Jen zcela bylo přirozeno, že zaoceánská větev
národa českoslovanského, vynikající počtem svým i poměrným blahobytem,
horlivostí a uznání hodnou čilostí v životě veřejném nad ostatní větší
české osady mimo vlast, súčastnila se způsobem daleko významnějším než
ony všenárodního díla výstavního čelícího vedle jiných velkých cílů
zajisté i k důležitému povznesení jména českého v cizině. Pro Čechy
americké, stýkající se úzce i mnohostranně v denním životě s emigrací
celé řady evropských národů a vůbec stále s cizím, více méně
lhostejným, nebo i nepřátelsky vůči nim stavícím se živlem, bylo přímo
praktickou nutností a povinností vůči nim samým, aby přispěli měrou co
nejvydatnější ku zvýšení lesku výstavy, jejíž skvělý zdar posloužil by
jim, strádajícím, bohužel, častým podceňováním se strany druhých
národností v Severoamerické Unii, přímo ke cti a získal jim uznání,
tak potřebného a působivého v tamějším životě veřejném, a namnoze i v
soukromém. Špatným bylo by to skutečně svědectvím o rozhlašované
praktické mysli našich zámořských krajanů, kdyby se byli neuchopili
tak výhodné příležitosti k osvědčení jednak svých citů a snah vůči
staré vlasti, jednak ku vlastnímu mnohonásobnému prospěchu mravnímu, s
nímž třeba počítati jim i v Americe.
Zajisté jen pravé pochopení tohoto stavu věcí
přimlouvalo se nejvíce u českých Američanů za pokud možná okázalé
účastenství při Národopisné výstavě českoslovanské. Dále byla zde
okolnost, že při zdařilé Výstavě jubilejní r. 1891, jejíž dobré účinky
i našinci za mořem brzo ve mnohém směru Čechové američtí skutečně
pocítili, byli celým rázem jejím z účastenství v ní předem již jaksi
vyloučeni, kdežto je program Národ. výstavy nejen k tomu vybízel, ale
ukládal jim to opravdu téměř za povinnost. Kde byla pořádána výstava
celého národa, tam nesměla zajisté chyběti jeho nejsilnější ze všech
odervaných větví, dosud se zelenající, neusýchající, tento pádný důkaz
houževnatosti, nezdolnosti kmene našeho. Všeobecné účastenství
amerického Češstva na Národopisné výstavě bylo bez odporu jedním z nejvýmluvnějších příkladů národní naší povahy ve směru, na, který
můžeme býti právem pyšnými, a úspěch celé výstavy nebyl by snad bez
tohoto osvědčení býval ani úplným.
Pisatel těchto řádků meškal jako českoamerický
novinář ještě za mořem, když jednati se počalo o prvních krocích k
uskutečnění Národopisné výstavy v Praze a byl svědkem velice
příznivého zájmu, jaký se jevil hned zprvu v tamější žurnalistice vůči
podniku tomuto. Ve výročních sjezdech »Národního výboru«, korporace
to, která zřízena byla americkými krajany našimi hlavně za účelem
šíření pravého názoru o národě českém mezi cizinci ve Spojených
Státech, bylo opětovně jednáno o účastenství živlu českoamerického v
této výstavě, a již tehdáž, v létech 1892 a 1893, konány byly od
horlivějších jednotlivců přípravy jak k obeslání, tak zvláště k
návštěvě výstavy. Jmenovitě v katolických kruzích českoamerického
obecenstva ujímala se myšlénka výstavního účastenství velmi dobře,
jakož vůbec Čechové američtí hleděli vstříc Národopisné výstavě s
mnohem větším zájmem a láskou a zvláště účinností, než ku všem snad
jiným aktuelním otázkám, staré vlasti se týkajícím, za celou řadu
posledních let.
K soustavnější práci na prospěch výstavy
došlo však teprve v r. 1894, a sice na soukromý podnět z Prahy
svolána byla v únoru t. r. schůzka několika přednějších členů
obou českých stran v Chicagu, svobodomyslné i katolické, což v
panujících poměrech, ve stálých, ostrých sporech, dlužno
pokládati za skutečnou zvláštnost, která zdá se taktéž
nasvědčovati, že okázalé účastenství na výstavě v Praze
pokládáno bylo hned od počátku za věc tak nutnou a čestnou, že
jí ustoupiti musily i staré prudké hádky strannické. Ve schůzce
oné, soukromějšího dosud rázu, bylo usneseno, aby dáno bylo do
novin českoamerických provolání, došlé od Výkonného výboru
pražského, a na základě tom svolána byla schůze zástupců spolků
svobodomyslných, jak podpůrných, tak tělocvičných a
vzdělávacích, na straně jedné, na druhé pak započala činnost
svou hned celá mohutná organisace spolků katolických. Hlavní
podíl práce i výloh připadl ovšem nejsilnější české osadě v
Americe, Chicagu, kdež měl sídlo své také »Sbor pro obeslání
Národopisné výstavy českoslovanské, oddělení amerického«,
utvořený v květnu 1894 ze zástupců obou stran, které pracovaly v
něm s uznání hodnou svorností. Sbor tento započal sbírkami a
upisováním k účelům výstavním a radil se pilně o programu
budoucího zvláštního oddělení českoamerického; neboť hned od
samého počátku nemínili zámořští krajané naši súčastniti se
jinak, než jako samostatný celek jakž ovšem sama věc, o niž
běželo, toho vyžadovala a ráz výstavy přímo kázal.
Dohodnutí o plánu oddělení tohoto nebylo
však ani při panující nejlepší snaze a svornosti snadné.
Katolíci měli hned od počátku v úmyslu zaříditi si kostelík a v
něm výstavu svou umístiti, a se zřetelem k tomu navrhoval také
p. J. Spěvák, jeden z nejhorlivějších hned od počátku pracovníků
o účastenství amerických Čechů na Národopisné výstavě, aby
postavena byla celá řada typických staveb z českých osad v
Americe ve způsobu názorné osady. Naproti tomu panoval opět
náhled, že by bylo levněji, pohodlněji a pro přehled výhodněji
postaviti jeden velký okázalý pa-villon. Mínění toto zpočátku
zvítězilo a »stavitelská sekce« sboru chicagského vypsala
konkurs na plány společného pavillonu, dle možnosti hodně po
americku rázovitého, aby hned celým zevnějškem poutal pozornost.
Plány tyto došly, ale neshledány ani v Chicagu, ani v Praze
právě vhodnými. Zůstalo tedy při návrhu prvním, na postavení
celé osady, v níž mělo býti předvedeno, v souhlasu zajisté s
celou myšlénkou výstavní, obydlí amerického Čecha v různých
obdobích jeho pobytu v »nové vlasti«, od chýše napolo v zemi na
prérii vykopané a hrubého srubu, zrobeného na rychlo v krajinách
lesnatých, až po obydlí zámožného rolníka a obyvatele města,
jenž se domohl slušného blahobytu. Myšlénka pěkná, jejíž
provedení mohlo býti velice poučným i všeobecně zajímavým, ale
bohužel, byla vykonána jen kuse!
V souhlase s novým usnesením bylo
stanoveno, že si tedy katolíci postaví v budoucí výstavní osadě
onen kýžený chrámek, a pro ostatní hlavní budovy pracováno na
plánech, jež provedli: pro obydlí zámožného Čecha ve městě, tak
zv. »residenci«, p. Fr. Randák, pro pohodlné obydlí rolníkovo, t.
j. »farmu«, p. Ant. Charvát, pro hostinec či »saloon« p. Jos.
Krčil, vesměs stavitelé z Chicaga. Pro kostelík vzat byl dle
staršího již usnesení vzor prvního českého katolického chrámku
ve Spojených Státech, postaveného v Saint LouisU v Missouri již
v létech padesátých a význačný pro chudé chrámky v nových
přistěhovaleckých osadách vůbec.
Zatím konány byly již pilně sbírky,
které měly potěšitelný průběh. Nebylo téměř snad jediného
zámožnějšího našince v českoamerických osadách, jenž by nebyl
dle možnosti své přispěl na uskutečnění výstavního oddělení
svého v Praze. V čele obětavých dárců stojí závod »bratří
Korbelův«, kteří poskytli všecko dříví na vnitřní zařízení
residence, drahý to materiál »červeného dřeva« ze stromů
sequojových, rostoucích v lesích severní Kalifornie, kdež
nalézají se také rozsáhlé pozemky a pily těchto bez odporu
nejzámožnějších našich krajanů a největšího českého závodu v
Americe. Zpracování dřeva toho vzal na se český závod Č.
Dlouhého v Chicagu, zařízení hostince dodaly dvě české továrny
tamtéž, Holpuchova a Kálalova, a podobně celou řadu věcí
věnovaly jednotlivé české firmy. Z dárců příspěvků peněžitých
dlužno uvésti Aug. Geringera, vydavatele novin a knihkupce i
knihtiskaře v Chicagu, jenž složil 100 doll., Frant. Nováka,
bankéře, který daroval rovněž 100 doll., V. Kašpara, bankéře, s
50 doll., Jana Královce, maj. pivovaru, také s 50 doll., vesměs
v Chicagu a j. v. Celkem sebráno bylo na penězích přes 3200
dollarů, či kolem 7000 zlatých.
S těmito penězi, a v naději na další
ještě příspěvky, přikročeno bylo ku stavbě českoamerického
oddělení, jemuž bylo na celkovém plánu výstavním vykázáno místo
v hořejší části výstaviště, hned na pravo od hlavního vchodu, po
obou stranách cesty, vedoucí od budovy administrační k býv.
»české chalupě«. Zde měla povstati »osada« česko-americká ve
stínu hojného stromoví a celé místo vyhovovalo opravdu výborně
všem možným podmínkám. Z Ameriky hned po jaře vyslán byl jako
zástupce sboru a hlavní pořadatel, stavitel Josef Krčil z
Chicaga, a brzo přijel za ním i stavitel Josef Strnad, rovněž z
Chicaga, vyslaný ku provádění staveb, až na kostelík, jenž byl
zadán pražské firmě »Hübschmann a Schlaffer«. Z Chicaga přijeli
i čtyři čeští dělníci, tesaři a zároveň stavební truhláři, kteří
davše se hned před Velikonocemi do díla na »farmě« a po té na
»residenci«, vzbuzovali u zdejších odborníků namnoze obdiv svým
rychlým, ač ovšem i »lehkým« způsobem práce. Bohužel však neměli
zástupcové a plnomocníci tito smyslu pro nejcharakterističtější
právě »stavby« nových osadníků amerických, totiž pro »drňák« a
»srub«, které přece tvořily nutnou část programu onoho
znázornění postupného vývoje sídel českého přistěhovalce, a snad
jim scházela v tom směru i povědomost, jak příbytky ony,
nalézající se dnes již jen daleko na západě, vlastně dopodrobna
vypadají! »Drňák«, jenž byl skutečně dlouho obydlím veliké
většiny českých osadníků v prériích Iowy, Nebrasky a Kansasu,
částečně i v Minnesotě a obou Dakotách, který je skutečně
typickým pro osazování se v oněch krajích a vůbec zajímavým, ba
přímo »historickým«, nebyl ani proveden, »srub« pak postaven
nesprávně, bez nejmenší snahy po skutečné pravděpodobnosti. Tato
odchylka od programu, který byl tím porušen, omlouvána byla
ovšem nedostatkem prý peněz, ale ode všech skutečných znalců
poměrů osadnických v Americe byla živě pociťována, neboť
oddělení českoamerické mohlo býti mnohem ještě zajímavějším i
pro nejširší obecenstvo.
Jinak pospíšili si stavitelé i
pořadatelé v americké »osadě« tou měrou, že ne-li právě již při
zahájení, tedy hned krátce po něm, byli s celou úpravou hotovi,
a již v prvních dnech vzbuzovala výstavní »Amerika« nemalou
pozornost návštěvníků. Největší ovšem návštěvě těšila se za
příležitosti hospodářské výstavy ve dnech Svatojanských, jakož i
při výstavě hospodářského zvířectva o svátcích Svatodušních ve
dnech 2. a 3. června a pak jmenovitě ve slavnostních dnech
vítání a hostění velké výpravy českoamerické, která přibyla do
Prahy dne 14. a byla slavnostním způsobem pozdravena ve výstavě
dne 15. června. Byl to po první výpravě v roce 1885 nejčetnější
společný výlet zaoceánských krajanů do vlasti, čítaje na 400
účastníků. V kostelíku, jenž byl použit za výstavní síň
katolického odboru, uvítal je pořadatel a zástupce tohoto
oddílu, pražský kněz P. Vavřinec Hojsa, v residenci pak
pořadatel a zástupce odboru
svobodomyslného, Josef Krčil,
»administrátor« osady. S připravované zde velké slavnosti na
pamět amerického svátku prohlášení neodvislosti dne 4. července
musilo však sejíti, a v památný tento den, doma povždy okázale
slavený, uspořádána byla jen »akademie« pěvecko-hudební v
koncertní síni na výstavišti. Hudební sbor Vojt. Holečka,
nazvaný kapelou »Sokola Plzeňského« v Chicagu a přibylý s
výpravou, hrál častěji v »salooně«. Tím však byly zvláštní jaksi
dni českoamerické výstavní osady odbyty, až opět výstava
hospodářských plodin v září tuto část výstaviště stáleji značně
oživila.
