Dnem 28. května 2008 vydává Česká národní banka do oběhu pamětní
stříbrnou dvousetkorunu ke 150. výročí narození Viktora Ponrepa.
Dvousetkoruna je ražena ze slitiny obsahující 900 dílů stříbra a 100 dílů
mědi a vydává se ve dvojím provedení, v běžném a špičkovém (proof), které se
liší povrchovou úpravou a provedením hrany. U mincí špičkové kvality je pole
mince vysoce leštěné a reliéf je matován, hrana je hladká s vlysem „ČESKÁ
NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *“. Mince běžné kvality mají hranu
vroubkovanou. Průměr mince je 31 mm, hmotnost 13 g a síla je 2,2 mm. Stejně
jako u každé ražby mincí jsou i u těchto mincí povoleny odchylky v průměru
0,1 mm a v síle 0,15 mm. V hmotnosti je povolena odchylka nahoru 0,26 g a v
obsahu stříbra odchylka nahoru 1%.
Na lícní straně dvousetkoruny je zobrazen promítací přístroj, ze, kterého
vycházejí stylizované paprsky světla. Mezi nimi je umístěn secesně
stylizovaným písmem název státu „ČESKÁ REPUBLIKA“ a označení nominální
hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky „200 Kč“. Značka České mincovny
je umístěna při spodním okraji dvousetkoruny mezi nohami stojanu promítacího
přístroje. Na rubové straně dvousetkoruny jsou symbolické znaky Viktora
Ponrepa – klobouk a knír. Při levém a pravém okraji dvousetkouny je
neuzavřený opis „VIKTOR PONREPO“ a při jejím spodním okraji jsou letopočty
„1858-2008“. Autorem návrhu dvousetkoruny je pan Jan Smrž. Jeho iniciály
tvořené spojenými písmeny „JS“ jsou umístěny při levém okraji dvousetkoruny
u písmene „O“ ve jménu „VIKTOR“ mezi tímto písmenem a kloboukem.
Ke každé minci se zdarma přikládá tzv. katalogová karta pohlednicového
formátu, zhotovená na polokartónu růžové barvy. Mince je vyobrazena stříbrně
s plastickým reliéfem, technikou tzv. suché pečeti. Text je dvojjazyčný v
češtině a angličtině. Karta pro obě provedení mince je společná.
„Já se považuji za kinaře. Já jsem si v kině navykl
vidět lidi zezadu, siluetně, vím, jak reagují na různý film, jak se leknou,
jak se zasmějou. Pro mě je to docela magické. Možná je to pošetilé, ale
ještě mi to nezevšednělo.“
Viktor Ponrepo
Biorama Kinematograf, přibližně 1899
Viktor Ponrepo
(6. června 1858 – 4. prosince 1926)
Počátky české kinematografie ovlivnili především Jan
Kříženecký jako autor prvních českých filmů a Viktor Ponrepo jako jejich
promítač a propagátor. Ponrepo (vlastním jménem Dismas Šlambor) se na přání
otce vyučil pozlacovačem, odmala však projevoval nadání v oblasti
kouzelnických triků. Práce ve zlatnické dílně Šlambora nenaplňovala a místo
stálého zaměstnání zvolil nejistou dráhu kouzelníka a eskamotéra. Otec jeho
volbou nebyl nadšen, avšak rozhodl se nestát mu v cestě. Šlambor zažádal c.k.
místodržitelství o povolení k eskamotérským produkcím a začal putovat se
svým představením. Od počátku si však byl vědom, že jeho jméno není pro jeho
uměleckou dráhu vhodné a je třeba jej změnit. Okouzlen zámečkem nedaleko
Lysé nad Labem - Bon Repos- si změnil jméno na Ponrepo, křestní jméno změnil
na lépe znějící Viktor a pseudonym byl na světě.
Ponrepova kariéra jako kouzelníka a eskamotéra byla velmi
úspěšná. Obecenstvo lákal i originálním názvem své společnosti –
Ponrepovo kouzelné divadlo s původními zjevy duchů a strašidel. Po
představení často zůstával s obecenstvem a vyprávěl o Praze, kterou většina
jeho posluchačů nikdy nenavštívila. Ponrepo svůj program neustále rozšiřoval
a když si pořídil své známé „duchy“, dosáhl v oblasti kouzelnictví vrcholu.
