Josef Hlávka
Pamětní stříbrná mince v hodnotě 200 Kč
Sádrový model: Vojtěch Dostál, DiS.
- Další informace k této minci naleznete zde
Dnem 5. března 2008 vydává Česká národní banka do oběhu pamětní stříbrnou
dvousetkorunu ke 100. výročí úmrtí architekta a mecenáše Josefa Hlávky.
Dvousetkoruna je ražena ze slitiny obsahující 900 dílů stříbra a 100 dílů
mědi a vydává se ve dvojím provedení, v běžném a špičkovém (proof), které se
liší povrchovou úpravou a provedením hrany. U mincí špičkové kvality je pole
mince vysoce leštěné a reliéf je matován, hrana je hladká s vlysem „ČESKÁ
NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *“. Mince běžné kvality mají hranu
vroubkovanou. Průměr mince je 31 mm, hmotnost 13 g a síla je 2,2 mm. Stejně
jako u každé ražby mincí jsou i u těchto mincí povoleny odchylky v průměru
0,1 mm a v síle 0,15 mm. V hmotnosti je povolena odchylka nahoru 0,26 g a v
obsahu stříbra odchylka nahoru 1%.
Na lícní straně dvousetkoruny je zobrazeno průčelí zemské porodnice v Praze
a nad ním je ptačí křídlo jako symbol rozletu a ochrany. Název státu „ČESKÁ
REPUBLIKA“ je při horním a pravém okraji dvousetkoruny. Označení nominální
hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky „200 Kč“ je při levém okraji
dvousetkoruny. Značka České mincovny je také při levém okraji dvousekoruny.
Hlavním motivem rubové strany je portrét Josefa Hlávky. Při levém okraji
dvousetkoruny je neuzavřený opis „JOSEF HLÁVKA“ a při pravém okraji
dvousetkoruny jsou letopočty „1908-2008“. Autorem návrhu dvousetkoruny je
pan Vojtěch Dostál, DiS. Jeho iniciála tvořená obráceným písmenem „D“ je
umístěna při pravém okraji dvousetkoruny.
Ke každé minci se zdarma přikládá tzv. katalogová karta pohlednicového
formátu, zhotovená na polokartónu cihlové barvy s jemným rastrem. Mince je
vyobrazena stříbrně s plastickým reliéfem, technikou tzv. suché pečeti. Text
je dvojjazyčný v češtině a angličtině. Karta pro obě provedení mince je
společná.
Projektoval a stavěl na území celého rakouského mocnářství.
Josef Hlávka se narodil v Přešticích nedaleko Plzně v rodině nemajetného
purkmistra Antonína Hlávky a jeho ženy Anny. Po absolvování gymnázia v
Klatovech a Kolíně a reálky v Praze studoval nejprve na pražské technice a
posléze na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Zde se Hlávka seznámil s
vídeňským stavitelem a českým vlastencem Františkem Šebkem a během let
studia u něj pracoval nejprve jako zednický učeň a později jako
stavbyvedoucí. Během let 1856 – 1859 díky stipendiu cestoval po Evropě; to
mu zároveň mělo zajistit nárok na zaměstnání ve státní službě. Po prohrané
rakousko – italské válce se však jeho nárok stal nerealizovatelným a místo
dráhy architekta se na dlouhou dobu začal věnovat práci stavitele. V
začátcích kariéry mu velmi pomohl František Šebek, který jej nejprve
jmenoval ředitelem své stavební kanceláře a po svém odchodu do důchodu mu ji
celou odkázal. Během let 1860 – 1870 postavila Hlávkova stavební kancelář
142 staveb, které i přes vysoký počet zaměstnanců Hlávka sám osobně řídil či
kontroloval. Z tohoto období pochází například stavba Zemské porodnice v
Praze či kostel lazaristů ve Vídni. Svou největší zakázku Hlávka přijal v
roce 1860. Od tehdejšího ministerstva kultu a vyučování dostal zadáno
vypracování projektu rezidence řecko – pravoslavného biskupa v Černovcích,
hlavním městě Bukoviny (nyní součást Ukrajiny). Projekt byl schválen roku
1863 a v březnu 1864 byl položen základní kámen celého komplexu.
Metropolitní rezidence, kněžský dům, seminář a chrám byly dokončeny roku
1870, celý areál o několik let později. Ve stejném období byl Hlávka také
stavitelem Dvorní opery ve Vídni. Pracovní vytížení a namáhavé cestování
mezi Prahou, Vídní a Černovcemi si vybralo svoji oběť na Hlávkově zdraví.
Roku 1869 jej postihl kolaps,
patrně důsledkem celkového selhání nervového systému, a Hlávka ochrnul a
zůstal odkázán na invalidní vozík. Útěchou mu v nelehkém období byla žena
Marie, se, kterou se oženil roku 1862. Útočiště našel na zámku Lužany,
nedaleko rodného města, který původně koupil pro svou matku. Choroba se
během následujících let ještě zhoršila, postupně napadla zrak a po určitou
dobu nebyl Hlávka schopen číst ani psát. Celá sedmdesátá léta strávil v
lázních na jihu Evropy a zejména v milovaných Lužanech. Léta oddechu
zlepšila jeho zdravotní stav natolik, že roku 1880 se zcela vyléčil a znovu
byl schopen chůze. Další rána osudu jej však postihla o
dva roky později, kdy na tuberkulózu zemřela manželka Marie. Nucenou
přestávku v kariéře využil k přehodnocení svého dosavadního života a od roku
1882 až do své smrti v roce 1908 se systematicky věnoval mecenášské
činnosti. Roku 1886 se oženil se Zdeňkou Havelkovou, přítelkyní rodiny
Antonína Dvořáka, a v následujících letech se věnoval zejména přestavbě
zámku v Lužanech. Antonína Dvořáka požádal, aby pro novou zámeckou kapli
složil skladbu známou pod názvem Lužanská mše. Zámek v Lužanech se stal
centrem vzdělanosti a kultury – pobýval zde mimo jiné Max Švabinský, Mikoláš
Aleš, Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický a mnoho dalších umělců, z nichž
většinu Hlávka také finančně podporoval. Velkou měrou se Hlávka zasloužil
také o záchranu Karlova mostu. Roku 1890 se po velké povodni zřítila část
mostu a uvažovalo se dokonce o jeho stržení. Hlávka však vypracoval
expertizu, prosadil projekt jeho obnovy, dohlížel na všechny práce a
rekonstrukci i částečně financoval. O rok později vznikla jeho přičiněním
Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, na
jejíž fungování daroval 200 tisíc zlatých. Vrcholem Hlávkovy mecenášské
činnosti se stalo založení Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, které
učinil dědicem veškerého svého jmění. Posláním Nadání bylo sloužit k podpoře
všem vědeckým, literárním a uměleckým snahám českého národa, k podpoře
vynikajících
nemajetných studentů a k dobročinné činnosti v jeho bydlišti. I přes mnohé
pokusy o jeho zrušení či alespoň omezení jeho fungování během let německé
okupace i za období komunistické vlády, se nikdy Nadání nepodařilo zrušit a
stalo se tak nejstarší nadací
nepřetržitě fungující do dneška.
Text : podle materiálů Hlávkovy nadace
Kdo byl kdo v našich dějinách do r. 1918, kolektiv autorů, Libri, Praha 1993