200 Kč 1998 800. výročí korunovace Přemysla I. Otakara Českým králem

800. výročí korunovace Přemysla I. Otakara českým králem

Rok 1998 je bohatý na výročí starších historických událostí. Jedním z nich, patřícím mezi nejstarší jubilea, k jejichž připomenutí byly pamětní mince vydány, je i výročí korunovace Přemysla I. Otakara českým králem. Význam panovníka, jemuž byla císařem Friedrichem II. udělena Zlatou bulou sicilskou dědičná hodnost českého krále, je velmi podrobně popsán v části zabývající se českými bankovkami. Nezbývá než zopakovat, že to byl právě tento panovník, který obratnou politikou i uplatňováním síly položil základy ke slávě českého státu, jež svého vrcholu nepochybně dosáhla za vlády Karla IV.

Zopakovat na pamětní minci námět spojený s osobností vyobrazenou na bankovce v sobě skrývalo nebezpečí, že se soutěžící výtvarníci zaměří na podobu, kterou pro bankovku v hodnotě 20 Kč vytvořil Oldřich Kulhánek. Již do soutěžních podmínek proto byla vložena věta, že použití portrétu z bankovky není žádoucí.

Soutěž byla vyhlášena v srpnu 1997, uzávěrka soutěže byla dne 14. listopadu téhož roku. Šlo o nejpočetnější obeslanou soutěž v dosavadní krátké historii českých pamětních mincí, neboť Česká národní banka obdržela celkem 43 podání obsahujících 44 návrhů lícních a 44 návrhů rubových stran. Po dvou kolech hodnocení komise konstatovala, že žádný z návrhů nepředstavuje takovou kvalitu, kterou by bylo možno bez rozpaků předložit bankovní radě ČNB s doporučením k realizaci. Rozhodla se proto vybrat pět návrhů, které považovala za nejvíce vyhovující, a doporučila jejich autory vyzvat k užší soutěži. Významnými autory byli Jiří Harcuba, Ladislav Kozák, Jiří Věneček se dvěma návrhy a Michal Vitanovský.

Náměty návrhů se ubíraly dvěma směry: první z nich byl zaměřen na portrét panovníka, druhý hledal inspiraci v panovníkových pečetích. Přes nesporné kvality návrhů s replikami pečetí se komise orientovala spíše na netradiční provedení portrétů. Při hodnocení užší soutěže se diskuze zaměřila na návrh akademického sochaře Jiřího Vaněčka, který se inspiroval parléřovským portrétem Přemysla z triforia chrámu sv. Víta, a na návrh akademického sochaře Jiřího Harcuby, který vycházel z detailu dobové pečeti. Polemika se vedla především kolem toho, zda dát přednost autentické pozdně románské předloze, nebo předloze gotické, představě panovníka pocházející z doby asi o dvě stě let později, než doba, k níž se oslavovaná událost váže. V závěrečném hlasování zvítězil nejtěsnější většinou jednoho hlasu návrh Jiřího Věnečka. Bankovní rada doporučení komise akceptovala a rozhodla o realizaci návrhu této pamětní mince podle vyhraného návrhu. Do oběhu byla pamětní mince vydána 5. srpna 1998.

Přemysl Otakar I.
kníže český (1192–1193 a 1197–1198) a král český (1198–1230)

Českým králem se mladší syn Vladislava I. stal po mnohaletých bojích o trůn mezi Přemyslovci Byl skvělým diplomatem a dokázal využít ve svůj prospěch situace v říši, kde soupeřili o moc Štaufové s Welfy. Obratnou politikou dosáhl Přemysl Otakar I. uznání dědičného královského titulu ze strany říše i papeže (korunovace 1198, 1203) a dalších výsad pro české panovníky a český stát. Všechna privilegia v roce 1212 stvrdil a rozšířil římsko německý král, pozdější císař Fridrich II. Zlatou bulou sicilskou (sicilská proto, že Fridrich nedisponoval pečetí říšskou a užil pečeť sicilského krále). Současně byly upraveny i vnitřní záležitosti českých zemí: v Čechách byla zavedena primogenitura, tj. nástupnictví nejstaršího syna, na místo staršího stařešinského práva, podle něhož měl vládnout nejstarší žijící Přemyslovec, což bylo častou příčinou bojů o trůn; uskutečnila se reforma mince, zavedly hospodářské změny (trojpolní systém, dědičný pronájem pozemků, počátky měst). V důsledku hospodářské prosperity nastal i kulturní rozvoj českých zemí. V roce 1228 nechává Přemysl Otakar I. korunovat svého syna Václava českým králem, dva roky poté, 15. prosince roku 1230 pak tento velký český král umírá. Pohřben je v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

