Mikoláš Aleš

(* 18. 11. 1852 v Miroticích u Písku, + 10. 7. 1913 v Praze)

Mikoláš Aleš byl synem městského písaře v Miroticích. Po otci zdědil zálibu i nadání v kreslení. Strýc Tomáš Fanfule, vysloužilý voják, v Alšovi živil vyprávěním o statečnosti vojáků lásku k české minulosti i k české národní písni. Na studiích na písecké reálce dlouho nevydržel a šel se učit k malíři pokojů. Po dvou letech však odešel na Akademii do Prahy, kde pod vedením prof. Frankwalda a Swertse absolvoval, ale jeho zájem se obracel k Josefu Mánesovi a Polákům, J. Matejkovi a Grotgerovi. Již na Akademii se střetl s uměleckými "tmáři", jak sám nazýval zkostnatělé konzervativce ve vedení školy, a s nepochopením se pak potýkal celý život. Sedm let akademického života znamenalo pro Alše život chudého studenta, který si drobnou kresbou, zejména ilustrací časopisů vydělával na studia a základní malířské i životní potřeby. Pod vlivem Mánesova "Orloje" dospěl k  zobrazení  českých mýtů a hrdinských epopejí, kterou si dobyl prvního vítězství. Roku 1879 komponoval 14 kartonů cyklu "Vlast", který spolu s. F. Ženíškem vypracoval pro Národní divadlo. Cyklus se stal nejen vrcholem, ale také mezníkem jeho tvorby. Na jedné straně znamenal naplnění Alšových snů, ale současně i trpké zklamání, když porota nedovolila, aby autor své návrhy sám realizoval.

V té době se zklamaný a hmotně strádající malíř obrátil ke knižní a časopisecké ilustraci, vytvářel hrdinské postavy národní minulosti, husitské bojovníky a svérázné lidové postavy. Určitý zlom v jeho tvorbě znamenala Jubilejní výstava v roce 1891, kdy v hlavním paláci výstavy vystoupil s velkorysým cyklem "Život starých slovanů" pro sklomalbu. Při té příležitosti si jeho umění všiml venkov a bohatí měšťané i statkáři požadovali k výzdobě svých domů návrhy v duchu české renesance. Národopisná výstava pak našla v Alšovi duchaplného malíře pražského Starého Města a rok 1895 znamenal zahájení horečného dekorativního zdobení na tehdejších novostavbách (Rottův dům na Malém nám., Wiehlův dům na Václavském nám. a pod.). Touto činností se Aleš zabýval až do roku 1909, kdy jako poslední vytvořil návrhy pro výzdobu vestibulu Staroměstské radnice.

Poprvé vystavoval Aleš své práce v Topičově saloně roku 1896. Výstava v  pavilonu Mánes (1902) přinesla autorovi obdiv mladé generace, která tak chtěla autorovi nahradit nepřízeň jeho vrstevníků. Trojdílný soubor prací začal od roku 1896 vydávat "Mánes" a od roku 1902 i cykly kreseb. K šedesátému výročí narození se dočkal i monografie (K.B.Mádl, Mikoláš Aleš, 1912). V té době se již stal uznávaným patriarchou českého umění. Zpráva o Alšově smrti roku 1913 se dotkla celého národa.

Mikoláš Aleš je národním umělcem v plném smyslu tohoto slova. Vyšel z Mánesova odkazu a vědomě postavil své dílo do služeb národa. Přiblížil nám velké postavy českých dějin, výtvarně přepsal stránky naší historie a řečí malíře přiblížil poezii národních písní.

Prameny : 

ČNB, sekce peněžní a platebního styku 
Masarykův slovník naučný,
Komenského slovník naučný,
Kdo je kdo v našich dějinách do roku 1918