VZNIK SVATOANEŽSKÉ KORUNY

Když se obraz prolne s básní. Mám na mysli verše Jaroslava Seiferta o sv.Anežce "Ještě dnes v prostorách kláštera někdy se mi zdává ..." a sochu sv .Anežky od Josefa Václava Myslbeka stojící na Václavském náměstí v Praze a v prostorách Anežského kláštera, která pro mne byla zdrojem inspirace.

Medaile je obraz převedený do reliéfu. Tímto obrazem je nám umožněno nahlédnout do věčnosti neboť nás směřuje k Pánu a k Spasiteli. Sochu sv.Anežky od mistra Myslbeka jsem již dlouho nosil ve svém srdci, protože její život byl čistý a ušlechtilý.

Její oči jsou nabité ranním sluncem modlitby, laskavost jež jí ulpěla na rtech.

Jan Werich zmínil v jedné své pohádce, že nejtěžší činost na světě je proměňovat slova v činy a to se sv. Anežce podařilo. Její dílo je nepřehlédnutelná část našich dějin.

Studoval jsem v Praze na Avu kde Myslbekovy sochy vznikaly. Při tvorbě této medaile jsem se inspiroval sochou sv.Anežky od tohoto velkého mistra českého a světového sochařství. Myslbek když modeloval sochu dělal vždy figuru bez šatů a vycházel z ideálních proporcí antických soch. Draperii-šaty přidal později. Antika vytvořila obraz člověka dokonalého, ale díky mnohobožství jeho osud skončil vždy tragédií-bezvýchodně. Až křesťanství nabídlo člověku plnost života svobodný prostor a východisko.

Mojí ideou bylo vytvořit portrét ženy-princezny, ponořené do modlitby. Její oči jsou zalité ranním sluncem, neboť tehdy začala její modlitba. Jedna ruka kterou vidíme znázorňuje oddanost celého jejího těla i duše Kristu. Ruka to je viditelné znamení pomoci. Ruka pomáhá měnit slova a myšlenky v činy. Pomáhala nemocným a opuštěným a zajímala se o ty lidi o které nemá nikdo zájem, stejně jako současný papež František. Dobrý skutek pro druhého byl její program. Pro mne je sv. Anežka velkým vzorem srdečného člověka.

Polešovice 28.5.2019