Jak se dělá mincovna (18)
Ražba medaile se sportovní tematikou
Většina lidí si pod pojmem medaile představuje kousek barevného kovu, kulatého tvaru, zavěšeného na stuze, kterou úspěšnému sportovci, na stupních vítězů, předává zasloužilý funkcionář. Celkem jednoduchá představa.
Taková medaile, než si ji šťastný sportovec se slzou v očích urovná na své hrudi, chystá se s dojetím vyslechnout státní hymnu a upřeně sleduje, jak na stožár stoupá vlajka země, kterou hrdě reprezentuje, má na svém počátku hodně složitý vznik. Mezinárodní sportovní akce, které spadají do kompetence nejvyšších svazových orgánů, mají pro tvorbu sportovních medailí přísná pravidla. Ty nerady připouštějí, že by je razil někdo jiný, než určí tvrdá sportovní lobby. V roce 2004, kdy se v Praze konalo mistrovství světa v ledním hokeji, jsem měl možnost se s těmito mezinárodními praktikami seznámit. Mincovna již několik let razila pro Český hokejový svaz sportovní medaile a pánové ze svazu se stali našimi váženými obchodními partnery. Každoročně jsme pro ně dodávali sady medailí pro vítěze všech ligových kategorií, počínaje extraligou mužů až po dorostence. Nebylo proto divu, že jsem generálního sekretáře svazu Ing. Jindřich Micku již v roce 2003 požádal o spolupráci ve vazbě na chystaný světový šampionát. Bylo mi vysvětleno, že se jedná o velice komplikovanou záležitost, kterou pevně v rukou třímá Světová hokejová federace – IIHF (International ice hockey federation) se sídlem v Ženevě, a ta má svého dvorního dodavatele medailí. Kompetence Českého svazu ledního hokeje (ČSLH) jsou v této věci prakticky nulové. Pokud chce mincovna tyto medaile vyrábět, musí své zástupce vyslat do Ženevy. Tam má ale jen malou naději na úspěch.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2015.
Opavské psí známky z 19. století
Nic nedokresluje rozpaky provázející dřívější pohled na účelové známky nejrůznějšího druhu v opavském muzeu lépe, než konvolut evidenčních psích známek z 19. a prvé poloviny 20. století.
Prvotní zařazení materiálu tohoto druhu ke sbírkám numismatickým, vystřídal názor oscilující mezi jeho umístěním někam na samou periferii numismatického zájmu a úplným zavržením, až po výsledné zakončení jeho putování přiřazením do sbírek historických.1
Obecně se však tyto drobné reálie dokreslující kdysi všední každodennost, dočkaly konečně svého místa na výsluní a jsou dnes (zvláště ty z 19. století) vyhledávaným sběratelským artiklem. Jsou-li „čitelné“ a navíc mají jistý výtvarný náboj, stávají se půvabnými doklady někdejší reality všedního dne konce předminulého století.
Za nejstarší evidenční psí známku z Opavy (ze Slezska?) je zatím možno považovat muzejní exemplář z roku 1874.2 Pouhých pět let tak dělí tento vzácný opavský kus od dosud nejstarší publikované psí známky z roku 1869, pocházející z Kroměříže.3 Města Kroměříž a Olomouc obdržela na Moravě jako prvá, a to počátkem roku 1869, povolení vybírat poplatky za držení psů.4 Svoji prioritu si v tomto směru Morava udržela i v letech následujících, neboť počátkem příštího roku uděluje císař povolení dalším městům Příboru, Moravské Třebové a Svitavám, v závěru téhož roku ještě Znojmu a Brnu. O rok později, tedy koncem roku 1871 pak Jihlavě a Novému Jičínu.5 O situaci na severní Moravě či Slezsku jsme však informováni pouze sporadicky.6
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2011
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