1. Historický nástin českého vystěhovalectví v Americe.
Co se týče celého rázu českoamerické
výstavy, tu dlužno uznati, že se zámořští krajané naši obou
stran tamních vynasnažili všemožně, aby podali obecenstvu ve
staré vlasti pokud možná nejúplnější obraz a přehled svého bytí
národního, svých snah vlasteneckých, svého žití spolkového,
společenského a vzájemné podpory, své činnosti na poli českého
školství a »last but not least«, jak by řekli v Americe, rozvoje
svého veřejného tisku, nejvýmluvnějšího tlumočníka onoho života
a ducha českých osadníků za oceánem. Znázornění vlastního žití,
abychom tak řekli, praktického, nebylo ovšem možno jim provésti
úplněji, nýbrž jen v kusých ukázkách z oboru českého »farmaření«
a různých živností řemeslných. Ani příslušné přehledy, tabulky a
diagramy nebylo možno v okolnostech amerických tak snadno
úplněji seříditi. Rovněž retrospektivní část českoamerického
osazování musila z přirozených příčin zůstati jen na několika
předmětech, hlavně starších časopisech. Jako zajímavý a nutný
doplněk byly pak zde zastoupeny i poměry přeplavní a dopravní. K
lepšímu porozumění exposice oné dlužno předeslati aspoň krátký
přehled českého vystěhovalectví, jeho dějin i dnešního rozsahu a
poměrů, ve, kterých žije.
České osazování v Americe dlužno děliti
na dvě období, staré a nové. Staré započalo ve válce
třicetileté, po osudné bitvě na Bílé Hoře, kdy hojní čeští
exulanti obrátili se do protestantských zemí západní Evropy,
jichž národové právě počínali zakládati osady v Novém světě.
Téměř bezpečně je dokázáno, že více ubohých psanců českých
připlulo ku břehům americkým s Hollanďany, mezi nimiž tolik
našich vypuzených z vlasti krajanů nalezlo útulku a kteří měli
zde v dobách oněch, do roku 1664, zkvétající osadu Nieuwe
Amsterdam, nynější New York.
Jedním z těchto emigrantův českých,
nejvíce vynikajícím, je osobnost Augustina Heřmana, v Praze
rodilého, o němž určitá zpráva je zaznamenána již v r. 1633, a
který v osadě nizozemské i později na území Angličany zaujatém v
nynějších státech Marylandu a Delaware nabyl značného, jak se
zdá, věhlasu. Muž ten, zabývaje se vedle obchodu a plavectví i
vyměřováním, zhotovil kolem roku 1670 první důkladnější mapu
krajů kolem zálivů Chesapeake a Delaware, začež dostal od lorda
Baltimore-a, téměř samostatného tehdáž pána v této části
anglických osad, v úděl značnou rozlohu pozemků na důležité šíji
poloostrova, tvořeného zmíněnými dvěma zálivy, a povýšen byl za
lorda se všemi právy feudálního mana. Heřman založil zde tak
zvané »České panství«, Bohemian Manor, k němuž během času
připojil další kus pod jménem »Little Bohemian« či Malé Čechy a
konečně St. Augustine Manor celkem asi 20.000 akrů, či asi
půldruhé čtvereční zeměpisné míle. Jednu řeku na panství, velmi
úrodném a plném krásného stromoví, nazval Great Bohemia River,
druhou Little Bohemia River a část chobotu Chesapeaku, do něhož
se obě vlévají, dostala také jméno dle vlasti Heřmanovy, který
nejen že s původem svým nijak se netajil, ale s hrdostí k němu
se hlásil, nepodepisuje se jinak, než »Augustine Herrman,
Bohemia«. Ještě i v jiných jménech tamější krajiny zachovala se
památka na prvního tohoto českého osadníka v Americe, pokud
osobnost jeho mohla býti určitě stanovena. Není však známo a
nepodobá se dle pozůstalých pramenů, že by byl měl Heřman, který
zemřel teprve kolem roku 1686, více českých krajanů na své
osadě, a potomci jeho splynuli ovšem se živlem anglickým,
zachovávajíce si však po dlouhá léta vědomí svého českého
původu. Na pamětní desce, kterou dal zříditi muž tento »na věčné
časy« v upomínku na zakladatele a prvního osadníka na Bohemia
Manoru roku 1661, dosud zachované, ač rozražené, čte se jméno »Hermen«,
k čemuž neznámý nějaký horlivec český vyryl ještě háček na »r«,
aby o českém původu nemohlo býti pochybnosti! Tento však je
ostatně prokázán celou řadou nezvratných současných dokladů
písemných a historiky americkými nijak není podezříván. »České
panství« jako právní celek zrušeno bylo teprve po válce osad
amerických za neodvislost ku konci minulého století.
Jiným vynikajícím osadníkem českým v
Americe v dobách oněch, rovněž přibylým s Hollanďany do Nového
Amsterdamu, byl Bedřich Filip, který přibyl do Nového světa
někdy kolem roku 1650 jako chudý muž, tesař, ale domohl se zde
přímo ohromného jmění, takže nazýván byl sousedy svými závistivě
»Bohemian merchant prince«, český obchodní kníže, a rodina
přikládala si i šlechtický původ český, ač znak, jímž se
pyšnila, je v Čechách neznám. Filip žil skoro stále v New Yorku
a okolí, maje četnou rodinu, a zemřel roku 1702 ve Philipsburghu,
dle něho nazvaném, dnes kvetoucím městě, kde měl velký dům na
způsob hradu.
Oba tito Čechové, majíce za manželky
cizinky, nemohli ve svých dítkách udržeti národní ráz a řeč
svou, a tak bylo zajisté i s mnohými jinými, kteří nevynikajíce
již tou měrou jako Heřman a Filip, od něhož pocházela velice
bohatá novoanglická rodina Philipsův, předrevolučních to Kroesův
amerických, zmizeli beze stopy. Přišla zajisté jako tito řada
krajanů našich jak s Hollanďany, tak i nejspíše se Švédy, v
sousedství oněch se usazujícími, a později i s Angličany. Jest
známo na př., že i Komenskému bylo nabízeno místo rektora
Harwardské koleje, nynější proslulé university v Massachusettsu.
Potomci vystěhovalců těchto však nepodrželi ani české jméno své,
přepisujíce je rozmanitým způsobem na »anglický« způsob, až se
česká podoba jeho úplně setřela.
Větší osady české, jichž existence nemůže býti nijak popřena,
utvořili si v Americe, ve státu Pennsylvania, v náboženství
povždy jednom z nejtolerantnějších, potomci Jednoty českých
bratří, Ochranovští, kteří na přímluvu šlechetného přítele a
ochránce svého hraběte Zinzendorfa obdrželi roku 1735 pozemky v
Georgii, ale brzo, kolem r. 1740, přesídlili se na řeku Lehigh v
Pennsylvanii, kdež založili pěkné nyní město Bethlehem a
nedlouho na to, v témže státě, osadu Nazareth a Litice. Mimo to
usadili se v hojnějším počtu a postavili si hned v prvních
létech chrámky své V Emauzech, Schoenecku, ve Filadelfii, v
Lancasteru a Yorku, vše v Pennsylvanii. Průběhem času utvořili
ještě osady Vachovou, Bethanii a Salem v Severní Karolině a Hope
(Naděje) v New Jersey. Církve zřídili v Gracehamu v Mary-landu a
v Bethabaře a Friedbergu v Severní Karolině. Jak zřejmo již z
těchto údajů, byl počet vystěhovalých do Ameriky Ochranovských,
mezi nimiž byla tehdáž ještě snad většina Čechů, velmi značný, a
o velkém počtu krajanů těchto svědčí četné staré knihy české,
jež se zachovaly v bibliotékách oněch sborů až po naše dny.
Tvrdí se docela, že v Americe vyšlo tehdáž i nové vydání české
bible. A nejvýmluvnějšími jsou ovšem staré pomníky na hřbitovech
těchto obcí, které označují místo posledního odpočinku mnoha a
mnoha českých rodáků.
Obrozená tato jednota českobratrská obdržela v Americe jméno
»Moravských Bratří« či krátce »Moravanův« (Moravian Brethren,
Moravians) a Bethlehem v Pennsylvanii zůstal jich hlavní,
»mateřskou« osadou. Vedle zbožnosti, mravnosti, píle a
spořádanosti prosluli tito četní čeští osadníci v celém světě
hlavně svou missionářskou činností, jak mezi americkými
černochy, tak jmenovitě na nehostinném severu, v pustých,
mrazivých pláních Gronska, mezi Eskymáky; veškeré téměř dnešní
osady, založené na západním pobřeží Groenlandu, jsou jejich
dílem, a hlavně statečný Matěj Stach, narozený r. 1711 na
Moravě, nazýván bývá právem apoštolem Eskymáků, mezi nimiž
působil přes 40 let! I tento muž posloužil k nemalé cti národa
našeho v Americe.
Ale celé toto pokolení české vymizelo, ráz svůj setřelo ještě
v minulém století a osud zahnal po dlouhou řadu let sotva jen
náhodou tu a tam dobrodružného rodáka našeho do Nového světa. Z
osobností českého původu, které v první polovici století našeho
v Americe se usadily a nad úroveň jaksi se povznesly,
připomínají se Kutnohoran dr. Ant. M. Dignovity, bývalý
strojník, posléze lékař v Texasu, který sepsal také několik
anglických knih o politice a společenských poměrech, a studovaný
M. K. Hrubý z Nového Sedla, jednoho času professor při
universitě v Miami ve státu Ohio a později lékárník, kteřížto
oba mužové zachovali do smrti vřelou lásku k vlasti a rodné
mluvě. Dále byli zde milionář Fr. V. Vlasák z Prahy, kožešník a
společník proslulého boháče Astora, M. Mareček, rodák brněnský,
kapelník a divadelní podnikatel, sbormistr Balatka v Chicagu, M.
Janoušková z Prahy, po dlouhá léta na slovo vzatá tragédka
americká, a j., kteřížto krajané se však, jako asi řada jiných,
k původu českému dosti neradi znali a k národu vůbec se
nehlásili a nehlásí. Také proslulý cestovatel po Aljašce,
americký poručík Schwatka, byl českého rodu, řeč naši však již
neznal, a podobných případů, ovšem u lidí méně již vynikajících,
je dosti.
Rodáci ti přišli do Ameriky většinou
ještě národně neuvědomělí, avšak hned v prvních létech
padesátých nastalo značnější stěhování, celé hnutí v českých
krajinách, do Nového světa, kteréžto hnutí trvá částečně až do
našich dnů, a noví přistěhovalci, kteří zažili již pohnutý rok
1848, byli zcela jiného rázu. Také množství jejich dovolovalo
více jim národní smýšlení i za mořem pěstovati, nežli možno bylo
dříve sporým jednotlivcům. První a nejrázovitější byli ovšem
přímí účastníci Svatodušních bouří v Praze, jako Vojta Náprstek,
Frant. Korbel a j., mužové vzdělaní, kteří sloužili v Americe
druhým krajanům, později teprve přibývajícím, za vůdce, právě
jako to bylo u Němců, kteří hrnuli se do Spojených Států sice
již houfně asi od roku 1830, ale teprve nyní se zorganisovali
přispěním své z Evropy uprchlé intelligence.
