Ľudovít Štúr (29. 10. 1815 – 12. 1. 1856) - slovenský básník, historik, filozof, pedagog a jazykovědec. Politik a kodifikátor spisovné slovenštiny, založené na dialektech středního Slovenska. Byl hlavní osobností slovenského národního hnutí v 19. století.
Ľudovít Štúr se narodil v obci Uhrovec, kde také získal základní vzdělání. S myšlenkami slovenského obrození se díky otci, který byl učitelem na tamní evangelické škole, seznamoval už v dětství.
V roce 1828 nastoupil na nižší evangelické gymnázium v maďarské Rábě (nyní město Györ). Po absolvování dvou ročníků se zapsal na evangelické lyceum do Prešpurku, dnešní Bratislavy. Tam se také stal členem Společnosti česko-slovenské, kterou založili studenti, zajímající se o historii slovanských národů a studium v rodné řeči. Štúr byl velmi aktivním a svědomitým studentem. Se zájmem četl díla antických i slovanských autorů, zabýval se dějinami umění, studoval cizí jazyky. Zvládal nejen latinu, jíž se vyučovalo na lyceu a maďarštinu, která byla zase úředním jazykem v Uhrách. Hovořil také německy a francouzsky, zajímal se o angličtinu a hebrejštinu. Ve zvláštní oblibě měl pak jazyky slovanské: ruštinu, polštinu nebo srbochorvatštinu. Později, už jako pedagog, na lyceu přednášel polskou a českou gramatiku.
V roce 1838 Štúr zahájil studium na univerzitě v Halle, kde se podrobně seznámil s filozofiemi Georga Wilhelma Friedricha Hegela a Johanna Gottfrieda Herdera. Jejich názory výrazně ovlivnily Štúrovo pojetí dějin, které chápal jako nekončící proces, v němž duch hledá cestu sám k sobě.
Ľudovít Štúr udržoval čilou korespondenci s významnými představiteli slovenského i českého národního obrození.
Po návratu domů se pro své názory dostával do konfliktu s uherskými úřady, které podporovaly myšlenku jediného a jednotného maďarského národa. Jedním z představitelů této tendence byl gróf Karol Zay, generální inspektor evangelické církve. Štúra si pro jeho vzdělanost vážil a zpočátku ho chtěl získat na maďarskou stranu. Neúspěšně. Štúr měl ambice vrátit se na Katedru řeči a literatury česko-slovenské prešpurského lycea, kde by pracoval jako náměstek uznávaného evangelického profesora Juraje Palkoviče. Zay a jeho přívrženci však kalkulovali s tím, že po smrti tehdy již letitého profesora, katedru úplně zruší a Štúrově snaze stavěli neustálé překážky. Štúr místo nakonec získal, tlak na něho a další pokrokově smýšlející Slováky ovšem nepolevoval. Situace vyústila až k vyslání čtyřčlenné deputace k císaři do Vídně. List, v němž Slováci požadovali ochranu před perzekucí, ale například i potvrzení Katedry řeči a literatury česko-slovenské, však úřady přeposlaly do maďarského Budína, kde je dvorní župan zamítl.
Po neúspěchu petice se Štúr utvrdil v myšlence na vytvoření spisovného slovenského jazyka, který by národ sjednotil. Slovenština jeho předchůdce Antona Bernoláka se totiž uchytila jen částečně a dál panovala jazyková nejednotnost.
V roce 1843 se Štúr na Hurbanově faře v obci Hlboké sešel s Michalem Miloslavem Hodžou a Jozefem Miloslavem Hurbanem, kde se dohodli na kodifikaci spisovného jazyka.
Nová spisovná slovenština vycházela ze středoslovenského nářečí: její gramatická pravidla Štúr objasnil v knize Náuka reči slovenskej. Pro svůj záměr získali i Jána Hollého, jenž byl v té době nejvýznamnější autoritou píšící v Bernolákově slovenštině. Veřejně byla nová podoba slovenského spisovného jazyka vyhlášená v srpnu 1844 v Liptovském Mikuláši. K jeho korekci došlo v roce 1851 v Bratislavě, kdy se sešli zástupci štúrovců a bernolákovců a vytvořili pravidla, která s malými změnami, danými přirozeným vývojem, platí dodnes.
V roce 1844 Štúr s Hurbanem a Hodžou založili celonárodní kulturně politickou instituci Tatrín a rok nato začaly vycházet Slovenské národní noviny (Slovenskje národňje novini), což bylo první slovenské opravdu politické periodikum.
V revolučním roce 1848 se Uhersko začalo vymezovat z područí vídeňské vlády, Slovákům to ale žádné výhody nepřinášelo. Naopak, perzekuce sílily. V září 1848 byla ve Vídni utvořena Slovenská národní rada, která vypověděla poslušnost maďarské vládě, prohlásila se za vykonavatele moci na Slovensku. Následná ozbrojená intervence z moravského území však skončila neúspěšně, jelikož se Slováci nedočkali žádané císařské podpory. Po potlačení povstání a zákazu Tatrína a Slovenských národních novin Štúr tvořil dál, tentokrát však pod ještě přísnějším policejním dohledem. Budoucnost slovanských národů viděl ve spojení s Ruskem a pravoslavím.
Ľudovít Štúr zemřel v Modře na následky střelného zranění, které si přivodil na lovu, ve věku pouhých čtyřiceti let.