Fredericus divina favente clementia Romanorum imperator electus et semper Augustus, rex Sicilie, ...

Fridrich, z boží milosti volený císař římský a po všechny časy rozmnožitel říše, král Sicílie, vévoda Apulie, a kníže Capue. Poněvadž ozdoba a moc císařská předchází náš stav, že nejen hodnosti ostatních knížat, ale také královská žezla uděluje náš majestát, považujeme za slavnou a velikou věc, že v tak velikém dobrodiní naší štědrosti i jiným vzrůstá přírůstek královské důstojnosti, aniž by tím naše vznešenost trpěla nějakou újmu. 

Proto my, přihlížejíce k přeslavným službám oddanosti, které veškerý lid Čechů od dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému a že jejich jasný král Otakar od začátku mezi jinými knížaty zvláště před ostatními nás zvolil císařem a při naší volbě ustavičně a užitečně setrval; jako milý náš strýc, zbožné paměti král Filip, učiniv poradu se všemi knížaty, ustanovil svým privilegiem, i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme a České království svobodně a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti dvora našeho jemu a jeho nástupcům na věky propůjčujeme. Chtějíce, aby kdokoliv od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal. Také povolujeme, aby on a jeho nástupcové drželi všechny hranice, které zmíněnému království patří, ať by jakkoliv byly odcizeny. Také jemu a jeho dědicům úplně povolujeme právo a moc potvrzovati biskupy jeho království; avšak tak, aby se těšili té svobodě a bezpečnosti, kterou mívali od našich předchůdců. Ustanovujeme potom z nadbytku naší štědrosti, že řečený jasný král nebo jeho dědicové nejsou povinni choditi na žádný náš sněm, než, který bychom svolali do Bamberka nebo Norimberka. Pokud bychom nařídili konat sněm v Merseburku, jen tehdy jsou povinni přijíti, jestliže kníže polský, jsa pozván, přijde a mají mu poskytnout doprovod, tak jako předchůdcové jeho, kdysi králové čeští, činívali. Avšak tak, aby jim napřed byla určena lhůta šesti neděl k příchodu ke zmíněným sněmům. S tou však výhradou, kdybychom my nebo naši nástupci byli v Římě korunováni, ponecháváme na vůli řečenému králi Otakarovi nebo jeho nástupcům, zda nám pošlou tři sta oděnců, nebo zaplatí tři sta hřiven. K trvalé paměti a moci tohoto našeho ustanovení a potvrzení poručili jsme toto privilegium napsati rukou Jindřich z Paříže, notáře a věrného našeho, a naší zlatou bulou utvrditi, roku, měsíce a indikace níže psaných. 
Této věci svědkové jsou tito: arcibiskup z Bari, biskup z Tridentu, biskup z Basileje, biskup z Kostnice, biskup z Churu; opat z Reichenau, opat ze St. Gallen, opat z Weissenburku, Bertold z Neuffen, protonotář královského dvora; hrabě Oldřich z Kiburku, hrabě Rudolf z Habsburku a lantkrabě z Alsaska, hrabata Ludvík a Heřman z Froburku, hrabě Werner z Hohenburku, šlechtic Arnold z Wartu, fojt Rudolf z Rapperswillu, Rudolf z Ramensberku, komorník Albero z Tanehausu a mnoho jiných velmožů a šlechticů a svobodníků, jejichž svědectvím je toto privilegium potvrzeno. 
Stalo se léta od vtělení Páně tisícího dvoustého dvanáctého, v měsíci září, v patnácté indikci, skutečného království pána našeho Fridricha, nejjasnějšího zvoleného císaře římského a po všechny časy rozmnožitele říše, krále Sicílie, roku patnáctého. 
Dáno ve vznešeném městě Basileji rukou místoprotonotáře dvacátého šestého září šťastně. Amen. 