První tito čeští, více méně nucení
vystěhovalci přibyli do Ameriky opět přes New York, kde je
nejstarší nyní česká osada; avšak hlavní proud Čechů ubíral se
přes Galveston v Texasu. Zde vznikly brzo značné české osady
kolem La Grange a Bryanu. Zvláště Moravané se zálibou usazovali
se a dosud usazují v Texasu, kdež čítá se na 20 až 30.000
našinců. Postup přistěhovalců do státův severnějších i do samého
Chicaga dál se v prvních létech po lodích • proti proudu
Mississippi a značná osada česká v St. Louisů, ve státu
Missouri, odhadovaná na 10.000 a snad i více krajanů, pochází
hlavně z oné doby, kdy zde byla jedna z největších
přistěhovaleckých stanic. Po vystavění drah z New Yorku do
Chicaga se však přenesl onen proud tímto směrem a dosud na něm
většinou setrvává. V posledních letech jistá část českých
přistěhovalců, ubírající se jmenovitě do států severozápadních,
přibyla i přes Kanadu, po řece sv. Vavřince a severně od velkých
jezer do Minnesoty, cestou delší, ale vzhledem k výhodám, jež
může poskytovati tato kanadskou vládou štědře podporovaná linie,
značně levnější.
II. Dnešní české osady v Americe a jich poměry národní a
společenské.
Podle nynějších osad možno rozděliti
nyní krajany naše v Americe na čtyry hlavní skupiny: Ve státech
východních, středních, v Texasu a v Tichomoří.
Ve východních státech osazeni jsou
většinou ve velkých městech a sice v Novém Yorku a okolí počtem
asi 20.000, v Baltimore (Maryland) nejvýše asi 8—10.000, ve
Clevelandu (Ohio) snad až 20—30.000 v Detroitu (Michigan)
4—5000, v Alleghany City u Pittsburghu (Pennsylvania) asi 2—3000
duší. Osad venkovských je málo a celkem nepatrné. V Bostoně
(Massachusetts), v Buffalu (New York) a ve Filadelfii (Pennsylvania)
jsou menší »osady« Čechů, rovněž tak v Cincinnati (Ohio) a
Louisville (Kentucky), všude jen několik desítek rodin. U New
Yorku jsou před-
městské osady české v Morrisanii a v
Bohemii na Long Islandu. Ve Východní Virginii počali se našinci
osazovati poslední dobou jako farmáři, t. j. rolníci, v okolí
Petersbourghu, v krajině ještě od občanské války, v prvních
létech šedesátých zde nejvíce zuřící, značně zanedbané.
Ve středních státech, kolem řek
Mississippi a Missouri, jsou největší městské osady české v
Chicagu v IUinoisu, až na 70.000 obyvatelů páčená, největší v
Americe, střed našeho živlu ve Spojených Státech, dále v
Milwaukee ve Wisconsinu, asi 10—15.000 duší, v St. Paulu a
Minneapolis v Minnesotě asi 2000—3000, zmíněná osada v St.
Louisu v Missouri a konečně v Omaze v Nebrasce, rovněž asi
10—15.000 krajanů. Mnohem značnější ještě jsou osady venkovské,
farmářské. Ve Wisconsinu táhnou se podél západního břehu jezera
Michiganského až do státu Michiganu, v němž je také několik
českých osad, zvláště v severovýchodní části. Hlavní osady ve
Wisconsinu jsou Racine a blízký Tábor či Caledonie, pak
Manitowoc, Kewaunee a Oconto, vesměs s okolím. V okresu Kewaunee
je téměř většina obyvatelů českých. V Michiganu jsou větší osady
kolem měst Traverze City, Grand Rapids a pak v Detroitu.
V Illinoisu jsou maličké osady nedaleko
Chicaga a sice u Algonquinu a Carry na severozápad, a pak na
jihovýchod na hranicích státu Indiana, částečně již v tomto. Při
Mississippi nacházejí se ve Wisconsinu větší osady ve městech
Prairie du Chien a La Crosse a okolí, v Minnesotě v městě Winona,
v Iowě v Dubuque a okolí. Největší českou osadou v Minnesotě a
jednou z největších vůbec v Americe je osada ve Scott a Le Sueur
Counties, na jihozápad, asi 70—80 angl. mil od St. Paulu, kdež
je nejčeštější městečko ve Spoje-
ných Státech, Nová Praha, čítající skoro
1200 obyvatelů, dále ryze české, ale menší Veselí, a polovičně
české Montgomery. Počítá se, že osada tato má na 10.000 českých
obyvatelů a souvislý český majetek dosahuje rozměru 1000 angl.
čtver. mil! Vedle toho jsou v jižní Minnesotě větší osady české
u Faribaultu, Owatonny, Waterville-u, v Mankato a v okolí; v
severní části státu pak u Olivie, Sauk Centre, Little Falls a u
Angusu. V Severní Dakotě jsou novější dosti značné osady v údolí
Červené Řeky Sev. a sice kolem Wahpe-tonu a pak Graftonu.
Osadníci čeští, vylákaní svého času, v létech sedmdesátých,
agenty vlády anglické do sousední studené Manitoby, přestěhovali
se skoro vesměs opět brzo zpátky do Spojených Států, hlavně do
S. Dakoty.
Velice četné osady jsou ve státu Iowa,
který čítá nejsilnější poměrně procento českého obyvatelstva ze
všech států a kde Čechové, většinou starší osadníci, domohli se
značnější namnoze zámožnosti. Těžko zde vytknouti jednotlivé
okresy, neboť krajané naši sídlí zde téměř všude, ovšem že někde
hustěji, někde řidčeji. Zvláště četná je však osada kolem města
Cedar Rapids, které samo čítá asi 4—5 tisíc Čechů, tvořících zde
skoro třetinu obyvatelstva. Celkem však možno říci, že právě
severovýchodní část tohoto státu je jmenovitě plna českých osad.
V Jižní Dakotě jsou větší osady v jihovýchodním cípu, při
Missouri, kolem Yanktonu a Vermillionu, souvisíce s osadami
českými za řekou v Nebrasce, kolem Niobrary. V Nebrasce táhnou
se Čechové podél řeky Platte, hlavně okolo Schuyleru, a odtud
směrem jižním na Lincoln, s většími osadami Wahoo a Praha, za
Lincolnem pak jihozápadně Crete a Wilber. Také o východní
Nebrasce možno říci, že není téměř okresu bez mnoha rodin
českých osadníků. V posledních létech pak tito stěhovali se
pilně i do sousedního státu Kansas, hlavně k řece Republican,
kdež utvořili několik, méně však souvislých skupin v
severovýchodní části státu. Vůbec ve středních státech, v
hořejším poříčí Mississippi, nacházíme v každém téměř městečku
aspoň několik českých rodin.
Ve státech jižních usazeni jsou Čechové, a sice, jak
podotknuto, většinou moravští, pouze v Texasu, hlavně podél řek
Brazos a Colorado, jakož i v okresu Lavaco kolem Halletsville.
Teprve v novějším čase odebralo se mnoho rodin do otevřeného
právě Indianského Území, do části, zvané Oklahoma. V Little Rock
v Arkansasu je také hrstka krajanů.
Ve státech Tichomořských bydlí našinci u San Franciska v
Kalifornii v počtu několika set duší, a pak v osadě North Fork
či Korbel's, nazvané dle známého prvního dnes českého boháče v
Americe, Frant. Korbela, který má zde rozsáhlé lesy. Roztroušeno
žije mnoho českých rodin v Kalifornii severní i jižní. Maličkou
skupinu tvoří i v Port-landu v Oregonu a pak rozstřiknuto žije
více set rodin kolem zátoky Puget Soundu ve státu Washington, v
městech Tacoma, Seattle a okolí. Osadníků českých zde přibývá
krajany, přistěhovalými ze států středních a východních.
Hlavními středisky českého duševního života v Severoamerické
Unii jsou ovšem velká města, na předním místě Chicago, kdež
vycházely po více již let čtyry denní listy české (nyní tři:
nejstarší všeobecný, protináboženský »Svornost«, katolický
»Národ« a dělnický »Denní Hlasatel«), New York, kde jsou dva
listy (dělnické, »New Yorské Listy« a anarchistický »Hlas
Lidu«), a Cleveland (s denníkem »Volnost« a týdenníkem »Dennice
Novověku«). V Racine, Wis., vychází nejstarší list
českoamerický, založený již v létech šedesátých, týdenník
»Slavie«, v St. Louisu, Mo., je katolický, velice rozšířený
týdenník »Hlas«, v Cedar Rapids, Ia., vydáván je dvakráte týdně
»Slovan Americký«, v Omaze, Neb., rovněž dvakráte týdně »Pokrok
Západu« a »Hospodář českoamerický«, v Milwaukee belletristický
list »Domácnost«. To jsou listy vesměs starší a objemné. Z
menších a novějších dlužno ještě uvésti »Slovan« z Bryanu v
Texasu, »Svit« ve Schuyler v Nebrasce a »Kewaunské Listy« z
Wisconsinu, které také přestaly již býti efemerními zjevy anebo
nešťastnými pokusy nepovolaných hlav, jakých se do roka v
Americe vyskytuje tu a tam několik.
Veškeré denní listy vydávají z materiálu svého, po celý týden
naschráněného, objemný týdenník, z nichž některé těší se
značnému nákladu, hlavně »Amerikán« od »Svornosti« z Chicaga.
Týž list vydává i belletristicko-humoristickou nedělní přílohu
»Duch Času«, representující dosti slušný časopis, ovšem namnoze
s obsahem patištěným, což činí skoro veškeré listy
českoamerické, řídíce se v tom příkladem jiných národů. Značnému
nákladu těší se i dva kalendáře »Amerikán« z Chicaga a »Nová
Doba« z Milwaukee, v nichž hledí se dle možnosti k původnímu
obsahu, ač jest to ovšem při skrovničkých tamních silách
literárních velmi obtížným.
Na poli belletrie pracovali tam V.
Šnajdr, Václav Jung, jenž však vytiskl málo v Americe, K.
Ringsmuth, V. Čapek a J. Dinebier, kteří psali verše, B.
Bittner, píšící verše i humoristickou prosu, a pisatel těchto
řádků, ' jenž napsal a uveřejňuje za mořem několik větších
povídek a cestopisů. Různé, hlavně ku praktické potřebě krajanů
sloužící spisy vydali: přední publicista českoamerický Karel
Jonáš, dlouholetý redaktor »Slavie«, sestavivší i objemnou
učebnici českého jazyka pro Angličany, dále F. B. Zdrůbek, který
napsal a přeložil množství článků protináboženských a
historických a vydal celou řadu angl. učebnic a školních
čítanek, Jos. Čermák, jenž zpracoval a vydal obsáhlé dějiny
Ameriky a válek Unie, J. V. Čapek, vypisující život řady
vynikajících Čechů v Americe, G. Reišl a J. Jičínský,
překladatelé, Ant. Jurka, pisatel různých vzpomínek Jos. Buňata
a j. v. Mnohé články, zvláště o ženské emancipaci, napsala Jos.
Humpál-Zemanová, jež vydává českoamerický list ženský. O
poměrech českých v Americe psali v Čechách následující
spisovatelé, kteří tam ovšem různě pobyli: J. V. Sládek, jenž
napsal zde za delšího pobytu více básní svých, a Jos. Štolba,
který vydal spis »Za oceánem«, byli ve Spojených Státech v
létech sedmdesátých. J. Wagner byl v Americe několik měsíců v
létech osmdesátých. Pisatel tohoto článku setrval zde téměř
úplná čtyry léta do r. 1893 a navštívil značnou většinu českých
osad v celé skoro Unii, i v Tichomoří. V témže roce navštívili
za příležitosti světové výstavy v Chicagu Ameriku a psali o ní:
Jos. Kořenský, Fr. Herites, J. Šmaha a J. Guth.
Jedním ze spisovatelů českých, který měl
na poměry českoamerické největší vliv, byl Matouš Ladimír Klácel,
který odešed v létech šedesátých z brněnského kláštera
Augustiniánů, kteréhož řádu byl členem, odplul do Ameriky, kdež
stal se největším hlasatelem »osvojenosti«, jak nazýval dle své
tvorby slov sebepoznání a zbavení se »nábožen-ského předsudku«.
Brzo přešel na úplné bezbožství a bezobřadnost a slova jeho
nacházela úrodnou půdu mezi přistěhovalci českými, k
náboženskému hloubání známou povahou zajisté povždy nakloněnými
a kněžími v době té zcela nedostatečně opatřenými, jakož i
prvními vzdělanějšími krajany, zvláště Vojt. Náprstkem, v tom
směru připravenými. Rychle vznikaly jednoty »nemýlenců«, jak
stařičký Klácel »svobodomyslné« Čechoameričany nazýval. Členové
jmenovali se »bratřími« a po příkladě jiných přistěhovalých
národností v Americe utvořili spolky podpůrné, z nichž vznikla
mohutná dnes organisace »Č. S. P. S.«, Česko-Slovanských
Podporujících Spolků s téměř 200 »řádů«, t. j. jednot a asi
12.000—15.000 členy po všech českoamerických osadách. Pro ženské
pohlaví utvořena později také již značná dnes »J. Č. D.«,
Jednota Českých Dam.
