Dnem 21. března 2007 vydává Česká národní banka do oběhu pamětní
stříbrnou dvousetkorunu k 550. výročí založení české reformační
církve Jednoty bratrské. Dvousetkoruna je ražena ze slitiny
obsahující 900 dílů stříbra a 100 dílů mědi a vydává se ve dvojím
provedení, v běžném a špičkovém (proof), které se liší povrchovou
úpravou a provedením hrany. U mincí špičkové kvality je pole mince
vysoce leštěné a reliéf je matován, hrana je hladká s vlysem „ČESKÁ
NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *“. Mince běžné kvality mají hranu
vroubkovanou. Průměr mince je 31 mm, hmotnost 13 g a síla je 2,45
mm. Stejně jako u každé ražby mincí jsou i u těchto mincí povoleny
odchylky v průměru 0,1 mm a v síle 0,15 mm. V hmotnosti je povolena
odchylka nahoru 0,26 g a v obsahu stříbra odchylka nahoru 1%.
Na
lícní straně dvousetkoruny je symbol Jednoty bratrské, beránek
nesoucí vítěznou korouhev, který stojí pod bratrskou borovicí. Při
levém a horním okraji je název státu „ČESKÁ REPUBLIKA“. Označení
nominální hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky „200 Kč“ je při
pravém okraji mince. Značka mincovny je umístěna při pravém spodním
okraji dvousetkoruny. Na rubu mince je kalich se znakem Jednoty
bratrské. Při levém a horním okraji je opis „JEDNOTA BRATRSKÁ“ a při
pravém okraji jsou data „1457-2007“. Autorem návrhu dvousetkoruny je
akademický sochař Zbyněk Fojtů, jeho autorská značka, spojená
písmena „FZ“, je umístěna při pravém spodním okraji dvousetkoruny.
Ke každé minci se zdarma přikládá tzv. katalogová karta
pohlednicového formátu, zhotovená na polokartónu zelené barvy s
jemným rastrem. Mince je vyobrazena stříbrně s plastickým reliéfem,
technikou tzv. suché pečeti. Text je dvojjazyčný v češtině a
angličtině. Karta pro obě provedení mince je společná.
Jednota bratrská
V polovině 15. století, kdy po porážce radikálního křídla husitů nastala doba kompromisů a často i návratu k církevním praktikám, proti nimž Jan Hus vystupoval, se v církvi podobojí začaly stále častěji vytvářet skupiny lidí, které současný stav neuspokojoval a viděli v něm zradu husitských ideálů. Jedna z takových skupin vznikla kolem Řehoře Krajčího, žáka a pravděpodobně i synovce Jana Rokycany, zvoleného leč nepotvrzeného pražského arcibiskupa. Jan Rokycana skupině doporučil učení Petra Chelčického, jehož myšlenky o přísné mravní kázni, dobrovolné chudobě a neodporování zlu jim byly velmi blízké. Patrně pod vlivem tohoto učení se rozhodli odejít z Prahy a žít mimo ni podle svých představ o pravém křesťanství. Roku 1457 získal pro ně Rokycana povolení, aby se usadili ve vsi Kunvaldu u Žamberka na panství Jiřího z Poděbrad. Tam vzniklo první společenství "bratří a sester zákona Kristova" podle ideálů biblické i husitské rovnosti všech lidí. Postupně byly podobné sbory zakládány i na jiných místech českého království. Ke kunvaldskému sboru se brzy přidal kněz církve podobojí, Michal ze Žamberka. Jiní kněží v okolí však považovali činnost sboru za nebezpečnou, neboť Jednota se stále více odkláněla od oficiálních obřadů a formalit a vznikla obava, aby znovu neožily potlačené táborské myšlenky. Upozornili proto Jiřího z Poděbrad na "kacíře" a král proti Jednotě přísně zakročil. Pronásledování však nebylo naštěstí příliš dlouhé a Jednotu jen utvrdilo ve správnosti nastoupené cesty. Brzy padlo rozhodnutí zcela se rozejít jak s Římem, tak s církví podobojí. V r. 1467 byla proto ustavena vlastní církev a zvoleni první tři kněží, z nichž jeden, rolník Matěj z Kunvaldu, se stal na základě losování prvním biskupem Jednoty. To samozřejmě vyvolalo další pronásledování, které trvalo až do smrti krále Jiřího z Poděbrad.
Téměř až do začátku 16. století vycházela Jednota bratrská z asketické interpretace novozákonních principů, k nimž patřil život v ústraní bez jakékoliv společenské angažovanosti, vzdělání bylo považováno jen za prostředek k pochopení bible apod. Posléze se však otevřela i měšťanům a drobné šlechtě. Původní zásady byly modifikovány, zejména zásluhou biskupa Lukáše Pražského. K dalším změnám v církvi došlo vlivem Lutherovy reformace, kdy byli do Jednoty přijímáni i šlechtici, aniž by se zřekli svých šlechtických výsad. V době, kdy byl biskupem Jednoty Jan Augusta, došlo k novému krutému pronásledování, při němž se mnoho členů Jednoty vystěhovalo do Polska a Pruska a těžiště činnosti Jednoty se přesunulo na Moravu. V r. 1557 se jedním z biskupů stal Jan Blahoslav, který měl značné zásluhy o rozvoj bratrského písemnictví. V té době se výrazně změnil vztah Jednoty ke vzdělání, podporovalo se humanistické vzdělání, rozvoj školství a písemnictví. Vrcholem Blahoslavovy práce byl překlad Nového zákona, který se stal součástí Kralické bible.
Bílá hora znamenala prakticky konec Jednoty bratrské v českých zemích. Většina bratří odešla do emigrace, jiní zůstali po několik generací v utajení až do přijetí tolerančního patentu Josefa II. Představitelem Jednoty v exilu byl Jan Amos Komenský. V r. 1722 se v saském Ochranově usadila skupina moravských bratrských rodin, kterým ve vlasti hrozilo pronásledování, a založila si zde svůj sbor. Zpočátku působili jen jako volné sdružení, přibývali k nim však další přistěhovalci a docházelo k teologickým sporům. V květnu 1727 proto byly přijaty stanovy náboženské společnosti a následně v srpnu bylo dosaženo i dohody a smíření různých směrů. Den smíření je pokládán za znovuobnovení Jednoty bratrské.
Z Ochranova se díky široké misionářské aktivitě, zejména v 18. století, rozšířilo učení Jednoty prakticky po celém světě. Stala se z ní uznávaná církev působící pod latinským názvem Jednoty bratrské Unitas Fratrum a anglickým názvem Moravian
Church. Její součástí (jednou z provincií) je i Jednota bratrská v České republice. Symbolem Jednoty bratrské je beránek s vítěznou korouhví a k němu se vztahující heslo "Zvítězil beránek náš, následujme jej" (Vicit agnus noster, eum sequamur).
Prameny textu:
Jednota bratrská, vydala Úzká rada Jednoty bratrské v Ústředním církevním nakladatelství, Praha 1989, Jindřich Schiller: Jednota bratrská, její učení a řád, Praha 1921, Jednota bratrská, knížka o vzniku, učení, řádech a zřízení, vydala Úzká rada Jednoty bratrské v Praze 1938, Kolektiv: Encyklopedie Diderot, sv. 2, Nakladatelský dům OP, Praha 1997, Kolektiv: Kdo byl kdo v českých zemích do roku 1918, Libri, 1993
