Medaile na návštěvu císaře Františka Josefa I. v Liberci Chyboražba medaile z roku 1891
Numismatické památky spojené se Všeobecnou zemskou a jubilejní výstavou konanou v roce 1891 v Praze patří k oblíbeným sběratelským námětům a jsou ozdobou mnohých veřejných i soukromých sbírek.
Přesto lze i dnes po více než sto dvaceti letech od konání výstavy ještě objevit při pozorném studiu sbírkových fondů dosud nepopsané exempláře (např. jiný použitý materiál, varianty provedení nápisů, opisů, detaily reliéfu a v neposlední řadě i chyboražby). Jeden takový podle mého názoru dosud neznámý exemplář bych chtěl po krátkém úvodu numismatické veřejnosti dále představit.
Všeobecná zemská a jubilejní výstava se uskutečnila v Praze ve dnech 15. 5.–18. 10. 1891. Byla to hospodářská a společenská výstava uspořádaná na oslavu jubilea první české průmyslové výstavy v Praze roku 17911. Snahy zorganizovat další podobnou výstavu v Čechách se totiž začaly objevovat již od třicátých let 19. století. Teprve až návrh z roku 1887, uspořádat výstavu na oslavu jubilea první průmyslové výstavy pod protektorátem císaře a krále Františka Josefa I. uspěl. Slavnostního zahájení výstavy se zúčastnili ministři
vídeňské vlády, poslanci zemského a říšského sněmu, představitelé české šlechty a podnikatelů. Císař František Josef I. se zahájení výstavy nezúčastnil. Výstava pak probíhala
za značného zájmu veřejnosti. Uvádí se, že výstavu navštívilo kolem 2,5 milionu platících návštěvníků. Dokonce byly dny, ve kterých jich bylo více než 50 tisíc..
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013
Jak se dělá mincovna (16) Ražba zlatých mincí
Ve svých vzpomínkách se musím vrátit o více než 60 let zpátky, kdy jsem se vždycky v polovině května setkával se svojí tetou.
Ta k nám z Prahy přijížděla na vesnickou pouť. Můj děda i babička z otcovy strany, pocházeli každý z deseti dětí, a tak otec měl velké množství strýců a tet, a ještě více bratranců a sestřenic. Všichni cítili rodovou povinnost, alespoň jednou v roce k nám přijet. V tomto příbuzenstvu se vyznal jen můj otec, já jsem si to pozvolna třídil, ale oni ti lidé byli v principu hodně podobní. Žili většinou v okolních vesnicích a živili se jako zemědělci. Jedna otcova sestřenice byla výjimkou...
Otcova sestřenice se jmenovala Zdeňka. Byla švadlenou, neměla děti a nikdy se nevdala. Hlavním zdrojem jejího příjmu bylo vykládání budoucnosti z karet pro pražskou smetánku. Byla tajemná, měla nádherné velké tmavé oči a sametový hlas, ve kterém každé slovo znělo jako z jiného světa. Příbuzenstvu z karet vykládala a všichni tomu věřili. Zda se to splnilo, nevím. Mně, jako sedmiletému uličníkovi a zlobivci předpověděla, že jednou budu cestovat po světě a budu poznávat cizí země. Všichni jsme se tomu smáli, jenom ona svým výrazem v očích mě s lehkým úsměvem kárala, že karty nelžou.
V době vysokoškolských studií jsem svoji záhadnou tetu, na pokyn rodičů, občas navštěvoval, abych jí pověděl, jak se žije v bývalé hospůdce, kde se kdysi narodila její matka. Karty mi už nevykládala, protože viděla, že jsem žil v jiné realitě než ona. Když jsem se chystal na promoci, dne 3. července 1971, nebylo pochyb, že na tento významný den musím pozvat i svoji starou tetu. Po slavnostním převzetí vysokoškolského diplomu se ke mně tato dáma nenápadně přitočila. Byla celá v černém a vypadala jako z jiné doby. Dala mi na památku malou krabičku a popřála mi všechno dobré. Poděkovala za pozvání a nenápadně zmizela s tím, že se na společný oběd necítí dostatečně zdráva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