Spolky tyto, či lépe snad řečeno
bratrstva, jsou po americku »tajnými«, t. j. schůze jejich
přístupny jsou pouze členům, kteří vázáni jsou slibem, nic z
nich cizím neprozrazovati, ač jedná se skutečně jen o podpoře,
ať hmotné, či jen mravní, jednotlivých členů, nebo podniků
vlasteneckých a vůbec lidumilných a prospěšných. Stanovy jejich
nazývají se v americké češtině »zákony« a »mimozákony«, t. j.
předpisy o jistých obřadech, napodobených po jiných podobných
společnostech jinonárodních, jichž pravzorem je vesměs svobodné
zednářství, nejsilnější snad organisace v Americe, čítající přes
600.000 členů, mezi nimi i mnohé Čechy. Ku cti krajanův našich
budiž řečeno, že obmezili obřady ony, jež mají býti
symbolickými, na nejmenší míru, a co ponechali, vynasnažili se
uvésti aspoň jakž takž v soulad s českým duchem.
Podobnými, rovněž »svobodomyslnými«, či
snad správněji řečeno necírkevními organisacemi českými jsou »Č.
S. B. P. J.«, t. j. Česko-Slovanská Bratrská Podporující
Jednota, a dále »Č. S. D. P. J.«, což znamená opět »Česko-
Slovanskou Dělnickou Podporující Jednotu. Spolky ty mají svůj
hlavní původ v nejistotě amerických ústavů peněžních, a hlavně
ovšem pojišťoven na život, což vedlo ku svépomoci. Každý člen v
případu nemoci obdrží stejný plat, po smrti vyplatí se
pozůstalým jistá částka, mnohde i při úmrtí ženině obdrží se »
náhrada« na penězích, a výlohy ty nesou všichni členové stejným
dílem, dle počtu případů více či méně. Jest to tedy všechno bez
spekulace a bez kupení kapitálu. Vzdor tomu mají však mnohé
»řády«, často prapodivně nazvané, buď po česku nebo po anglicku,
jako na př. »Probuzení skalního ducha« a j., slušné jmění z
řádných příspěvků, namnoze i své budovy, některé i knihovny, a
všecky ovšem své více méně pohodlně a podivně zařízené »síně«.
Živel katolický, skupený kolem chrámů, je přičiněním
kněžstva, nyní dostatečně již četného, podobně zorganisován.
Poněvadž se angloamerické tajemnůstkářské spolky, šířené hlavně
Skoty, všeobecně prostému lidu zde líbí, utvořeny byly i »tajné«
jednoty katolické, z nichž nejčetnějším sdružením je opět »Č. Ř.
K. Ú. J.«, t. j. Česko-Římsko-Katolická Ústřední Jednota. Rovněž
zde zařízeny spolky ženské, katolických mládenců a panen atd.
Pro parádu při církevních příležitostech zřídili si katolíci
své »rytíře« sv. Václava, sv. Jana, sv. Jiřího a jiné v
rozličných uniformách s přílbicemi, chocholy a se šavlemi. U
svobodomyslných jsou to opět spolky »vojenské«, čeští střelci,
myslivci, »Táborité«, čeští zuavové a pod. Zvláště četné je
Sokolstvo, čítající asi 5000 členů a vydávající svůj časopis
»Sokol Americký«. Věnuje se však po většině tělocviku spíše jako
sportu, bez pochopení účelu zakladatelů Sokolstva českého a má
také ženské sbory. V létech posledních vzmáhají se jednoty,
užívající vůči modrému »policajt-skému« stejnokroji americkému
český oděv sokolský a snažící se probouzeti lepší ponětí
sokolské myšlénky. Sokolové američtí jsou velkou většinou
svobodomyslnými.
Velice rozmohly se spolky ochotnické. V nejposlednější takřka
osadě českoamerické hraje se divadlo, až jsou tím krajané naši
mezi ostatními přistěhovalci pověstnými. Na výkony třeba ovšem
bráti měřítko nejmírnější, přes všechnu vzdávanou jim v
časopisech chválu, často téměř nadšenou, ale celkem více méně
vždy vynucenou. Dlužno však uznati velmi dobré působení těchto
her v ohledu vlasteneckém, neboť udržují namnoze mládež přece
poněkud ve větším styku s lepší mateřštinou.
Spolky pěvecké, mužské i smíšené, svého času kvetoucí, i v
Americe upadají. Besedy po českém evropském smyslu zde není ani
jediné a »kluby« nejsou ani anglického, ani českého způsobu. Na
první druh není peněz, na druhý porozumění.
To jsou spolky více méně »národní«, vedle nichž jsou ještě
spolky čistě podpůrné, nebo s různými zvláštními účely,
náboženské, sportovní, zábavní a j. Mezi všemi jsou
nejdůležitějšími pro blahobyt krajanů spolky stavební, t. zv.
výpomocné, zařízené na způsob malých stavebních bank za účelem
poskytování levných půjček na reality. Jsou dále i spolky na
zakládání českých osad, t. j. na zakupování pozemků, které však
valný výsledek právě neměly. Že mnozí Čechové jsou i členy
četných spolků jinonárodních, buď z potřeby, kde jsou
roztroušeni, nebo z výhody, hlavně kvůli obchodu, netřeba snad
ani připomínati.
Katolíci českoameričtí jsou rozhodně
před svobodomyslnými v českém školství. Při každém chrámě je
škola, často mnohotřídní. Chtějíce zachovati si mladé pokolení
při víře i řeči, musily obce katolické a hlavně ovšem tvůrcové a
duše jejich, správcové církevní, zakládati a vydržovati školy,
neboť školství veřejné je v Americe bez vyznání a úplně
anglické. Na školách dívčích učí namnoze jeptišky, na
chlapeckých vedle kněží i placení učitelé, u nichž se ovšem na
kvalifikaci nemůže klásti ta míra, jako v Evropě, neboť v tom
směru, zvláště co se týče paedagogického vzdělání, jsou i
učitelské síly na školách veřejných, hlavně ženské, značně
pozadu. Úspěchy poloanglických těchto soukromých škol, pokud
českého základu se týče, nejsou právě příliš potěšitelnými.
Čechové svobodomyslní učinili v tom ohledu pak jen více rozběh a
vydržují několik málo škol stálých, jakož i nedělních, s
nepoměrně malým počtem žactva i celkovým výsledkem. A přece
nutno vyslovit uznání, že krajané ti věnují v poměrech těchto
ještě i tolik, a dlužno plně uznati snahu oněch nemnoha mužů,
kteří se o české školství svobodomyslné zasazují.
Těmito odvětvími veřejného národního
života českoamerického, tiskem, spolkářstvím a školstvím, byly
by asi hlavní zjevy tohoto vyčerpány. Bylo zde ještě zařízení
velmi mnohoslibné, které mělo obsáhnouti veškeré obory tyto a
všecky strany, avšak náleží již minulosti. »Národní Výbor«,
zřízený zatím ze strany svobodomyslné, která však byla ochotna
spojiti se zde s katolíky, se Slováky i se židy českými, rozpadl
se následkem netečnosti širších vrstev a s ním i zárodek
»českého sněmu v Americe«, na němž mělo býti každoročně jednáno
o všeobecných potřebách této haluze národa českého za Oceánem.
III. Zaměstnání a soukromější poměry Čechů amerických.
Zbývá promluviti o zaměstnání krajanů
našich ve Spojených Státech. Obyvatelstvo osad venkovských jest
ovšem značnou většinou »farmářské«, t. j. živící se zemědělstvím
a chovem dobytka na dvorcích (angl. farm) různých velikostí, od
40 akrů (30 jiter) až do »sekce«, t. j. 640 akrů, či jedné
anglické čtverečné míle, kterýžto pěkný majetek má řada českých
»farmářů« a jednotlivci i nad to. Většinou jsou však české farmy
od 80 do 320 akrů, půdy téměř vesměs úrodné, neboť naši
vystěhovalci byli skoro šmahem dobrými znalci poloh a vybrali si
pozemky velmi dobré, ať v lese, nebo na prérii. Vrhli se také v
Americe na pěstování nejvýnosnějších tam plodin, v Iowě,
Nebrasce a Kansasu totiž kukuřice, nazvané u nich všeobecně
»kornou«, v Minnesotě a Dakotě pšenice, v Texasu bavlny, v
Kalifornii vína, ovoce,
ba i pomorančů. Čeští rolníci ve Wisconsinu provozují
hospodářství podobné více »evropskému«, t. j. v Čechách
obvyklému, pěstujíce každé plodiny trochu. To ostatně činí více
méně i ostatní čeští osadníci a farmy jejich liší se tím až i
význačně od angloamerických, kde se vše obrací k jediné jen
plodině a čeští hospodáři jsou v tom směru stavěni od mnohých
amerických zemědělců ostatním za vzor. Český sedlák věnuje v
Americe i značné peníze za hospodářské stroje, o nichž namnoze
se mu doma ani nesnilo, ale jichž význam zde uznává. Zajímavo je
však, že jedna z nynějších hlavních polních plodin českých,
cukrovka, nenachází u českých farmářů valného pěstování, ač se
cukrovarnictví tohoto druhu v posledních létech i v Americe
vzmáhá, podporováno jsouc vládou velmi horlivě. Příčinou toho
bude asi jednak přílišná práce s řepou cukrovou, na niž nečetné,
obyčejně stálé síly menších farem nestačí a přijednaná práce je
velice drahá, jednak i to, že přistěhovalci čeští, pocházející
hlavní částí svou z chudších jižních a západních krajů vlasti
naší, neseznali ani doma toto odvětví hospodářského průmyslu,
rozšířeného skoro výhradně u nás tam, odkud se lidé posud
pramálo stěhují do Ameriky.
Živnostníků českých jest po venkově velmi málo a sice jsou to
téměř právě asi ti a v témže poměru jako v Čechách, t. j.
kováři, hostinští a malí obchodníci zbožím smíšeným, které je v
Americe ještě smíšenějším, nežli kde jinde; méně je krejčů,
kolářů, truhlářů a j., neboť jak oděv, tak vozy i nábytek kupují
se z továren a řemeslníku venkovskému zbývají jen správky.
Většina živnostníků těchto obdělává i pozemky.
Ve městech jest největší procento Čechů dělníky v továrnách
nejrůznějšího druhu, kdež pro svou zručnost a spolehlivost
zaujímají celkem přednější místa. Malých našich dílen
řemeslnických v Americe jest velmi málo a český řemeslník je
nucen ucházeti se o práci ve velkém závodě. V Chicagu je mezi
Čechy nejrozšířenější krejčovství a je zde několik českých
velkodílen krejčovských, zařízených přímo po továrnicku na
výrobu zboží pro sklady hotového oděvu. Méně je krejčí
zakázkových, ač Čechové vedle Švédů mají v tomto oboru práce
nejlepší tam jméno. Dále je v Chicagu více větších dílen
stavebního truhlářství a zámečnictví. V New Yorku je opět hlavní
českou živností doutníkářství, v němž však jsou našinci,
pocházející jmenovitě od Kutné Hory, kdež se v tabákové továrně
v Sedlci výrobě doutníků naučili, odkázáni na dílny skoro vesměs
cizí. V Chicagu je více českých dílen doutníkářských, ale celkem
jen menších a tak i po všech ostatních větších osadách českých.
Doutníkářství, krejčovství, truhlářství a vůbec veškerá skoro
řemesla, provozovaná v Americe po továrnicku, verbují své síly
velmi často z lidí, kteří o práci té ve staré vlasti neměli ani
ponětí a zde vrhli se na ni z nutnosti.
Druhá skupina českých řemeslníků a
živnostníků vyrábí a pracuje takřka jen výhradně opět pro české
obecenstvo, hlavně personál tiskáren, pekaři, obchodníci
potravinami a částečně i lékárníci a lékaři, »pohrobníci« t. j,
obstaravatelé pohřbů, v Chicagu četní »právníci« či advokáti
atd. Vůbec veškeří téměř obchodníci vším možným, od bankéře a
pozemkového jednatele až do prodavačky ovoce a cukrovinek někde
na rohu ulice, jsou odkázáni velice značnou většinou jen na
české obecenstvo, v angličině se jen výjimkou lépe vyznajíce, až
ovšem na mladší dorost, v Americe již vychovaný. To se týká také
značného počtu českých hostinských ve všech osadách, věru až nad
potřebu hojných, což národnosti naší v Angloamerice, více méně,
aspoň na oko, střídmosti holdující, zvláštní čest právě nedělá,
jmenovitě při celém rázu českoamerických hostinců, velikou
převahou malých a méně úhledných. V samotném Chicagu je na 500
českých »saloonů«, z nichž větší počet dlužno nazvati spíše
hospůdkami a krčmami, a podobně je i jinde. Ve mnohých místech
venkovských, kde je pouze třeba polovice českého obyvatelstva,
jsou hostince vesměs v českých jen rukou.
