Poslední panovník domácího rodu Portrétování Jiřího z Poděbrad
S výkladem osobnosti Jiřího z Poděbrad (1420–1471) už dnes nemáme větší potíže. Jeho
portrét vytvořený historiky je vcelku stabilní a nevedou se o něm nějaké zásadní spory.
Laičtí zájemci o národní dějiny si možná víc než odborná hodnocení, pamatují ze školních
chodeb reprodukci Alšova obrazu setkání Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad. V širokém
povědomí také uvázlo Jiráskovo slovní spojení „Husitský král“, což byl titul spisovatelova
posledního nedokončeného románu.
Obě zmíněné umělecké reflexe sice těží ze stejných zdrojů jako vědecká poznání historiků, ale používají jiné postupy a tak dospívají k poněkud odlišným výsledkům. Malířsky vytříbený Alšův obraz výtvarnými prostředky glorifikuje našeho krále v kontrastu s temnou figurou proradného Matyáše. Historické realitě je ale bližší názor, že v oné scéně, vedoucí k propuštění uherského krále i s jeho obklíčeným vojskem, se Jiří z Poděbrad dopustil jedné ze svých nemnoha velkých taktických chyb. Podobně název Jiráskova románu vyvolává jednoznačný a proto také mylný dojem. Jiří z Poděbrad opravdu nebyl husitský král, pokud bychom ho chtěli chápat jako následovníka velkých postav husitského hnutí, jako byl třeba Jan Žižka. Jiří byl od počátku pevně spojen s českou aristokracií, ze které pocházel, nikoli s nějakým lidovým revolučním hnutím.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
Německá platidla po 2. sv. válce (2) Měnová reforma 1948
Po skončení druhé světové války se německá ekonomika ocitla v troskách.
Spojeneckým
bombardováním, ale i Hitlerovou taktikou spálené země se všechny velké průmyslové
závody proměnily v ruiny, města přišla o téměř 20 % bytového fondu a všudypřítomný
zmatek a nedostatek i těch nejzákladnějších surovin byl cítit na každém kroku. Není tedy
divu, že stabilizace a nastartování německé ekonomiky se v prvních poválečných letech
stala jedním z prvořadých cílů okupačních mocností.
Jak jsem v první části tohoto seriálu uvedl, už od počátku třicátých let dochází v Německu k rostoucí regulaci cen vybraných výrobků a později i k zavedení přídělového systému. Zprvu jen pro průmyslové suroviny, později ale i pro věci denní potřeby a potraviny.
Takto nastavenou regulací se sice podařilo zabezpečit alespoň základní distribuci vybraných produktů, na druhou stranu to však s sebou přinášelo i neblahé efekty ve smyslu rozmáhajícího se černého trhu a často i tezauraci platidel, neboť ceny plně neodrážely
realitu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2013
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU