|
Korunovace Přemysla Otakara II českým králem
Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý (* kolem roku
1233 – 26. srpna 1278, Suché Kruty), byl pátým králem českým z rodu
Přemyslovců (korunován 1261), druhorozeným synem krále Václava I. a
Kunhuty Štaufské.
Podle pověsti, jak ji uvádí Beckovský v Poselkyni, se Přemysl
narodil v Městci Králové.
"Královna Kunka, choť krále Václava I., vracela se po kladské
silnici z Červ. Hradce do Prahy a v Městci porodila syna Přemysla,
potomního krále. Své rodiště vyznamenal Přemysl Otakar II. tím, že
mu propůjčil erb lva a mnohá privilegia městu královské komory
udělil"
To, jaký skutečně byl muž, který si získal pověst vládce tvrdé
pěsti, mohutné energie a osobní ctižádosti, těžko vyčteme ve
středověkých kronikách. Ty vlastně neudávají příliš nezaujatých
faktů. Zápis v Kronice colmarské tvrdí, že "postavy byl ušlechtilé,
nepříliš vysoký, tváře snědé, srdnatý a moudrý i nadobyčej věku
svého výmluvný". Ačkoliv se jeho ostatky dochovaly ve velmi špatném
stavu, antropolog Emanuel Vlček víceméně potvrdil fyzický popis.
Přemysl byl průměrně vysoký, snědý a prý pohledný muž s dvorským
vychováním a na svou dobu dobrým vzděláním.
Ačkoliv z mnoha jeho činů lze usuzovat na velkomyslnost a jistou
svobodomyslnost, bylo by to příliš unáhlené hodnocení. Roku 1254
například jako král potvrdil nebývalá práva Židům: obecní samosprávu
a právo na ochranu majetku. Zároveň to ale byl Přemysl, kdo do země
pozval inkvizici. Ve skutečnosti jeho rozhodnutí vždy odpovídala
Otakarovým aktuálním cílům. Jistě netrpěl přecitlivělostí svého otce
a syna, ale někdy prý propadal bezdůvodným záchvatům vzteku a jako
většina středověkých panovníků nesnášel odpor. Rakouské kroniky se
například věnují především těm činům Otakara II. (ale i Václava
II.), které příliš sympatií nevzbuzují.
Přízvisko "železný" mu dali Kumáni po bitvě u Kressenbrunu, kde se
proslavili Přemyslovi těžce odění rytíři. Místo "zlatý" by spíše
odpovídalo jiné označení - Přemyslovo bohatství pocházelo ze
stříbra. Skutečně neexistují záznamy o tom, že by se za doby své
vlády dostal do finančních potíží.
Přemysl byl mocným středoevropským panovníkem (v době interregna v
římskoněmecké říši vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo
za Alpy až k Jaderskému moři), za jehož vlády dosáhlo české
království největšího rozmachu až do doby Karla IV. Díky svým
diplomatickým schopnostem či sňatkové politice Přemysl získal kromě
české koruny titul vévoda rakouský (od roku 1251), vévoda štýrský
(od r. 1261) a vévoda korutanský a kraňský (od r. 1269). Tím dosáhl
významu, který se projevil i v tom, že se Otakar několikrát ucházel
o římskoněmeckou korunu - ovšem právě jeho moc mu tuto výsadu
nakonec neumožnila získat.
Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své
panství i směrem severovýchodním - v letech 1254-55 (a 1267-8) se
účastnil křížové výpravy do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o
nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého
biskupství se mělo stát arcibiskupstvím spravujícím dobytá území,
ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). V
Pobaltí založil město Královec (německy Königsberg, dnešní
Kaliningrad).
Otakarova vláda znamenala zvýšení prestiže českého státu i jeho
panovníka.Přemysl své postavení opíral především o nově zakládaná
města (České Budějovice, Menší Město pražské – Malá Strana), do
nichž zval německé kolonisty (za jeho vlády vzniklo přes padesát
českých měst).
Přemyslův závratný vzestup následoval strmý pád.
Zlom v životě panovníka, jehož dílo přes všechny dílčí neúspěchy
stále rostlo, přišel v roce 1273. Poté, co Richard Cornwallský
znehybněl po záchvatu mrtvice a rok nato zemřel, bylo třeba najít
nového římského krále. Jednohlasně jím byl zvolen do té doby takřka
neznámý Rudolf Habsburský. Římští kurfiřti nechtěli za krále mocného
Přemysla a považovali Rudolfa za slabého. Netušili, jak hluboce se
mýlí. Přemysl Otakar II. Rudolfovu volbu neuznal, navíc nebyl k
volbě přizván a český hlas byl nahrazen hlasem bavorským. Špatně
odhadl situaci v říši, která směřovala k rozbití jeho panství. Ze
začátku především podcenil ctižádost a schopnosti prvního známého
Habsburka.
Český král se ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od
ústupku k ústupku. Římský král ztrácel sympatie říšských pánů i v
Rakousku, osvobozeném od Přemyslovy „tyranie“, které sevřel v
kleštích daní. Otakar se tento stav rozhodl řešit bitvou na
Moravském poli (1278), která se ale změnila v politickou a jeho
osobní katastrofu.
Ostatky pátého českého krále byly nejprve veřejně vystaveny ve
Vídni, poté byly po uplynutí papežské klatby uloženy v minoritském
klášteře ve Znojmě. V roce 1296 je nechal Václav II. přenést do
Prahy a pohřbít v klášteře na Františku, kde měli hrob i Přemyslovi
rodiče. Přemyslovy ostatky byly přemístěny ještě jednou. Na příkaz
Karla IV., ctitele odkazu svých přemyslovských předků, nakonec byly
uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1373) pod skvostným
náhrobkem od Petra Parléře. Spolu s ostatky krále byly do hrobky
uloženy i pohřební klenoty (koruna, jablko, žezlo). Na pohřební
koruně Otakara II. se dochoval nápis "Hic sunt ossa Otakari incliti,
regis Bohemiae quinti." neboli "Toto jsou kosti Otakara vznešeného,
pátého krále českého."
|