Značná část přistěhovalého lidu českého
živí se ovšem také prací nádennickou, hlavně ve skladech dříví u
přístavů, při stavbách, ovšem zase většinou u českých jen
stavitelů, v jatkách, v různých skladištích a při obcích.
Původně chápala se práce nádennické skutečně většina krajanů,
přicházejících do Ameriky s holýma rukama, a teprve z výtěžku
zdejšího pomohla si k farmám a k vlastním živnostem, či nalezla
si později práci lepší. Poměry českých přistěhovalců se za
posledních 20—30 let netušeným skutečně způsobem zlepšily.
Veřejnost americká, jež spíše než
kterákoliv jiná uznává přičinlivost a svépomoc, zvláště když
podobně doloženy jsou skutečným výsledkem v cenné hodnotě, dívá
se dnes ovšem na krajany naše také jinak, než před léty, ale
zakořeněný jednou předsudek, pojatý tehdáž proti ubohým, namnoze
i otrhaným, žádného zaměstnání se neštítícím českým chuďasům, u
nichž i ženy konaly těžkou práci, věc to Američanu se příčící,
nedá se tak snadno vykořeniti. Američané, místo aby uznali
námahu pracovitých českých žen, spíše jimi opovrhovali a mužům
to vykládali ve zlé. Nyní však s radostí berou pilné a čisté
české služky, zvláště je hledajíce. Také levnost české práce
bouřila svého času jiné děl-nictvo proti našincům, kteří
neznajíce poměry, spokojili se zprvu výdělkem, jenž se jim zdál
skvělým proti platu v Evropě, kdežto zde byl pokládán za velmi
nízký To se ovšem změnilo a Čechové jsou již zřídka kdy stavěni
do řady nenáviděných z té příčiny v Americe národů, jako Číňané,
Vlaši a — Slováci!
Tito nazýváni jsou angloamerickým lidem
obyčejně »Huns«, zkrácenina to z »Hungarians«, Uhrů. Pracují
hlavně v dolech, jmenovitě uhelných v Pennsylvanii, dopravováni
jsouce agenty, většinou židovskými, do Ameriky k těžké a málo
placené této práci na smlouvu, podloudně uzavřenou jak v
Rakousko-Uhersku, tak ve Spojených Státech, kdež vůbec veškeré
námezdné smlouvy, za hranicemi uzavřené, nic neplatí. Dobrý,
poctivý lid podtatranský však svědomitě smlouvy ty dodržuje a
pracuje vytrvale. Odbývá se psím způsobem života a za dvě, tři
léta vrací se s několika sty zlatých domů, nezakládaje téměř
stálých osad, a zřídka se vůbec v Americe trvale usazuje. Proti
takovýmto pracovníkům obrací se ovšem nenávist amerického
dělnictva, neboť kazí se tím nejen mzda a ubírá se slušná
výživa, ale vyvážejí se ze země i peníze, ač věru tisíc ubohých
Slovákův nevyveze jich z Ameriky tolik, co deset tamních boháčů
při jednoduchém výletu do Evropy. Větší stálejší osady slovácké
jsou v Clevelandu a v Chicagu, hlavním však městem jejich v
Americe je Pittsburgh a sousední Alleghany City, kdež jich je
vždy více tisíc. Jako Čechové rozpadají se na věřící a
svobodomyslné, ale katolíků jest mezi nimi málo. V Chicagu, kdež
jest jich nejvýše asi 3—4000 duší, hlásí se k Čechům, s nimiž
jsou ve mnohýeh spolcích, ač mají i sami řadu jednot, a ve
zmíněném již »Národním Výboru« byli zastoupeni více členy, mezi
nimiž hlavně vynikal uznaný jich vůdce, svobodomyslný Pavel
Rovnianek. Veřejnost americká nemá ovšem skoro ani pojmu o tom,
že »Slavoniens«, jak Slováky též nazývají, jsou týž národ s
Čechy, lišící se jen nářečími.
Čeští farmáři mají rozhodně lepší
pověst, než lid český ve městech a snášejí se dobře se sousedy
nejrůznějších národností, kteří jim však více méně podléhají.
Angloamerický, švédský a irský farmář se mezi Čechy neudrží a
vyprodává se, kdežto Čech na dvorci, kde jinonárodovec nemohl se
uživiti, dobře ještě prospívá svou pilností, skromností v
potřebách a svým střídavým hospodářstvím. Pouze pro svou
»svobodomyslnost«, ne chození do kostela, nepři-náležení k žádné
církvi, jakž to je i mezi farmáři českými ne-li právě většinou,
tedy zajisté z polovice, jsou se strany angloamerických pastorů
různých vyznání protestantských krajané naši více zajisté
kaceřováni, v novinách i v soukromém životě, nežli se strany
kněžstva katolického, jmenovitě českého, které namnoze snaží se
o docílení jistého »modu vivendi«, zajisté jen na prospěch
národnosti a klidnějšího spolužití krajanů, ve mnohých osadách
úzce na sebe více méně odkázaných.
Češstvo ve městech musí ovšem snášeti z
neznalosti poměrů od anglického novinářstva často i příkřejších
útoků, ale brání se jim statně anglickými články v jiných
listech i zakročením u vlivuplnějších osobností. Nájezdy ty samy
v sobě by neměly velkého významu, kdyby neosvětlovaly jako šlehy
blesků ono pravé mínění o krajanech našich u angloamerického
obecenstva, jinak ve většině své velice, jak dlužno plně uznati,
snášelivého a slušně vystupujícího, podobně asi jako zdvořilý
domácí pán vůči nevítanému třeba a právě s radostí neviděnému
hosti. To jest ovšem asi stanovisko Angloameričanů vůči téměř
všem přistěhovalcům, mezi nimiž jedna strana »domorodců« uznává
Čechy za přistěhovalce »dobré«, druhá však, dle všeho mnohem
menší, za »špatné«, pro zem nevýhodné. Američtí »mukkerové«,
pobožnůstkáři a pokrytci, horlitelé pro přepjatou »temperenci« v
požívání lihových nápojů a zarytí »knownothingové«, zuřící proti
všem mimoanglickým přistěhovalcům, k přátelům českým v Americe
ovšem nepatří. Hlavně nemohou našim krajanům odpustiti hlučné
svěcení neděle a pití piva, v čemž se američtí Čechové
srovnávají však s velice četnou emigrací německou, v jejímž
sousedství a namnoze s ní promícháni bydlí, jak ve městech, tak
po venkově. Svým způsobem života, názory i postavením shodují se
tito dva národové, ve staré vlasti rozvadění, v Americe velmi
dobře a zvláště s rakouskými a jižními Němci snášejí se Čechové
zcela po přátelsku, kdežto Němci z Čech považují se vzájemně
skoro za krajany. Dělnictvu českému však uštědřili němečtí
»bratři« částečně i svůj anarchismus, jehož hlavními
sprostředkovateli jsou zde — židé!
Díky americkým poměrům politickým
dovedli si zámořští Čechové zjednati téměř všude spravedlivé
poměrné zastoupení ve sborech samosprávných a ve veřejných
úřadech. Svého času, po velké válce s Jihem, šli s »republi-kánskou«
většinou, t. j. s centralisty, k nimž se během času připojil i
živel kapitalistický, většinou protestantsko-pokrytecký, přátelé
ochranného cla, nepřátelé přistěhovalců a pod. Tu přešli krajané
naši skoro šmahem do tábora »demokratického«, t. j.
federalistického, jehož se přidržuje téměř vesměs mocná strana
katolická, jmenovitě Irčané a velice značná část veškerých
přistěhovalců. Při praporu tomto setrvávají Čechové již po léta
a dosáhli se stranou demokratickou mnohde i značnějších výhod v
zastoupení, ač na větší úřad, nežli na pražského konsula, posud
na základě národnostní opory nikdo to nepřivedl. Ve více
státních sněmech, »legislaturách«, zasedají však čeští »zákono-dárci«
a v městech, Čechy více obsazených, jsou i čeští obecní starší,
mnohde i okresní »komisaři«, členové to výborů okresů, mnohem
větších a rozsáhlejší samosprávou nadaných, nežli v Čechách.
Nejvyššími a prvními, kteří domohli se veřejných hodností,
rozumí se volbou, jsou redaktor »Slavie« Karel Jonáš, který
vrátiv se po pádu demokratické spolkové vlády z konsulátu v
Praze, stal se ve státu svém Wisconsině náměstkem guvernéra, t.
j. volené hlavy státu, a bankéř a obchodník dřívím Vojt. Mašek,
rovněž z Wisconsinu, z Kewaunee, jenž byl prvním českým
volitelem presidenta Unie. Při obcích a okresech, kde jsou větší
české osady, jsou namnoze i čeští úředníci a ještě četnější
ovšem čeští zřízenci, od »klerků« až po policejní strážníky a
metaře ulic.
V obcování mezi sebou jsou krajané naši
přívětiví, účinlivi a hlavně velice pohostinští. Kdežto
Angloameričan je velmi opatrný v uvádění cizince do své
domácnosti, zve americký Čech horlivě k sobě, ku své rodině
každého, kdo naň činí jen trochu dobrý dojem a jmenovitě krajana
a známějšího, jehož dovede hostiti třeba delší dobu. V obchodu
je poctivý a snaží se dodržeti každý slib. Řeč bývá přímá až do
té míry, že člověku evropskému, zvyklému na zdvořilé ohledy,
připadá velmi drsnou, ne-li docela hrubou a o spory ovšem také
nebývá nouze, zvláště o »poli-tické«, v nichž je živel
»svobodomyslný« roztříštěn na demokraty a republikány. Celkem
však hádky tyto, většinou hospodské, rychleji se zapomínají a
vyrovnávají, nežli v Čechách a poměrně málokdy mají ukončení své
před soudem, ač v posledních létech vzmohla se i známá česká
svárlivost do té míry, že dobře zaměstnává řadu českých
advokátů, hlavně v Chicagu.
Velice příznivými procenty vyznamenává
se lid český v Americe v ohledu chorob a zločinů, jak zřetelně
dokazovaly tabulky a diagramy v ethnografickém a
anthropologickém oddělení světové výstavy v Chicagu r. 1893, a
to jak vůči obyvatelstvu »domorodému«, tak vůči ostatním
přistěhovalým národnostem, nacházeje se v obojím tom směru mezi
nejlepšími. Čechové američtí rádi se veselí, tančí a popíjejí,
ale skoro povždy s mírou, bez ublížení zdraví a rozumu. Nedá se
pak snad ani popírati, že se změnou podnebí mění se namnoze
částečně i povaha, neboť zámořští krajané, pocházející přece
značnou většinou z nejširších vrstev našeho lidu venkovského,
jsou v celku svém ve mnohém ohledu mnohem mírnější a rozvážnější, na druhé pak straně opět
značně čilejší, než kruhy ony v Čechách. Čilejší v práci, ve
výdělku, mírnější v požitcích, ve zvycích a vášních. Mnoho ovšem
působí na ně také celý ráz amerického života, neznající po celý
téměř týden oddechu od práce a věnující nutně prázdný čas
klidnému odpočinku a snaze po vzdělání. Každý téměř z našinců
naučí se v Americe čísti noviny a přese všecky jich stinné
stránky přece jen se jimi vzdělává a zušlechťuje.
Jednou však z nejcharakterističtějších známek české povahy,
jež v Americe přichází k plné platnosti, je veliká tuhost
národnostní. Kdežto Švédové, Norové a Dánové, kterých jest v
Americe skoro tolik, ne-li více než Čechů, odnárodňují se již
často po několika létech a Němci, tak hojní, skoro šmahem ve
druhém již pokolení, takže děti německých rodičů mnohdy již ani
řeč tu neumějí, zůstává druhé pokolení české ve větších osadách
skoro vesměs ještě smýšlení otců a většinou i řeč mateřskou
ještě plynně ovládá; ba i samo pokolení třetí namnoze dosud
česky mluví a k Čechům se hlásí, ve velkých městech i na
farmách. Jsou zde též české děti, které nejen samy, ale již i
rodičové jejich v Americe jsou zrozeni, avšak angličinu
neovládají přece jen tak zběžně jako češtinu, ač ovšem jsou také
případy, že již ani česky neumějí, což však jest již mnohem
řídčím úkazem. Při nedostatečném celkem školství českoamerickém
jest to úkaz zajisté podivuhodný, zvláště při tolika
okolnostech, odnárodnění podporujících a přímo k němu
směřujících.