Přemysl Otakar II.
(1233 - 26.8.1278) 
"Král železný a zlatý" 

Hospodářský rozvoj české země v období rozvinutého feudalismu vedl k získání mocenské úlohy českého státu ve střední Evropě. Základy tohoto vzestupu vytvořil již Přemysl Otakar I., když převzal právní doklad Zlatou bulu sicilskou od Friedricha II., kterého podpořil v Štaufsko-welfském sporu. V této listině bylo uvedeno, že český panovník má právo na dědičný královský titul a právo investitury, a že území českého státu bylo chápáno jako nedělitelné. Od roku 1230 vládl Václav I., schopný panovník posilující vliv České země ve střední Evropě. Největšího rozmachu však dosáhl Přemysl Otakar II., syn Václavův. České království tehdy prožívalo obrovskou výstavbu nových měst, postupně se zalidňovaly vnitrozemské i pohraniční kraje. Dokončila se kolonizace, především vnější a to z Německa. Němečtí sedláci usazující se v pohraničí, uzavírali smlouvy se zdejšími majiteli půdy a získávali emfyteutické právo, které jim zaručovalo půdu do dědičného vlastnictví s podmínkou, že museli odvádět renty. Ještě než Přemysl Otakar II. Usedl na český trůn, stal se rakouským vévodou.

Jím se stal, když si vzal za ženu vdovu po králi Jindřichovi VII. Markétu Babenberskou, třebaže byla o mnoho let starší než on. Přemysl Otakar II. V roce 1253 přebral rodné dědictví ( tehdy mu bylo 20 let ). Po smrti svého otce a staršího bratra na něm spočinul úkol zachovat dynastii. Uherský král Béla IV. Pochopil, jaké nebezpečí by mohl znamenat vznik nové velmoci na západní hranici jeho říše. Rozhodl se tedy připoutat dědictví Babenberské sám k vlastnímu rodu sňatkem druhé dědičky Gertrudy Babenberské za svého příbuzného Romana, syna knížete Daniela Haličského. Uhry si začali dělat nárok na Rakousy. Když současně Přemyslovci vystoupili se svými nároky, vypukla válka. Do tohoto sporu zasáhl nečekaně papež, který sjednal mír, v němž se Béla IV. Vzdal nároků na Rakousy a Přemysl Otakar II. zase vévodství Štýrského, kterého se dostalo Uhrům.

Smír byl uzavřen třetího dubna roku 1254. Roku 1255 se Přemysl Otakar II. zúčastnil křížové výpravy na pomoc Řádu německých rytířů proti pohanským Prusům. Na břehu Baltského moře položil základy hradu Královci ( dnešní Kaliningrad ). Touto výpravou si tak zabezpečil svou politickou převahu na severovýchodě a získal si polská knížata k přátelství. Roku 1257 se Přemysl Otakar II. dostal do války s Wittelsbachy, což byl německý rod, který se roku 1255 rozdělil do dvou větví – bavorskou a falckou. V této době se vyostřil spor, který začal v době, kdy se Jindřich I. Bavorský snažil pomoci Bélovi IV., svému tchánovi, v jeho sporu s Přemyslem Otakarem II. V srpnu roku 1257 vpadl Přemysl Otakar II. na území protivníka a za hrozného plenění postupoval do středu země. Vévoda Jindřich však záhy postavil silné vojsko a z ciziny mu ještě na pomoc přispěchal jeho bratr Ludvík s dalšími bojovníky. Přemysl Otakar II. proto ustoupil do Salzburska. Zde při střetu královských vojsk neunesl nápor ustupujících čet most u Mühldorfu, probořil se a část česko-rakouské armády zahynula ve vodách Innu. Sám král Přemysl Otakar II. šťastně dosáhl druhého břehu. Vojsko českého krále ustoupilo do Mühldorfu, kde se po několik dní udatně bránilo. Teprve poté dopřáli vítězové českému vojsku odchodu. Za takových okolností nemohl Přemysl Otakar II. mírová jednání příliš dlouho oddalovat a proto uzavřel mír s Jindřichem I. Bavorským ještě téhož roku v listopadu, kterým si zabezpečil mír ze západní strany svého království. Po této události se tak Přemysl Otakar II. mohl plně věnovat jeho sporu s Uhrami.

