ČASOPIS MINCE A BANKOVKY Jediný v Čechách a na Slovensku. Získáte exkluzivně pouze u nás.
Korunová bankovka
Papírové peníze nemají tak dlouhou historii jako mince. Připomeňme si jen, kdy se na našem území začalo platit papírovými penězi – bylo to od roku 1762, tedy před 250 lety.
Samozřejmě to nebyly úplně první papírové peníze na světě, ty se objevily v Číně údajně ve 12. století a jejich existenci dovezl do Evropy mořeplavec Marco Polo. Zatímco mince se používaly od 7. století před naším letopočtem. Od počátku historie našich papírových platidel se tiskly hodnoty 1 (zlatý nebo koruna).
Když se řekne jednokorunová bankovka, tak je to v dnešní době už prakticky nepředstavitelné spojení. Tím spíše, když jsme svědky rušení haléřových mincí (také platily 1 haléřové mince), rušení 20 korunových a dokonce 50 korunových bankovek.
Ještě je třeba říci, že z formálního hlediska existovaly bankovky a státovky. V praktickém životě si tohoto rozdílu v názvu většinou nikdo nevšiml, ale přeci jen je zde jakýsi rozdíl. Mnemotechnickou pomůckou je to, že bankovku vydává emisní (cedulová) banka, státovku vydává stát (ministerstvo financí apod.). Na bankovce je tedy podepsán guvernér, pokladník či obecně někdo z centrální banky, na státovce je podepsán ministr financí.
Při popisu papírových platidel bude dále použit vždy správný název bankovka/státovka, ale v běžném textu si dovolím používat slovo bankovka pro oba významy.
V historii Československa ale i dalších období jsme platili celou škálou hodnot, většinou od jednokorunových bankovek až po 5000 koruny. Například první československá emise (mimochodem státovek) s datem 15. 4. 1919 byla tištěna v celé řadě tiskáren, různými tiskovými technikami a také na různé úrovni. Škála nominálů byla 1 Kč, 5, 10, 20, 50, 100, 500, 1000 a 5000 Kč. Větší rozptyl hodnot v naší historii již možný nebyl a není.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013.
Poslední panovník domácího rodu Portrétování Jiřího z Poděbrad
S výkladem osobnosti Jiřího z Poděbrad (1420–1471) už dnes nemáme větší potíže. Jeho
portrét vytvořený historiky je vcelku stabilní a nevedou se o něm nějaké zásadní spory.
Laičtí zájemci o národní dějiny si možná víc než odborná hodnocení, pamatují ze školních
chodeb reprodukci Alšova obrazu setkání Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad. V širokém
povědomí také uvázlo Jiráskovo slovní spojení „Husitský král“, což byl titul spisovatelova
posledního nedokončeného románu.
Obě zmíněné umělecké reflexe sice těží ze stejných zdrojů jako vědecká poznání historiků, ale používají jiné postupy a tak dospívají k poněkud odlišným výsledkům. Malířsky vytříbený Alšův obraz výtvarnými prostředky glorifikuje našeho krále v kontrastu s temnou figurou proradného Matyáše. Historické realitě je ale bližší názor, že v oné scéně, vedoucí k propuštění uherského krále i s jeho obklíčeným vojskem, se Jiří z Poděbrad dopustil jedné ze svých nemnoha velkých taktických chyb. Podobně název Jiráskova románu vyvolává jednoznačný a proto také mylný dojem. Jiří z Poděbrad opravdu nebyl husitský král, pokud bychom ho chtěli chápat jako následovníka velkých postav husitského hnutí, jako byl třeba Jan Žižka. Jiří byl od počátku pevně spojen s českou aristokracií, ze které pocházel, nikoli s nějakým lidovým revolučním hnutím.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