Roku 1891 byla v Praze uspořádána Jubilejní výstava, na
kterou dorazilo i mnoho venkovských lidí, kteří byli ohromeni nejnovějšími
technickými vynálezy, jakými byl předchůdce gramofonu – fonograf. O čtyři
roky později se v Čechách objevil vedle fonografu i Edisonův přístroj na
„živé fotografie“ – kinetoskop. V následujících letech popularita „živých
fotografií“ ještě vzrostla. V roce 1898 pořadatelé Výstavy architektury a
inženýrství v Praze zařídili stánek „Český kinematograf“, jehož iniciátorem
byl Jan Kříženecký, a ten se stal jedním z největších úspěchů výstavy.
Kříženecký si pořídil Lumiérův kinematograf a rozhodl se promítat nejen
původní francouzské filmy, ale také natáčet vlastní filmy k propagaci
výstavy. Ve světle těchto novinek bylo Ponrepovi jasné, že chce – li si
udržet obecenstvo, bude muset svůj program inovovat. Nejprve zakoupil
Edisonův fonograf a když ani ten neudržel obecenstvo nadlouho, pořídil si i
kinematograf, jímž oživoval svá představení. Ukázalo se, že nový vynález má
budoucnost a místo kouzelnické živnosti se Ponrepo vrhl na dráhu
provozovatele prvního putovního kina u nás. Se změnou zaměření změnil i
název společnosti na Divadlo živých fotografií.
Nejpopulárnějšími filmy, které Ponrepo promítal, byly
„Příjezd jízdy“, „Trh v Neapoli“ či „ Souboj dam amerických“, největší
úspěch však měly snímky z bojů Angličanů s Búry. Ponrepo cestoval po celé
zemi, na promítání v Praze však neměl licenci. Tento problém vyřešil tak, že
alespoň promítal na pražské periferii. Teprve v srpnu 1901 získal povolení
promítat po dobu 14 dní v Pištěkově letním divadle na Královských
Vinohradech, poté několik dní v roce 1904 hostoval v sále „U koruny“ v
Holešovicích. Promítání zaznamenalo velký úspěch, díky, kterému mohl Ponrepo
založit roku 1905 letní kino na Smíchově. Stálé kamenné kino založil Ponrepo
o dva roky později v Karlově ulici v domě „U Modré štiky“ a Ponrepův biograf
se stal prvním stálým kinem v Praze. Hrálo se denně kromě pátků a kino mělo
56 sedadel. Zvláštností Ponrepova biografu bylo, že všechny diváky nejprve
vítal osobně. S přibývajícím počtem diváků to však přestávalo být možné a
proto si nechal natočit znělku, ve, které se divákům ukláněl. Slovní doprovod
k promítaným němým filmům obstarával Ponrepův bratr Karel Šlambor, který
komentoval děj na plátně a vytvářel zvukové efekty.
Během roku 1908 se počet stálých kin významně rozrostl.
Těžká léta čekala na Ponrepa kolem roku 1910, kdy se rozpoutala silná bouře
odporu kulturních činitelů proti kinematografům a výnosy tím značně utrpěly.
Ponrepo tedy zkusil něco jiného a zařídil si
obchod s kinematografickými potřebami a půjčovnu filmů.
Jelikož však odmítal prodávat špatné filmy jako trháky, půjčovna
nevydělávala a byl nucen ji zlikvidovat. Roku 1912 byl založen Spolek
českých majitelů kinematografů v království českém se sídlem v Praze a
Ponrepo se stal jeho prvním místopředsedou. Začátek války v roce 1914
znamenal přerušení rozvoje českých kin. Ponrepo ztratil většinu personálu a
obyvatelstvo nemělo peníze na zábavu. O to větší byl návrat k filmové
produkci po skončení války. V polovině dvacátých let však přišla další krize
a přeplněná kina se začala náhle vyprazdňovat. To donutilo Ponrepa, aby roku
1924 požádal o obnovení eskamotérské a kouzelnické licence, protože zjistil,
že ho film neuživí. Zemřel 4. prosince 1926, téměř na hranici chudoby.
Hold zakladatelům české kinematografie vzdal svým filmem
„Báječní muži s klikou“ Jiří Menzel. Roli Viktora Ponrepa (ve filmu
Pasparta) si zahrál Rudolf Hrušínský.
Pramen textu a fotografie : Ponrepo – od
kouzelného divadla ke kinu, Luboš Bartošek, Orbis, Praha, 1957