ČASOPIS MINCE A BANKOVKY Jediný v Čechách a na Slovensku. Získáte exkluzivně pouze u nás.
ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (28) Známky polévkových ústavů a kuchyní
K ulehčení údělu potřebných byly od poloviny 19. století na řadě míst Čech, Moravy a Slezska zakládány polévkové ústavy, spolky na podporu chudých žáků, městské, obecní a lidové kuchyně, koncem první světové války také válečné kuchyně.
Ať už se nazývaly jakkoliv, společné jim bylo jedno - k usnadnění administrativy vydaly provozní známky, které se uplatňovaly při výdeji jídla.
Polévkové ústavy a veřejné kuchyně zakládaly soukromé osoby, spolky a církevní instituce. Tyto humanitární a podpůrné organizace, většinou odkázané na milodary občanů někdy i v naturáliích, často prostřednictvím známek, které potřební dostávali zdarma nebo za režijní cenu, zabezpečovaly pro chudé děti a nezaměstnané alespoň jedno teplé jídlo denně. Helmut Hirschberg1 uvádí, že pravzor těchto organizací pro ústavy ve Vídni byl berlínský spolek založený roku 1866 filantropkou Linou, nikoli Lisou Morgenstern2 (1830–1909). Ta uveřejnila řadu prací na téma charity, krom jiného vydala i návod k zakládání a provozování lidových kuchyní Hilfsbuch zur gründung, Leitung und Kontrolle von Volksküchen, Berlin 1892.
Nejstarším polívkovým spolkem v Čechách (a druhým nejstarším dobročinným spolkem v Praze4), který vydal kovové známky, byl pražský Privat Verein zur Unterstuitzung der Armen čili Soukromý spolek pro podporu chudých, založený již v roce 18015. Jeho ražby jsou zachyceny v prodejním soupisu Killianovy sbírky, což je datuje před rok 1857. Eduard Polívka6 je dokonce vročil do doby kolem roku 1830. Byly ražené z mědi a mosazi v pěti tvarech.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2015.
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