Arci ani tato houževnatost nemůže emigraci českou v Americe
uchrániti před osudem, jenž ji svého času nutně za stávajících
poměrů stihnouti musí. Intelligentnější Čechové tamější jsou
také o tom přesvědčeni, ale právem míní, že není proto třeba
páchati samovraždu, nýbrž právě naopak že dlužno udržovati
národní ten život větve třeba odervané, ale dosud zelené, co
nejdéle, v zájmu vlastním i staré vlasti. Jinak by ovšem bylo,
kdyby osady české byly skupeny v jediném státu, jak nikdy
nescházelo zbožných přání. Ale praktický život velel hledati
výživu, kde se dala nalézti, a ostrůvky ty, prostoupené často i
značně cizím živlem, nedají se na žádná staletí udržeti. Dokud s
vystěhovalectvím, třeba v poslední době menším, ale za to
zdatnějším, s lidmi národně uvědomělejšími, přichází čerstvá
míza, potud to ještě jde a haluz ta i kvete, avšak na nějaké
ovoce nelze nám čekati! To připadne ve prospěch národa jiného,
nového, který se v Americe tvoří, na nějž vše tam kvasí! . . .
IV. Českoamerická »osada« na Národopisné výstavě
českoslovanské.
Po tomto sice obšírném, ale velmi nutném úvodu možno teprve
přistoupiti s lepším porozuměním ku prohlídce českoamerického
oddělení na Národopisné výstavě českoslovanské.
Úpravou vábila obecenstvo nejvíce ovšem »residence«, budova
nejvýstavnější a tvarem svým nejnápadnější. »Residence« takové
se v Americe skutečně také nacházejí, ale útvar onen právě
typickým není, neboť vládne v těchto obytných budovách nesmírná
rozmanitost a hlavních typů jejich je celá řada. Spíše americky
typickým bylo zpracování dřevěného materiálu zevně i uvnitř,
způsob stavby z lehkých poměrně trámců a kladení jednotné
podlahy hned před vztyčením příček. Trámce — tlustších trámů je
velmi málo, ne-li žádné — se málo vážou, nýbrž raději hojně
sbíjejí hřeby různých praktických druhů. Stěny jsou dvojité a
prostora uvnitř bývá zasypána, ne-li docela upěchována. Zevně
obije se stěna tenčími, úzkými prkénky, přes sebe překládanými,
uvnitř polepí se buď dobrými čalouny, nebo potírá se kamenitou
hladkou hmotou, jež se barví pak olejovými barvami. Často se
budova nebo jednotlivé její části i zvenčí pokrývají tímto
nátěrem za příčinou ozdoby. Střecha kryta je čtverhrannými,
tenkými prkénky, zastupujícími náš šindel, mnohem však nad něj
lehčími. Celá budova, i se střechou, se pak natírá občas
lakovými barvami, často velmi křiklavě, a patří to nutně k
dobrému tonu, aby zámožnější obyvatel měl domek stále jako
klícku, čistě olakovaný, »jako nový«.
Dřevěné tyto domy ve městech rychle
ustupují zděným a kamenným, v nichž je rozmanitost ve formě i ve
výzdobě ještě větší. Jsou zde zastoupeny všecky snad slohy, od
vážného gotického se špičatými okny a kamennými fialami až po
okrouhlý románský, až po lehký »švýcarský« domek a velmi těžké
massivní stavení, na způsob skotského hradu. Francouzské
roztomilé renaissanční zámečky s četnými vysokými komíny jako
vížkami, německé letohrádky s cimbuřími, italské ploché stavby,
domy rokokové ba i domy s věžemi na způsob bání ruských »církví«
střídají se v residencích amerických boháčů neustále a často
jest i více podobných motivů, hodících se k sobě jako pěst na
oko, použito na jediném obydlí. Průčelí je ve slohu jednom v
přízemí, v jiném v patře, a portál je opět v jiném. A tato
strašná pletenice panuje namnoze i u budov dřevěných, jichž
materiál však přece nedovolí takovouto směs forem. Tu však se
dřevěný ráz stavby dle možnosti zakrývá a všelijak líčí.
Předvésti skutečně charakteristickou
residenci americkou nebylo tedy dobře možno, nýbrž podán byl
jednoduchý celkem typ, poměrně dosti střízlivý, ale zde přece
vždy ještě značně nápadný. Nesmí pak nikdo si však představovati,
že takovýchto residencí je snad v Americe většina, nebo že jsou
asi v této podobě od zámožnějších Čecho-američanů zvláště
oblíbeny, takže si podobné dávají stavěti. Právě skoro naopak:
typ tento ve městech mizí, a krajané naši dávají přednost
obytným domům zděným, přizpůsobeným městským poměrům, s úzkými
do ulice průčelími a protahujícími se do délky. Mnohem častěji u
Čechů používaný typ je dům cihelný, jednopatrový, s věžovitým
širokým výstupkem, zaujímajícím skoro celou jednu polovici
průčelí. Půdorys výstupku toho bývá uříznutý kus osmihranu nebo
šestihranu. Na druhé polovici průčelí umístěny jsou dřevěné
široké schody ke značně zvýšenému přízemku, jenž vypadá jako
první poschodí, kdežto vlastní přízemí je opět utopeno skoro na
suterén. V tomto nachází se kuchyně,
prádelna, koupelna, místnosti pro služebnictvo a pod., ve
zvýšeném přízemku vlastní obydlí, velký »parlor«, t. j. salon,
jídelna a pokoje pro hosty, v patře pak ložnice a zvláštní
pokoje jednotlivých členů rodiny. Schody zevnější, nekryté, jsou
jen pro cizí, domácí lidé vcházejí dveřmi pod nimi po dvou,
třech schodech do suterénu a vnitřními schody, po vytápěných
vesměs chodbách, pokrytých koberci, do vyšších místností. V zadu
nachází se dvorek. To jest asi typ většiny čistě obydelních domů
zámožnějších Čechů v amerických městech.
Residence na Výstavě národopisné řešena byla ovšem více
výstavně, slučujíc hned dva »parlory«, kuchyň i jídelnu a
koupelnu na jednom »flooru«. Jinak byla úprava místností zcela
případná a názorná. Hned hlavní vchod, jakýsi portál se
dřevěnými válcovitými sloupy, na nichž spočívá malá stříška,
odpovídal dobře pravdě, neboť podobné často se vyskytují na
amerických dřevěných budovách, jež mají býti trochu parádněji
provedeny. Podlaha z úzkých prkének, přiléhajících rýhami k sobě
na způsob našeho šindele, ale mnohem přesněji, nebo ze silných
»bolců«, na způsob podlah na lodi, velmi pevných, má kolem stěn
asi na stopu vysokou dřevěnou obrubu. Tato v kuchyni a v
koupelně, mnohde i v jídelně a v jiných pokojích, je i 3—4 stopy
vysoká a pěkně vyložena z prkének často různého tonu barvy a
vroubených pěkně řezanými římsami. Kolem stropu, asi na stopu
pod ním, podél všech stěn táhne se širší dřevěný rám, obyčejně
pěkně upravený (moulding), na nějž zavěšují se obrazy, zrcadla a
jiné ozdoby, visící na drátěných provazcích, často ozdobných, na
způsob řetízků a pod., zavěšených v rámu onom pomocí plechového
závěsu v podobě »S«, ovšem širokého a ozdobného. Ač dle
obvyklého rčení »Amerika spočívá na hřebíkách«, kterých užívá se
zde všeobecně místo obtížného »falcování«, klížení a pod., v
pokoji do stěny se hřebíky netlukou, vše visí jen na onom rámu.
Dva »parlory«, jak je vykazovala výstavní residence, jsou
ovšem přepychem, jaký v Americe zvláště Češi nemívají aspoň ne v
tomto způsobu, přes chodbu. Spíše je část »parloru«, v níž
schází se rodina, opatřena méně nákladným a choulostivým
nábytkem, jako byl asi onen na levo od vchodu, oddělena od
»slavnostní části«, s okny do průčelí, do ulice, posunovacími
širokými dveřmi, pravou to celou pohyblivou stěnou, jak to je v
Americe zvykem. Ve výstavní residenci byly též na ten způsob
upraveny dvéře, ale nikde ne v tom rozsahu celé příčky ve dlouhé
místnosti, rozdělené jí takto na dva »parlory«, z nichž druhý,
obyčejný, má světlo jen z postranní uličky nebo ze zahrady.
Nerozlučnou součástí obou »parlorů« byly
ovšem, po českoamericku řečeno, »houpáky« či »rakače« (rocking-chair),
houpací lenošky, na levo prostší dřevěné a rákosové, v onom na
pravo vycpané a plyšem potažené. Tlusté koberce, »karpety« (carpets)
kryjí úplně zem, a sice jsou květované a hodně živých barev,
právě jako těžké vesměs látky, jimiž je potažen nábytek, a
čalouny. Americký obecný vkus snese v tom směru důkladnou dávku!
I okna bývají opatřena pestrými skly, zvláště ono veliké v
obloukovitém výklenku, vypouklé a různobarvé, mnohdy i
vykládané, či se vpalovanými ozdobami na způsob oken chrámových.
Také hojné květiny, zvláště tropické, listnaté a pak kaktusy
skvělých barev květu, v Americe velmi hojné, zdobí »parlory«.
Obrazy, dle vkusu a vzdělání obyvatele ovšem velmi rozličné,
nejčastěji však barvotiskové nebo laciné, po továrnicku
malované, a více méně skreslené podobizny visí v »parlorech« ve
zlacených a stříbřených těžkých rámech. Těžké záclony na oknech
a portiery na dveřích, barevná lampa visací nebo vysoká stojací
s pestrým stínítkem, nějaký etažér, často také bohatě zlacený se
skleněnými a porcelánovými vázami, rovněž s květy, a konečně na
stole, snad tu a tam rozumí se, že pokrytém pestře květovanou
těžkou přikrývkou, také nějaká kniha v barevné anglické, zlacené
vazbě. Nikde však nescházejí hojná plivátka, plechová nebo
porcelánová, v podobě nízkých, velmi baňatých láhví se širokým
hrdlem a okolkem, naplněných do polovice vodou. Někdy, jako jsme
viděli i v »parloru« ve výstavní residenci jsou plivátka ukryta
v podobě želvy nebo obrovského brouka, žáby a pod. Američané
jsou zvláštními přátely podobných hraček a »překvapení«, jevíce
ve mnohém směru vkus »velkých dětí«. V parlorech residencí, jež
mají býti elegantními a nádhernými, nescházívá ovšem také krb,
hodně parádní, namnoze mramorový aneb aspoň napodobený, jak bylo
tomu i v residenci výstavní, avšak krajané naši dávají rozumně
přednost pěkným železným, obyčejně ozdobným kamnům, jež se
postaví uprostřed pokoje a na léto se odstraní. Ve mnohých
větších residencích a v hotelích a závodech průmyslových šmahem
je zavedeno topení vzduchem, nebo parou či vodou, načež
pobronzovaný stojan »s hady«, t. j. rourami, nahrazuje kamna.
Slohově zařízených pokojů, tím méně pak
celých domů a domácností, nalézáme jen u nejbohatších, přímo mi-lionářských
rodin, které to odkoukaly v Evropě a po případě koupily si za
mořem i celé zařízení a francouzskými či německými dekoratéry
daly si byt upraviti. Jakmile však do toho chtějí podobní lidé
sami mluviti, je hned po souladu, pro nějž má průměrný Američan
velmi málo smyslu. Ve většině i bohatých amerických domácností
bývá každý pokoj, ba i každý kus nábytku jakoby z jiného světa,
často i jiné barvy, a tak působí americké byty spíše okázalou
křiklavou nádherou, nežli ladným uspořádáním.
Při zařízení amerického pokoje zasluhují
zajisté ještě zmínku okna, která nejsou otvírací, nýbrž šoupací,
nahoru a dolů v rýze pažení. Bývají pouze jednoduchá, což při
tuhých zimách, panujících ve většině států Čechy osedlých, není
právě ani příjemno, ani zdrávo. »Rolety« jsou pak z papíru nebo
tuhé látky, která se rovněž pošinuje zdola nahoru pomocí péra,
jak je tomu u mnohých našich železničních vozů. Konečně
důležitou součástkou bytů jsou i almary ve zdi, malé příhrady na
způsob tmavých pokojíčků, nazvané »klosety«. Naše dřevěné almary
stávají se tím zbytečnými.
Vedle obou »parlorů« výstavní residence,
o nichž nedá se kromě těchto všeobecných poznámek nic zvláštního
říci, nežli že byly uspořádány celkem přece ještě mnohem
vkusněji, než bývají ve skutečnosti, nacházely se na téže chodbě
ložnice, jídelna, kuchyně a koupelna, všecko se zvláštními
vchody z chodby, což bývá zřídka. Jídelna se všeobecným rázem
místností v americké residenci nečinila nábytkem ani náčiním
svým, z Prahy pocházejícím, pravý americký dojem, i vzdor té
kredenci, nacházející se opět ve zdi. Rozdíly mohl nalézti ovšem
jen pozorovatel v Ame-rice dobře obeznámený. Ložnice byla mnohem
typičtější, právě pro těch několik jen málo kusů nábytku, které
však byly pravé.
Na předním místě budila pozornost
skládací postel, v Americe značně rozšířená, pocházející právě i
z česko-americké továrny. Ač se mluví proti ní z ohledů
zdravotních, že nepřipouští řádné provětrání a pod., nelze jí
upříti velikou praktičnost, zvláště pro menší byty a malé
většinou pokojíky v amerických nájemných domech. Rovněž spojení
prádelníku s toaletním velkým zrcadlem a zároveň s kredencí,
jaké bylo v ložnici vystaveno, je důmyslné. Naproti tomu bývá
mycí stolek jednoduchý, neboť domácí lidé jdou se raději umýt do
koupelny, kdež jsou k tomu zařízeny lavoáry.
Dřevěný tento nábytek je většinou tvrdý,
světležlutě, leskle nalakovaný a ozdobený jednoduchými,
strojovými výřezy. Vyrábí se vesměs po továrnicku. Zvláštní jeho
vlastností je, že je každý kus na kolečkách, i stoly, a rovněž
při zásuvkách jsou kolečka a válečky, aby lehce se otvíraly,
neboť Američan nesnese těžce ovládaný nábytek. Postel možno
stláti po americkém způsobu, jen s přikrývkami, pouze odtaženou
ode zdi; při každém meteni koberce, pokrývajícího všude celou
podlahu v jediném kuse, jezdí se s nábytkem po celém pokoji.
Kuchyně nebyla bohužel řádně zařízena,
vykazujíc z bohatého obyčejně arsenálu přístrojů a nádob všeho
druhu pouze praktická, velká železná kamna, která patří v
Americe k nábytku, jejž si musí nájemník přinésti. Americká
kamna svou výhodností i úhledností a pohodlím dobyla si zde již
dávno uznání. Velmi zajímavou bývala by ovšem výstava strojků,
užívaných v Americe v každé téměř trochu jen slušnější
domácnosti, hlavně stroje pracího, nehledě ani k celé řadě
menších, sloužících ke drobnějším pracím kuchyňským, konaným u
nás i ve větších hostinských závodech posud ručně, se značnou
ztrátou času. V tom směru mohou býti nám skutečně Američané
vzorem. Také přenosná malá lednice v podobě skříně, v Americe
nutná součástka každé trochu jen slušnější domácnosti, scházela.
Koupelna spojena byla se záchodem, jak tomu často bývá. Roura
od kuchyňských kamen dodává sem z těchto dle potřeby i teplou
vodu.
Zadní východ, často se stříškou, vede na
dvorek, úzké pak dřevěné schody, obyčejně hezky příkré, jdou do
hořejšího patra. Američan, i Čech, nazývá přízemí »první floor«
(doslovně chodba, ale takto patro) a má-li dům suterén, je tento
»prvním floorem«, zvýšený přízemek »druhým« a první poschodí
»třetím, nejvyšším« (top floor). Podle toho připadají domy
americké, mluví-li se o nich před Evropanem, tomuto značně
vyššími, nežli ve skutečnosti jsou, a u »mammutích staveb«,
vypočítaných na dvanáct až osmnáct pater, dlužno vždy dle našeho
pojmu aspoň dvě počítati na suterén a přízemek, po případě i
třetí na mezanin a čtvrté snad na mansardní okna ve střeše nebo
ve věži.
Bylo-li již přízemí výstavní residence
řešeno více méně výstavně, platí to o prvním poschodí — poschodí
dle našich pojmů — úplně! Celá hořejší prostora rozdělena byla
na tři místnosti, onu nad schodištěm, a pak na levo a na pravo
od něho. Rozdělení materiálu, velmi ovšem obtížné, nebylo
provedeno přesně dle místností.
V prostřední místnosti u schodů poutala
zvláštní pozornost každého, kdo se o americké Čechy zajímá,
veliká mapa Spojených Států, na níž byla červeně označena místa,
kdež se nacházejí větší české osady, jichž místopis byl již
krátce podán. Dále vystaveny byly pohledy na některá města
americká, hojněji Čechy osazená, a plány mnohých, podrobnější
mapy států »českých«, fotografie jednotlivých českých osad a
majetků českoamerických, zvláště z Chicaga, pohledy z tohoto
města a jeho poslední světové výstavy. Byl to, abychom tak
řekli, přehled a názor českých sídel v Americe. K tomu pojila se
veliká světová mapa pravidelného námořního spojení, vystavená
zde paroplavební společností »Severoněmeckého Lloydu« v Brémách,
na níž pohyb vlastních parníků byl skoro každodenně přibližně
označován. Táž společnost zapůjčila i dva pěkné, poučné modely
lodní, znázorňující přeplav do Ameriky jindy a nyní, a sice
starého plachetníku »Friedrich« a novějšího, většího parníku
»Ems«, jako typu nynějších lodí přeplavních. Ale i »Ems« je
ovšem dávno již překonána jinými, daleko pohodlnějšími a
rychlejšími i většími parníky. Čistě do podrobností provedený
model onen má cenu 6000 zl. r. m.
Oba modely nacházely se již v síni vedlejší, kdež zároveň
umístěna byla výstava českého svobodomyslného školství v
Americe, kteráž representovala sbírku českých učebnic a čítanek,
zajímavých písanek školních dle anglických soustav krasopisných,
jež budily pozornost četného učitelstva, dále praktických sešitů
ku kreslení, ovšem rovněž anglických, jakož i ukázek ručních
prací z dívčích škol. Vedle výstavy školství nacházely se
publikace česko-americké literatury a novinářství, avšak velmi
neúplné, sotva pouhé ukázky a to ještě ne vybrané. Výstavě
oddělení tohoto vadila ovšem značně okolnost, že většina
tiskopisů českoamerických je v Rakousku policejně zakázána a
zabavována.
Po všech třech místnostech zaujímaly
největší prostoru exposice spolkové ve skupinách asi
následujících: Spolky podpůrné, hlavně Č. S. P. S. a J. Č. D.,
spolky sokolské, jednoty pěvecké a konečně různé, jako zábavní,
vojenské, vzdělávací, hudební a pod. Veškeré spolky tyto
vystavily mimo četné fotografické skupiny členů svých namnoze i
pamětní své knihy se zapsanou historií a výkazy činnosti v
diagramech, dále své stanovy, pak nové pro obecenstvo naše různé
odznaky své (badges), stužky, pamětní mince atd. bez nichž se
žádný snad spolek v Americe neobejde, a spolky uniformované
docela i vzory svých stejnokrojů. Nejvíce ovšem bavily české
návštěvníky tohoto oddělení některé ty výstřelky spolkového
života v Americe, jako odznaky českých »loží« některých
»tajných« sdružení jinonárodních, podobné chomoutkům nebo opět
štolám, plechové meče a helmy různých »rytířů«, pohledy na
podivně často stavěné »řádové síně« a konečně i některá skupení
fotografická, jako na př. »První českoamerický bando-concertina
klub« z Chicaga, pod, kterýmžto jménem ustavila se kapela ze
samých — tahacích harmonik, nástroje to
mezi českoamerickou mládeží zvláště oblíbeného! Konečně byly
zde i fotografie různých »úředníků« českých z mnohých měst a
okresů amerických, mezi něž počítají se tam i listonoši a
policajti.
Výstavu tuto doplňovaly ukázky prací českých živnostníků
amerických, hlavně z oboru stavebního truhlářství, klempířství a
zámečnictví, zajímavé i pro laika, zvláště modely posunovacích
dveří bez klik, vzory oken, plechových ozdob (cornice) na domy a
pod. Nescházely ani zajímavé ukázky reklamních prostředků
tiskových, zvláště publikací drah atd.
Celkem nutno však vyznati, že nevypadalo vše tak, jak
vypadati mělo a mohlo. Ve mnohých oborech, zvláště ve směru
znázornění českých osad, zobrazení jich partií, diagramů,
týkajících se jich poměrů atd. mohlo býti při trošce jen píle se
strany jednotlivců i spolků v různých místech a s neznačným
nákladem vykonáno daleko více a sebráno mnohem cennějšího
materiálu. Ale i to, co bylo vykonáno, zasluhuje uznání v
těžkých poměrech tamějších, provedeno jsouc vlastně jen několika
jednotlivci s obětmi i námahou, která dvojnásob padá na váhu v
zemi, kde vládne železné přímo pravidlo, že čas jsou peníze, a
dle toho každý jedná!
K residenci jakožto doplněk náležela »farma«, či vlastně jen
obytné stavení venkovského dvorce amerického, s výstavou jaksi
odborněji hospodářskou, ač také kusou a na poměry
českoamerických farmářů skoro chudou. Farma, stavěná v lehkém
slohu, ovšem opět úplně ze dřeva, či lépe snad řečeno z prken,
jako téměř všecky farmy americké, provedené na způsob
»cottages«, menších a jednodušších to obytných domků, nežli je
residence, stavby jaksi více letní, řešena byla, co se vnitřní
úpravy týče, opět spíše vzhledem k výstavním účelům, nežli dle
skutečných potřeb na farmách. Byla také trochu menší, nežli
bývají poněkud jen slušnější obydlí zámožnějšího, déle usazeného
již farmáře, jaké měla vlastně představovati, neboť budova farmy
primitivní byla by musila vypadati zajisté zcela jinak.
Podstřeší, kdež bývají malé ložnice, nebylo vůbec zařízeno.
Jinak způsob stavby a vnitřní úpravy obydlí na farmě neliší
se mnoho od residencí. V městech nalézáme mnoho residencí, jež
by zcela dobře mohly býti obytnými budovami farmy, a naopak
venku mnoho farem, jež činí dojem menších residencí. Rovněž
rozdělení místností a jejich zařízení nábytkového nejeví nijak
ony typické rozdíly mezi obydlím městským a venkovským, jaké
jsou u nás ještě namnoze hojny. Zámožnější farmář, který si již
pořídil takové obydlí, jaké bylo na výstavě, má zajisté také již
i tovární onen nábytek, jako ve městě, neboť jiný nevidíme po
celé Americe, až ovšem snad na hrubé výrobky »domácího« průmyslu
tu a tam v odlehlejších krajinách. Tam pak ale vypadají také
opět jinak farmy! Zvláštního nějakého nábytku a zařízení
pokojového není, a veliká většina obydlí českých farmářů podobá
se oněm »měšťákům«, kteří ovšem pocházejí velice značným
procentem rovněž z vesnic a mnozí se vůbec do městských poměrů
velmi špatně a neradi vpravují. Nanejvýš, že snad je zařízení
kusejší, nábytek levnější a sešlejší, koberce scházejí a vše
jest jaksi »přizpůsobeno« venkovu, který nedovoluje obyvatelům
vésti takovou péči a náklad na domácnost, čehož jim také věru
není zapotřebí, neboť zdrží se ve dne málo doma. Ostatně vše to
řídí se zálibou a poměry majetníka farmy, z nichž jeden má
obydlí své upraveno vskutku bohatě a pohodlně, druhý chudě a
méně dbale. Dlužno však přiznati, že trochu jen lépe situovaní
farmáři českoameričtí mají domácnosti své skoro vesměs mnohem
pohodlněji zařízeny, nežli v Čechách hezky již zámožný rolník.
