450. výročí narození Mikuláše Dačického z Heslova

Pamětní stříbrná mince v hodnotě 200 Kč 

Údaje o minci

Dnem 7. prosince vydává Česká národní banka  do oběhu pamětní stříbrnou dvousetkorunu k 450. výročí narození Mikuláše Dačického z Heslova. Dvousetkoruna je ražena ze slitiny obsahující 900 dílů stříbra a 100 dílů mědi a vydává se ve dvojím provedení, v běžném a špičkovém (proof), které se liší povrchovou úpravou a provedením hrany. U mincí špičkové kvality je pole mince vysoce leštěné a reliéf je matován, hrana je hladká s vlysem "ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *".  Mince běžné kvality mají hranu vroubkovanou. Průměr mince, kterou razila Česká mincovna a.s. v Jablonci nad Nisou, je 31 mm,  hmotnost 13 g  a síla je 2,35 mm. Obdobně jako u každé ražby mincí jsou i u těchto mincí povoleny odchylky v průměru 0,1 mm a v síle 0,15 mm. V hmotnosti je povolena odchylka nahoru 0,26 g a v obsahu stříbra odchylka nahoru 1 %.

Na lícní straně dvousetkoruny je uprostřed mincovního pole erb Mikuláše Dačického z Heslova. Při okrajích mince je neuzavřený opis s názvem státu "ČESKÁ REPUBLIKA", při pravém spodním okraji je dvouřádkové označení nominální hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky "200 Kč" a vlevo od něj  značka mincovny. Hlavním motivem rubové strany mince je portrét Mikuláše Dačického z Heslova. Kolem portrétu je při levém, horním a pravém okraji v neuzavřeném opisu text "MIKULÁŠ DAČICKÝ Z HESLOVA" a při levém spodním okraji jsou přes okruží portrétu položeny letopočty "1555-2005". Autorem výtvarného návrhu dvousetkoruny je akademický sochař Jiří Harcuba. Jeho autorská značka "H" je umístěna ve spodní části mince vpravo od portrétu.

Ke každé minci se zdarma přikládá tzv. katalogová karta pohlednicového formátu, zhotovená na polokartónu šedé barvy s jemným rastrem. Mince je vyobrazena stříbrně s plastickým reliéfem, technikou tzv. suché pečeti. Text je dvojjazyčný v češtině a angličtině. Karta pro obě provedení mince je společná.

Syn kutnohorského erbovního měšťana získal vzdělání v klášteře v Kladrubech. Od roku 1577 trvale žil v Kutné Hoře. Značnou část jeho života vyplnily soudní spory s pozůstalými po Felixovi Šťastném Novohradském z Kolovrat, kterého ve svých sedmadvaceti letech zabil v souboji (kvůli tomu byl i krátce vězněn).

V pozdním věku se vrátil k zápiskům svých předků, zabýval se dobovými dokumenty a především sepisoval Paměti, které zahrnují události v Království českém, ve světě, ale zejména v Kutné Hoře od roku 1575 až do Dačického smrti roku 1626 (volně navazují na záznamy jeho předků z matčiny strany, vedené zhruba od poslední čtvrtiny 15. století). Jen velmi málo se z Pamětí lze dozvědět o autorově osobním životě. Události, o kterých píše, jsou jím zato kriticky a ironicky komentovány, často ve verších. Nejobsáhlejší, nejosobnější a velmi vlastenecky laděná je poslední část Pamětí, , která se zabývá před- a pobělohorským obdobím.

Kromě Pamětí sepsal Mikuláš Dačický ještě Prostopravdu, považovanou za první česky psanou sbírku básní domácího autora v české literatuře. Většina básní je satirickou kritikou církve, duchovenstva

    Portrét Mikuláše Dačického z Heslova z roku 1597           Erb Mikuláše Dačického z Heslova z roku 1597

Paměti

...  Upads hrozně, milý Čechu, do záhuby – a posměchu. Každý do tvé vlasti běží; nezůstáváš jen v loupeži. Již tvá sláva bídně klesla a udatnost pryč odešla. Všecka svoboda zahnána; kdo tím vinen než ty sama. Ochraňuj sám Pán Bůh tebe, a pomož z země do nebe. Země česká! Milá máti! Nevím, jak mám naříkati, kvíleti a žalovati. Těžko na to vzpomínati: jak jsi v slávě, chvále byla! Již jsi toho všeho zbyla, skrze nepravosti, hříchy; pravdu pravím, crede mihi. – Zranili tě vlastní tvoji; a kterak? a kdo to zhojí? Následuje bída – psota, přitom veliká drahota. Padla s tebou i Morava, tobě taky vinu dává. Nepřítel vejská – skáče, Slezsko a Lužice pláče. Ani již tvou vlastí sluje, jinými se osazuje. Cizincům dovoluje, v ničem žádný nelituje. Ledakdos bije, morduje, na tvé hejří a hoduje; čehož také původové jsou mnozí tvojí synové! Mojí milí vlastencové! Již jste bídní otrokové. Čiňte z hříchů svých pokání! Poddaní i také páni. Bůh dej pokoj – zruš různice, hořem nelze zpívat více.
...

