ČASOPIS MINCE A BANKOVKY Jediný v Čechách a na Slovensku. Získáte exkluzivně pouze u nás.
Platidla zajateckých táborů za 1. sv. války na území Československa
Platidla zajateckých táborů z období první světové války se řadí spíše na okraj sběratelského zájmu.
Ve srovnání se zahraničím se u nás na toto téma vydává i naprosté minimum publikací. Od uveřejnění zatím jediného domácího katalogu1 od Bohumila Vlčka uplynulo již 20 let a s výjimkou několika málo monografií, především regionálního charakteru, se s tématem zajateckých táborů na našem území prakticky nesetkáme.
Podobně jako tomu je u nouzových platidel, se i v případě táborových poukázek ponejvíce setkáváme s platidly papírovými a kovovými. K velkému rozšíření táborových poukázek došlo především ve dvacátém století, ovšem jejich použití lze vysledovat už mnohem dříve. Známé jsou především poukázky z období sedmileté války (1756–1763), kdy jich poblíž Drážďan používali Rakušané v táboře pruských zajatců. Táborové poukázky se dále emitovaly v období Napoleonských válek, během americké války za nezávislost, v burské válce a mnoha dalších konfliktech. K jejich značnému rozšíření došlo ale až s vypuknutím první světové války. Například v Německu se odhaduje na 400 zajateckých táborů využívajících táborové poukázky a ve Francii i více než 1000.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
Jak se dělá mincovna (16) Ražba zlatých mincí
Ve svých vzpomínkách se musím vrátit o více než 60 let zpátky, kdy jsem se vždycky v polovině května setkával se svojí tetou.
Ta k nám z Prahy přijížděla na vesnickou pouť. Můj děda i babička z otcovy strany, pocházeli každý z deseti dětí, a tak otec měl velké množství strýců a tet, a ještě více bratranců a sestřenic. Všichni cítili rodovou povinnost, alespoň jednou v roce k nám přijet. V tomto příbuzenstvu se vyznal jen můj otec, já jsem si to pozvolna třídil, ale oni ti lidé byli v principu hodně podobní. Žili většinou v okolních vesnicích a živili se jako zemědělci. Jedna otcova sestřenice byla výjimkou...
Otcova sestřenice se jmenovala Zdeňka. Byla švadlenou, neměla děti a nikdy se nevdala. Hlavním zdrojem jejího příjmu bylo vykládání budoucnosti z karet pro pražskou smetánku. Byla tajemná, měla nádherné velké tmavé oči a sametový hlas, ve kterém každé slovo znělo jako z jiného světa. Příbuzenstvu z karet vykládala a všichni tomu věřili. Zda se to splnilo, nevím. Mně, jako sedmiletému uličníkovi a zlobivci předpověděla, že jednou budu cestovat po světě a budu poznávat cizí země. Všichni jsme se tomu smáli, jenom ona svým výrazem v očích mě s lehkým úsměvem kárala, že karty nelžou.
V době vysokoškolských studií jsem svoji záhadnou tetu, na pokyn rodičů, občas navštěvoval, abych jí pověděl, jak se žije v bývalé hospůdce, kde se kdysi narodila její matka. Karty mi už nevykládala, protože viděla, že jsem žil v jiné realitě než ona. Když jsem se chystal na promoci, dne 3. července 1971, nebylo pochyb, že na tento významný den musím pozvat i svoji starou tetu. Po slavnostním převzetí vysokoškolského diplomu se ke mně tato dáma nenápadně přitočila. Byla celá v černém a vypadala jako z jiné doby. Dala mi na památku malou krabičku a popřála mi všechno dobré. Poděkovala za pozvání a nenápadně zmizela s tím, že se na společný oběd necítí dostatečně zdráva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
