Lev a Orlice - stříbro 1 Oz patina

Původním znakem Českého knížectví se stala svatováclavská plamenná orlice, jelikož byla erbem vládnoucího českého rodu, Přemyslovců. Nejstarší a zřejmě úplně první doklad pro tuto heraldickou figuru pochází z mincí knížete Bedřicha z období 1179-1181. Je na nich orlice s roztaženými křídly obklopená symetrickými křížky, což zřejmě mělo představovat plameny obklopující křídla. Další doklad tohoto erbu pak pochází z jezdecké pečeti Přemysla Otakara I. z let 1192-1193.

Podle dokladů z pečetí pak Přemysl Otakar I. a jeho nástupce Václav I. používali erb plamenné orlice až do roku 1253 (úmrtí Václava I.). Původ orlice v plamenech se odvozuje od erbu římských císařů, kteří měli od Fridricha I. erb černé orlice ve zlatém poli (Přemyslovci přijali podobné znamení jako symbol blízkosti císařského dvora a výrazu prestiže mezi říšskou aristokracií).

Nejstarší barevné vyobrazení dvouocasého lva i nejstarší barevné vyobrazení plamenné orlice se dochovalo v pasionálu abatyše Kunhuty, vytvořeném v letech 1313-1321, kde jsou oba znaky, spolu se znakem sv. Jiří (kterému byla zasvěcena klášterní bazilika), společně umístěny nad trůn abatyše Kunhuty. V díle samém je znak dvouocasého lva popsán jako znak Čech a znak plamenné orlice je popsán jako znak sv. Václava.

Lev
Lev je naším základním heraldickým symbolem již od dob vlády Přemysla Otakara II. (1253-1278). Ten, v době kdy byl markrabětem moravským, přijal znamení dvouocasého lva. Když zdědil královský trůn, stal se tak vlastně automaticky znakem českého krále stříbrný dvouocasý lev se zlatou zbrojí a korunou v červeném poli. Lev, který patřil k oblíbeným znamením tehdejší heraldiky, získal zdvojením ocasu charakter nadpřirozeného zvířete a to zvyšovalo jeho prestiž.

Na mince se dvouocasý lev dostal za panování Přemysla Otakara II. a to na jím vydaném brakteátu.

Za panování lucemburské dynastie se český lev poprvé objevuje ve společném štítu se znaky jiných zemí. V první polovině 20. let 14. století zavedl král Jan Lucemburský (1310-1346) na své jezdecké pečeti čtvrcený štít kombinující českého lva se znakem lucemburského hrabství. Tato situace se opakovala i u dalších panovníků. Nejčastěji ale krále reprezentoval samotný dvouocasý lev.

Orlice
Znakem Moravského markrabství byla od druhé pol. 13. století červenostříbrně šachovaná orlice se zlatou zbrojí a korunkou položená na modrý štít. Stříbrnočervená moravská orlice je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihomoravského, Olomouckého, Zlínského, Moravskoslezského, Pardubického a Vysočiny (Jihočeský kraj, i když zahrnuje část historického mor. území, ve svém znaku orlici nemá). Stříbrnočervená orlice je též součástí městských znaků čtyř moravských měst: Jevíčka, Moravské Třebové, Olomouce a Znojma.

Znak Slezska jako celku – černá orlice s perizoniem ve zlatém poli – vznikl převzetím dynastického erbu vládnoucích (dolno)slezských Piastovců po roce 1335, kdy se vymřením této dynastie ve Vratislavském knížectví první část Slezska ocitla pod přímou vládou českého krále, a 1348, kdy bylo Slezsko jako jedna z českých korunních zemí právně založeno. Jedním z nejstarších příkladů použití znaku v tomto významu je výzdoba Staroměstské mostecké věže v Praze ze 70.-80. let 14. století, k nejstarším dokladům užití v úřední praxi pak patří velká pečeť Ladislava Pohrobka z roku 1455. Orlice ve znaku byla původně zobrazována nekorunovaná, od poloviny 18. století trvale nese na hlavě královskou korunu.