V těchto okolnostech nedoporoučelo se
upravovati farmu tím způsobem, jako bylo přízemí residence, a
veškeré její místnosti, celkem tři malé pokojíčky, obsahovaly
výstavu více méně zemědělskou. V místnosti první, na levo od
hlavního vchodu, opatřeného schůdky, pavláčkou a stříškou, a
druhé, vedle ní, nacházela se sbírka fotografií českých farem a
farmářů z různých států, zvláště ze západu, z Nebrasky, dále
fotografie známých obrovských stromů z kalifornských lesů a
partie z lesů a vinic bratří Korbelů v okresích Sonoma a
Humboidt v Severní Kalifornii, ukázky cenných dřev z lesů oněch,
jmenovitě cedru (redwood), kůry stromu sequoia a pak
českoamerické spisy hospodářské, rukopisné autobiografie
starších českých farmářů, papíry a výkazy českých farmářských
pojišťoven, popisné archy, rozesílané farmářům českým za účelem
sebrání statistických dat výstavním výborem americkým a pod.
Konečně zde byla pěkná kollekce obilí a semen amerických plodin,
zvláště kukuřice, vypěstovaných českými hospodáři, a více
anglických knih zemědělských, s přehledy a výkazy polního
hospodářství Unie. Na třetí místnost nestačily již sbírky tyto,
uspořádané hlavně přičiněním časopisu »Českoamerický Hospodář« v
Omaze, a byly zde umístěny tři zajímavé modely: srub, jedno z
nejdříve zřízených českých obydlí v Nové Praze v Minnesotě, dále
model cihlového domu, vyzdviženého na šroubech za účelem
podezdívky, a pak model podobného domu, položeného na válce ku
přestěhování, manipulace to v městech amerických zcela všední a
častá, aniž by se tak snadno něco povážlivějšího přihodilo.
Zároveň byly v domcích těchto ukázky amerických staveb vůbec a
krytu nepromokavého a ohnivzdorného zvláště.
Vzadu farmy nacházela se zajímavá ukázka
praktické a poměrně velmi levné americké kolny či stodoly, nebo
i stáje, zhotovené z plechu a vystavené českými průmyslníky.
Kolna podobná kupuje se ovšem hotová, na objednávku dle
velikosti, nebo dle výběru ve »skladě«. Také obytná stavení
farem a malé residence vyrábějí se namnoze ve velkém dle jednoho
vzoru, a rozesílají se rozložené po dráze na sta mil daleko.
Farmář, třeba v Dakotě, který si objednal takto »dům« až v
Chicagu, odveze si jej ze stanice na svůj pozemek, nebo po
případě, může-li stavěti při samé trati, dá jej sházeti jen s
vagonu, a pak pozve několik sousedů, kteří za dobré slovo a
pohoštění pomohou mu dle zaslaného od firmy návodu a obrázku,
dle něhož se také výběr často jen děje, obydlí postaviti. Za
několik hodin jsou hotovi, a farmář je ve svém, suchém,
pohodlném domku, k němuž zaslána mu byla i okna, okované již
dvéře atd., vše do nejmenších podrobností.
Sousední srub (loghouse, dům z klad)
neodpovídal však ani v zevnější podobě, ani ve vnitřním zařízení
první té »stavbě« osadníka v krajích, kde je dosti dříví.
»Klády« zmenšeny na pouhé oloupané »krajiny«, jimiž byla prkenná
bouda jakž takž sbita, vypadajíc příliš uhlazeně a řemeslně, což
při srubu, zrobeném na rychlo z kmenů stromových, namnoze ještě
i s kůrou, tu a tam jen trochu přisekaných, nemá býti. Srub
hotoví prostí drvoštěpové, začasté i lidé, neumělí vládnouti
řádně sekerou a pilou. Okno ani žádné nebývá, světlo padá jen
otevřenými dveřmi, a z hlíny pracně zrobený komín jest již jen
zimním luxusem, právě jako »kamna« z několika větších kamenů;
neboť v létě vaří se venku. Mezery mezi trámy ucpány jsou mechem
nebo zamazány hlínou a často obojím. Několik těch s těží
sehnaných prken ve střeše není ani seříznuto do rovnosti, neboť
bylo by k vůli pouhé té parádě škoda prken i času. Po případě
jest na nich i drn nebo roští, přidržené za příčinou obrany před
vichrem většími oklestky, spjatými houžvemi. Někde jsou na
střeše i kameny po způsobu alpském, aby ji vítr neroznesl. Tak
vypadá pravý srub, jejž dobře znázorňoval onen model z Minnesoty
ve farmě. Na výstavě byl jen prkenný obdélníkový barák s pečlivě
sbitou, až skoro uhlazenou střechou, podobný domku železničního
hlídače, ale ne srubu. V domku nacházela se sbírka indiánských
»památností« a přírodních »zajímavostí« amerických, jako
indiánské oděvy, hračky, zbraně, dýmky a pod. a pěknější ukázky
nerostů a zkamenělin. Byl to majetek sídlících zde dvou osadníků
— pravého Indiána, ovšem že úplně zcivilisovaného, vychovaného
ve vládních ústavech, 39letého »Bílého Vlka« (White Wolf) z
kmene Kickapoo, sídlícího nyní v Indiánském území, a
českoamerického 21letého krajana, Josefa Vilíma, farmářského
synka z Michiganu, od města Detroit. Indián býval oblečen v
kožený šat svého lidu, řídce však již i na Západě nošený, neboť
rudoši nosí většinou raději ošumělý evropský oblek, aneb aspoň
smíšeními z něho. Občan Vilím pak nosíval oděv pasáků dobytka,
zvláště v Texasu oblíbený, rovněž kožený, na způsob indiánsko
španělský, s koženým širákem, pasem na náboje a rozstřiženými
dole kalhotami.
»Drňák", který měl končiti tuto řadu
českoamerických obydlí, avšak proveden nebyl, jest vykopán
napolo v zemi a nad touto zřízena kolem čtyřhranné jámy z drnů
jakási zídka, dvě, tři stopy vysoká, zvyšující »strop « a
ulehčující sestup z venčí. Na několik trámců, položených na příč,
nastlalo se roští, pokud možná pravidelněji řezané a v dlouhé
otýpky skládané, a na ně položily se pěkné, husté drny, vyrýpané
kolem na prérii. Stěny se dle možnosti omazaly hlinou, právě
jako strop, a obílily. Do nízké té obruby z drnů zasadila se
maličká okénka, nad kamny zřídil se komín, upravily se dvéře a
schody, a obydlí bylo hotovo. »Drňáky« zařizovány tam, kde byl
nedostatek dříví, a mají vedle své láce a rychlosti ve zbudování
i ty značné výhody, že jsou velmi teplými a na holých prériích
Nebrasky a Kansasu poskytují ochrany i před zhoubným cyklonem,
který obrostlou, téměř slitou střechu »drňáku« zřídka kdy
rozmete. Je-li střecha trochu jen pečlivě opatřena, nezatéká jí,
nýbrž voda sbírá se ve stružkách kolem. Mnozí staří osadníci, i
čeští, tu a tam se zálibou v »drňáku« dosud obývají, neboť jest
prý jim v dřevěných »šantách«, větrem profukovaných, zima a je v
nich slyšeti každý hluk mnohem zřetelněji, než v onom napolo v
zemi zakopaném obydlí. »Stavba« primitivní, ale zajisté velmi
praktická, jež měla a snadno nalézti mohla místa v českoamerické
výstavní »osadě«.
Tato vhodně doplněna byla typickým vskutku kostelíkem a pak
nezbytným ovšem česko-americkým hostincem, »saloonem«.
Chrámek, dřevěný, jednoduchý, chudičký,
byl věrným napodobením prvního českého katolického kostelíku v
Americe, postaveného roku 1855 v St. Louisu v Missouri českým
knězem Jindřichem Lipovským, potomkem starého rytířského rodu
českého z »Lipovic«, a posvěceného sv. Janu Nepomuckému. Zde
byla také vůbec první česká katolická farní osada v Americe, P.
Lipovským založená a několik let spravovaná.
Tak vypadají však velmi mnohé svatyně,
zřízené v nových místech na Západě. Za půdorys pouhý obdélník a
za strop jednoduchá střecha, pouze trochu upravená, aby trámoví
tak příliš nevystupovalo. Podlaha značně vyvýšena nad zem, aby
celek přece důstojněji vypadal, za příčinou čehož musily býti ku
vchodu zřízeny schody, vedoucí se dvou stran a opatřené
zábradlím. Těmi jediné liší se zvenčí prostičký chrámek od —
stodoly, a pak ovšem křížem nad průčelím. Zvonička z trámů stála
vzadu opodál, podobna jsouc pumpám na petrolej.
Uvnitř ovšem naskytovalo se podívání
mnohem zajímavější, neboť katolíci američtí použili prostory té
k výstavě svého opět spolkovnictví, školství, písemnictví atd. V
ukázkách ze školství předčili zajisté daleko »svobodomyslné« z
residence, ukazujíce mnoho zdařilých prací žáků a žákyň z
různých oborů vyučování, zvláště pak množství ručních prací
dívčích, výšivek, střihů atd. Ve spolkovnictví vystavili zase
četné zápisy, stanovy, přehledy činnosti, odznaky a jmenovitě
velice četné fotografie skupin členských v objemných albech. K
tomu pojily se obrazy hojných nyní českých chrámů v Americe,
doplněné podrobnou mapou českoamerického života katolického, jak
se jeví kostely, farami, spolky a počtem duší v osadách a
provázené více tabulkami. Také různé uniformy »rytířů« i zde
nalezly místa. Celý český tisk katolický byl sestaven dosti
úplně. Zvláštního povšimnutí zasluhoval spis »Krátké dějiny a
seznam českokatolických osad ve Spojených Státech Amerických«,
vzdor titulu svému velmi objemný a podrobností svou záslužný, od
P. Ant. Petra Houště, v němž snesen velmi značný materiál k
dějinám české emigrace zaoceánské.
Menšího zřetele nalezly již v oddělení tomto, jinak pěkně
uspořádaném, ukázky průmyslné a zemědělské výroby českoamerické,
z nichž uvádíme jen poučné kol lekce, přípravy bavlny a pak
cukrové třtiny, jichž pěstováním zabývají se namnoze v Texasu i
naši krajané, skoro vesměs to Moravané a katolíci.
Málo již třeba říci o »saloonu«, který
byl celkem věrně napodoben zevně i uvnitř, jsa skutečným typem
českoamerického hostince v menším městě, nebo v odlehlejší
čtvrti velkoměsta. Budova dřevěná, s plochou střechou, podobná
velké škatuli nebo nákladnímu vagonu, jehož jedna kratší stěna,
tvořící průčelí, je opatřena skleněnými dveřmi a okny, či lépe
výkladními skříněmi, jako u krámů. Do polovice jest nálevna, ve
druhé polovici byt »saloon keeper-a«, hostinského. Sklep pod
hostincem, jak tomu bylo na výstavě, jest však v Americe
pokládán skoro za luxus, neboť postačí
přenosná lednice na způsob velké almary,
postavená v nálevně. V této nachází se podél jedné z delších
stěn dlouhý »bar«, pult, před nímž hosté většinou jen stojí.
Stolic a židlí je pramálo, tři, čtyry, věšáky pak jsou holou
zbytečností, neboť nikdo se v »salooně« nesvléká ani ze
svrchního šatu. Za barem běhá »barkeeper«, v českoamerických
»saloonech« obyčejně hostinský sám. Soudky piva, kohoutky od
tlakostroje a pod. má pod »barem«, láhve s lihovinami, řidčeji
vínem, na úzkém dlouhém stole při stěně za sebou. Nad stolem je
velké, široké zrcadlo, největší to paráda celé místnosti,
ozdobené jinak většinou jen reklamními štítky a barevnými
plakáty.
Způsob vedení výstavního »saloonu« nebyl
však americkým, neboť scházel »free lunch«, t. j. studený
zákusek, který je v Americe všude na »baru« na několika talířích
hostu zdarma k použití, a také pivo nebylo prodáváno v malých
amerických skleničkách, bez obvyklého, nemilého a našinci přímo
nepochopitelného zlozvyku »často-vání«, kde host a po případě
sám hostinský dá naliti celé společnosti, jejíž každý člen je
pak »mravem« vázán učiniti totéž.
Trochu jen znalec amerických poměrů
pohřešoval také aspoň před »saloonem« a kostelem
charakteristický dřevěný americký chodník, s budovami takřka
srostlý, nutně k nim patřící, avšak — výtky jsou skoro
nespravedlivými vůči tomu, co krajané zámořští pro naši krásnou
Národopisnou výstavu v celku přece podnikli a provedli. Mnoho,
co mohlo býti učiněno, zabránily uskutečniti poměry tamější i
zdejší, za něž nemohli ani celek, ani právě jednotlivci, z nichž
každý přičiňoval se o zdar dle nejlepšího svého vědomí a umu.