Ten opět ožil, když syn bély IV. Štěpán podnikl někdy v polovině roku 1259 pustošivý vpád do Korutan. V Korutanském vévodství vládl Oldřich, bratranec Přemysla Otakara II.. Zákeřný útok na příbuzného nezanechal Přemysla Otakara II. chladným. Český král, zbavený jakéhokoliv ohledu na mír z roku 1254, znovu přijal na žádost štýrských předáků hodnost štýrského vévody a poslal do země armádu, které Uhry vytlačilo. Válka se v této fázi konfliktu stala již neodvratnou. Obě strany lákaly na svou stranu spojence. K Uhrám se družily houfy Srbů, Chorvatů,Bosňáků a dokonce i oddíly Tatarů. Přemysl Otakar II. byl skromnější, jeho armádu tvořily kromě oddílů z Čech ještě oddíly z Rakous a Štýrska. Důležité v tomto sporu bylo, že oba dva Wittelsbachové zachovali neutralitu. Dvanáctého července roku 1260 tak začala bitva u Kressenbrunnu v dolním Rakousku – za zpěvu Hospodine, pomiluj ny zasáhli do řeže pověstní čeští těžkooděnci. Jejich drtivou silou udolali armádu Bély IV.. Většina uherské armády se dala na útěk. Ztráty Uher se nedaly spočítat. Ještě třináctého července pokračovalo pronásledování nepřítele. Touto vyhranou bitvou získal Přemysl Otakar II. většinu Štýrska, kterého se zřekl v mírové smlouvě roku 1254. České vojsko se vydalo do Uher. Přemysl Otakar II. dobyl Bratislavu a dalších několik hradů uherského království. Béla IV. Se vzdal a požádal Přemysla Otakara II. o mír. Přemysl ho přijal. Poté se Přemysl Otakar II. začal zabývat nástupnickou otázkou. Manželství s Markétou Babenberskou bylo bezdětné a proto se nechal rozvést. A Aby Přemysl Otakar II. upevnil mír s Arpádovci, tak se nabídl, že by si vzal za ženu nějakou příbuznou Bély IV.. A tak se pětadvacátého října 1261 Přemysl Otakar II. oženil podruhé, když si vzal Bélovu vnučku Kunhutu. Svatba byla v Bratislavě. Dalšího ze svých cílů dosáhl Přemysl Otakar II. pětadvacátého prosince roku 1261, kdy byl korunován na českého krále. Do té doby se korunovace neustále odkládala a Přemysl Otakar II. se do té doby skromně nazýval pánem českého království. Od tohoto dne byl Přemysl Otakar II. král český, vévoda rakouský a štýrský a markrabě moravský. Poté český král pečoval o dobré vztahy s Bélou IV. Roce 1264 se uskutečnil sňatek Kunhuty Babenberské, což byla Přemyslova neteř, a druhorozeného syna Bély IV., rovněž Bély. V roce 1266 obdržel Přemysl Otakar II. od říšského krále Richarda Cornwallského titul „ ochránce jmění korunního říše německé vpravo od Rýna“. Využívaje svého titulu se Přemysl Otakar II. zmocnil téhož roku bohatého Chebska. Přízeň bohatých měšťanů z Chebu si zajistil tím, že jim stvrdil dosavadní svobody a výsady. Roku 1268 Přemysl Otakar II. přiměl svého bratrance Oldřicha ze Sponheimu, vévodu Korutanského, aby mu odkázal z vděčnosti své země. To vše plynulo ze smlouvy , která byla uzavřena v Poděbradech. K naplnění smlouvy došlo o rok později, když Oldřich zemřel. V této době dosáhla Přemyslova říše až k hranici Apeninského poloostrova. Roku 1270 pak Přemysl Otakar II. opustil na čas zem kvůli úmrtí jednoho příbuzného. Momentu překvapení tak chtěl využít syn Bély Štěpán V., když podniknul útok do Rakous a Štýrska. Přemysl Otakar II. se však včas dozvěděl o cizí agresi a útok odrazil. S odpovědí samozřejmě král „železný a zlatý“ dlouho neotálel a v létě roku 1271 uherskou zem zpustošil. Poté už Přemysl začal pomýšlet na korunu říše Německé. Přemysl Otakar II. spoléhal na podporu papeže, s nímž se snažil udržovat přátelské styky. Papež však neměl zájem na tom, aby se moc krále německého a císaře římského octla v rukou panovníka, který by mohl své moci dodat důraz svými vojenskými prostředky. Papež spíše podporoval systém dvoj-království, které mu dávalo funkci jakéhosi „rozhodčího“. Od roku 1257 vládl Richard Cornwallský a Alfons Katilský. V roce 1272 však Richard Cornwallský zemřel a situace se stala neudržitelnou.

Jenže ani německá knížata si nepřála silného panovníka, třebaže zmatky a denní násilí si žádaly pravý opak. A tak po spletitých jednáních byla koruna nabídnuta dosud nevýznamnému panovníkovi Rudolfu Habsburskému, ( to se ovšem všichni „přepočítali“ ), , který byl devětadvacátého září korunován v Cáchách. Přemysl Otakar II. se cítil být dotčen, protože nebyl ani pozván k volebnímu shromáždění. Začalo veřejné nepřátelství, které vyvrcholilo válkou roku 1276. Rudolfovo hlavní vojsko se chystalo přes Chebsko napadnout Čechy,zbytek armády dostal za úkol napadnout jižní část Přemyslova panství. Přemyslovo vojsko se seskupilo u města Teplá v západních Čechách. Po ovládnutí Chebu se říšské vojsko stáhlo do Regensburgu ( Řezno ). Rudolf se snad bál přímé konfrontace, , která by mohla vše zhatit. Mezitím Jindřich, vévoda Bavorský, dosud spojenec Přemysla Otakara II., podlehl Rudolfovým slibům a nechal přejít císařské vojsko přes své území. Vojsko vpadlo do jižní části panství, do Kraňska, kde narazilo na houževnatý odpor Přemyslových oddílů.Nakonec přeci Kraňsko podlehlo a Přemysl Otakar II. musel kapitulovat. Přemysl Otakar II. přišel o všechna svá dobytá území – Kraňsko, Korutany, Štýrsko a Rakousy. O dva roky později se Přemysl Otakar II. rozhodl situaci zvrátit ve svůj prospěch. Jako spojence ještě získal polská knížata. Přemysl Otakar II. spoléhal na těžkooděnce, kteří rozhodli bitvu u Kressenbrunnu. Schylovalo se tak k bitvě na Moravském poli. Ta vypukla 26. 8. 1278. Střetnutí se od samého počátku vyvíjelo jako velká jezdecká srážka, kde pěchota nehrála žádnou roli. Na straně Rudolfa bojovali také uherští jezdci, kteří dokázali prolomit linii těžkooděnců. Poté následovaly druhé sledy. Na Rudolfově straně přišli na řadu Rakušané., na Přemyslově Slezané a Poláci. Česká strana měla v tuto dobu velkou převahu a zatlačila Rakušany až k potoku Weidenbachu. V tu chvíli však zasáhla třetí část Rudolfovy armády. Vpadla českým jezdcům do zad. Přemysl se snažil zabránit panice. Jen některé oddíly setrvaly a bojovali s mohutnou přesilou. Přemysl Otakar II. byl zajat a s provazem kolem krku odvlečen stranou, kde byl surově ubit. Když se Rudolf dozvěděl o Přemyslově zajetí, dal rozkaz o ušetření jeho života – bylo však již pozdě.