…Tak se vždy k hrozným a žalostným věcem, kteréž skrze to pošly, přibližovalo a hrnulo. Žádný v to nevkročoval a pokoj do Čech nechtěl; různice, sváda a Mars pohotově byli jako bratři… Když se pak to nepřátelství mezi stavy v království českém rozjitřilo, rozhorlivše se někteří z strany evangelitských, jichž principal byl pan Hendrych Mates z Turnu – nerozváživše, co z toho pojde – srotivše se, vebrali se na Hrad pražský a tu všedše z nich někteří do kanceláře české, kdež někteří páni místodržící v radě byli, a jich se zmocnivše, a tak na ně sáhše, dva, totiž pána Viléma Slavatu, nejvyššího sudího království českého, kterýž byv prve religion evangelitského, k římskému náboženství přistoupil, a pana Jaroslava z Martinic Smečanského, purkrabí karlštejnského, a s nimi Filipa sekretáře ven z oken do příkopu hradského pod touž kanceláří vyházeli, davše jim vinu, kterak by evangelitské a jich religion a náboženství zahubiti usilovali, vrchnost proti nim pozdvihovali a popuzovali, v nenávist uvozovali, ouřady zemské sobě osobovali a svým k tomu napomáhali, ve všem evangelitských pomíjejíce a nátisky jim činíce a vše bez obce, že by sami podle vuole své činiti et cetera. Naproti tomu praveno, že oni pozdvižení ne proto, ale ze závisti a nepřízně jim ouřaduov zemských a povejšení, to před sebe vzali a opovrhše království českého právo, sami se žalobníci, svědkové, soudcové i executores učinivše, na rezidencí Jeho Milosti císařské, krále českého sáhli et cetera…

Actum toho vyházení ve středu po neděli Křížové, tak řečené, 23. dne máje před památkou Nanebevstoupení Krista Pána.

S podivením bylo, že z nich každý tím vzházením usmrcen nebyl a živi ostavše, jak mohli, se opatřili. V dole, v městech pražských strach byl z téhož, pročež mnozí se skryli a zujížděli. Po takovém skutku opovážlivém strana evangelitská tak zbouřená a pozdvižená rozuměje, že jim skrze to těžké věci následovati budou, závazky a zápisy k ochránění sebe a vlasti své sobě obnovili, veřejnost vojenskou nařídili, Hradu pražského a spravedlností zemských – však vše jménem a k ruce Jeho Milosti císařské, králi českému, pánu svému – se ujali et cetera…

Stala se jest tu hanba, lehkost, posměch Čechuom a potracena starobylá chvála česká; následující pak zhouba a žalost převeliká! Nebo Pražané všech tří měst pražských beze všeho odporu vpustivše, se k ruce císaři Ferdinandovi poddali a Hrad pražský také opanován; lid pak ten do měst pražských puštěný dáleji sobě v týchž městech pražských provozovati podle vůle své, bohatství a loupeže dobejvajíce. Dále pak lid císařský poznavše, že žádného juž odporu v Čechách nemají, dali se sem i tam po vší české zemi v loupení, plundrování, braní, všeckny kouty vyhledávajíce i nebohé lidi jímajíce, hlavy zatahováním i jinak je ohněm pro vyjevení a vyhledání peněz skrytých mučíce, trápili i usmrcovali, tak, že hrozno a žalostivo o tom bylo rozprávěti et cetera. A tak nic jiného nebylo nežli: „Ach ouvé a běda, dej a berme!“ Ani katolitským římského náboženství odpuštěno a prominuto nebylo; jen dej všechno a věř sobě, jak chceš! Mnozí i s dětmi do lesů utíkajíce, tam mřeli…

Tak hle pán buoh na Čechy dopustiti a je trestati ráčil a to bez pochybnosti pro hříchy jich, pejchu, marnost, nesvornost, nespravedlnost et cetera. Nebo zůstavaje před tím v marnostech a rozkošech světa tohoto, nesmírnou nádhernost v šatstvu bohatém, kroji, mustry rozličnými potvornými starým Čechuom, předkům svým nepovědomými, páchali a provozovali v slavném hodování a pangetování, s soužením chudých lidí, jenž se práva a spravedlnosti dovolati nemohouce, úpěli, k Bohu na pomstu volali a žalovali et cetera. 

Prameny : 
ČNB - sekce peněžní a platebního styku
Slovník českých spisovatelů, Československý spisovatel, Praha 1964.
Lexikon české literatury 1, Academia, Praha 1985.
Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Libri, Praha 1993.
Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky