Otakar Dušek Mistři české numizmatiky
Medailérská tvorba designéra Otakara Duška nezájmem odborné ani laické umělecky zaměřené veřejnosti rozhodně netrpí. Důvodem je originalita, s jakou mostecký rodák přistupuje k řešení daných témat.
Připomeňme si medaili k výročí největší tankové bitvy v historii válek Kursk 1943 raženou legendárním tankem T-34 nebo nápaditě vyřešenou stříbrnou Poctu politickým vězňům umístěnou v betonové krychli, která evokuje vězeňskou celu.
Za své realizace posbíral Otakar Dušek řadu ocenění. To poslední mu letos udělilo holandské Teylers Museum za jeho nezávislou tvorbu. Otakar Dušek působí také jako pedagog, již osmnáct let vyučuje na Vyšší odborné škole a Střední umělecké škole Václava Hollara v Praze.
V únoru letošního roku vám byla v holandském Haarlemu udělena prestižní cena Jaap van der Veena. Předání jste se osobně účastnil, přibližte, jak jste tuto událost vnímal.
Už samotná nominace na tuto cenu byla pro mne něčím neuvěřitelným. To, že mi nakonec byla cena v mezinárodní konkurenci udělena, považuji za obrovský úspěch nejen pro mě, ale i pro Českou republiku. Byl jsem překvapen, jak detailně znají moji práci v zahraničí. To mě opravdu zaskočilo. Jsem totiž zvyklý na český model, kdy práce medailéra prakticky nikoho nezajímá.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012
ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (29) Známky mlýnů
Mletí obilí doprovází lidstvo po několik tisíciletí.
Od drcení obilí na plochém kameni malým ručním kamenným drtidlem v neolitu vývoj dospěl k současným moderním plně mechanizovaným a automatizovaným mlýnům.
Ačkoliv má mlynárenství v Čechách dlouhou a starou tradici1, nejsou u nás zatím doloženy historické mlýnské známky, jaké jsou známé kupříkladu z Německa2 či Slezska3. Kovové známky, které se u nás v některých mlýnech užívaly, nemají zpravidla spojitost se samotnou mlýnskou výrobou. Dokládají však jiné podnikatelské aktivity a zemědělskou výrobu některých mlýnů. Jedním z hledisek při členění mlýnů jsou zdroje hnací energie. Nejstarším byl mlýn tažný, jehož pohonem byla síla zvířat, později se využívala energie větru a vody, od minulého století přišly na řadu pára a spalovací či elektrické motory. V českých zemích převládaly vodní mlýny, které se zejména v XIX. století rozšířily do značného množství. Ottův slovník naučný4 uvádí koncem roku 1890 v Čechách 6882 mlýnů, 2503 na Moravě a 650 ve Slezsku. K tomu ještě 573 mlýnů provozovaných „po továrensku“, celkem tedy 10 608 mlýnů. Mlýny byly tehdy na každém vodním toku, počínaje lučními potůčky. Řada jich zanikla, když se na přelomu století začala vozit laciná mouka z Uher umletá v parních velkomlýnech. Na snižování počtu malých vodních mlýnů, často odkázaných na rozmary počasí, měla dopad i domácí konkurence. S mlýny s válcovými stolicemi (americký mlýn, válcový mlýn, automatický mlýn, strojní mlýn, umělý či umělecký mlýn, jak se nazývaly) se nemohly měřit. Přesto je ještě v období první Československé republiky uváděn5 poměrně velký počet mlýnů, v sezóně 1923/1924 bylo v činnosti 10 221, v letech 1933/1934 pak 9220 mlýnů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
ZLATÉ MINCE .CZ