ČASOPIS MINCE A BANKOVKY Jediný v Čechách a na Slovensku. Získáte exkluzivně pouze u nás.
CHATAM SOFER Vzácná medaile s portrétem bratislavského rabína
Před více než 23 lety přestalo existovat Československo a jeho místo zaujaly dva suverénní nástupnické státy – Česká republika a Slovenská republika.
Mincovna v Kremnici, v níž se od roku 1328 razily jak uherské, tak po roce 1918 i československé ražby, dnes pokračuje v ražbách slovenských oběžných a pamětních mincí a medailí.
Přestože došlo k rozdělení jednotného státu Čechů a Slováků, nemělo by se zapomínat na slovenské mincovní ražby a medaile, které, podobně jako české, si tradičně zachovaly svou vynikající výtvarnou úroveň. Před čtyřmi lety vydala Slovenská národná banka pamětní desetieurovou minci k 250. výročí narození jednoho z nejvýznamnějších židovských myslitelů a učenců 19. století bratislavského (pressburgského) rabína Mozese Schreibera, zvaného podle svého díla Chatam Sofer (1762-1839). Autorem výtvarného návrhu mince, která se téměř okamžitě stala velmi vyhledávanou a vzácnou sběratelskou ražbou, je slovenský medailér a rytec Pavel Károly. Čtenáře bych rád seznámil s vzácnou medailí, kterou také krášlí portrét Chatama Sofera. Jedná se o bronzovou medaili brastislavského Múzea židovskej kultúry, jehož ředitelem je profesor PhDr. Pavol Mešťan, DrSc.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2016.
Jak se dělá mincovna (16) Ražba zlatých mincí
Ve svých vzpomínkách se musím vrátit o více než 60 let zpátky, kdy jsem se vždycky v polovině května setkával se svojí tetou.
Ta k nám z Prahy přijížděla na vesnickou pouť. Můj děda i babička z otcovy strany, pocházeli každý z deseti dětí, a tak otec měl velké množství strýců a tet, a ještě více bratranců a sestřenic. Všichni cítili rodovou povinnost, alespoň jednou v roce k nám přijet. V tomto příbuzenstvu se vyznal jen můj otec, já jsem si to pozvolna třídil, ale oni ti lidé byli v principu hodně podobní. Žili většinou v okolních vesnicích a živili se jako zemědělci. Jedna otcova sestřenice byla výjimkou...
Otcova sestřenice se jmenovala Zdeňka. Byla švadlenou, neměla děti a nikdy se nevdala. Hlavním zdrojem jejího příjmu bylo vykládání budoucnosti z karet pro pražskou smetánku. Byla tajemná, měla nádherné velké tmavé oči a sametový hlas, ve kterém každé slovo znělo jako z jiného světa. Příbuzenstvu z karet vykládala a všichni tomu věřili. Zda se to splnilo, nevím. Mně, jako sedmiletému uličníkovi a zlobivci předpověděla, že jednou budu cestovat po světě a budu poznávat cizí země. Všichni jsme se tomu smáli, jenom ona svým výrazem v očích mě s lehkým úsměvem kárala, že karty nelžou.
V době vysokoškolských studií jsem svoji záhadnou tetu, na pokyn rodičů, občas navštěvoval, abych jí pověděl, jak se žije v bývalé hospůdce, kde se kdysi narodila její matka. Karty mi už nevykládala, protože viděla, že jsem žil v jiné realitě než ona. Když jsem se chystal na promoci, dne 3. července 1971, nebylo pochyb, že na tento významný den musím pozvat i svoji starou tetu. Po slavnostním převzetí vysokoškolského diplomu se ke mně tato dáma nenápadně přitočila. Byla celá v černém a vypadala jako z jiné doby. Dala mi na památku malou krabičku a popřála mi všechno dobré. Poděkovala za pozvání a nenápadně zmizela s tím, že se na společný oběd necítí dostatečně zdráva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
