaven před nový svět kultury duchovní a zčásti i materiální.

Slova, která překladatelé přejímají z češtiny anebo na podkladě českém vytvářejí, jsou především výrazy pro abstraktní pojmy náboženské a filosofické. Proto je v nich řada substantiv s příponou -stvo, jako nabožanstvo, prospěšanstvo, protivanstvo za české náboženstvie, prospěšenstvie, protivenstvie, potom podobstvo utvořené podle českého podobenstvie, a mnoho nových substantiv verbálních, jako utrpenie, prěkladanie, kazanie a pod., jsou mezi nimi výrazy pro abstraktní pojmy kausální,jako dovod (argumentum), umisal (č. úmysl), a dále mnoho adjektiv pro vlastnosti nábožensky významné, jako dobrotiv, gred, grdi (č. hrdý), gorlivi, ješutan (č. ješutný) a j.

Hojně jsou zastoupena také slova vyjadřující nové civilisační poměry středověkého života, jako elm (č. helm), korunovati, kupac, mesto (urbs), obhoenie („obchozenie“, obchod), pokoik, poddani, stav a pod. Vyskýtají se, jako vždy při stycích dvou jazyků, některá běžná slova přejatá z češtiny, jako spojky ani, ale a adverbia skoro, spolu, (v)zgoru (č. vzhuóru), zvlašče.

Uvádím zde především taková slova, která se častěji vyskýtají v překladech, a nikoli ta, která jsou výsledkem pouhé neobratnosti překladatele. Kromě typu adjektiv na -teljan, tvořených podle českého typu adjektiv na -telný (v. zde str. 58), nelze, alespoň při dosavadním stavu bádání, prokázati trvalejší vliv těchto lexikálních bohemismů na literární jazyk písemnictví charvátskohlaholského.