Jarmila Truhlíková - Spěváková

(14. 11. 1940)

Životní příběh akademické sochařky a medailérky Jarmily Truhlíkové-Spěvákové by mohl sloužit jako názorný příklad síly lidského ducha. Talentovaná pražská výtvarnice se trpělivou prací a sebezdokonalováním vypracovala mezi elitní tvůrce české numizmatiky. Po rozdělení federace zvítězila v soutěži o návrh české oběžné koruny, podle její předlohy se razí také česká dvoukoruna. K tomu vytvořila řadu návrhů pamětních mincí a medailí. V době největší slávy však přišla osudová rána: v důsledku mozkové příhody jí ochrnula levá ruka a část těla. Jarmila Truhlíková-Spěváková se i navzdory handicapu dokázala vrátit na scénu a v roce 1997 zvítězila v soutěži České národní banky o zlatou minci s tématem Karla IV. Její vůbec první realizovanou mincí byla stříbrná padesátikoruna s motivem městské památkové rezervace Telč. Ta byla vyražena v roce 1986.

Jarmila Truhlíková-Spěváková se narodila v Praze. Absolvovala Výtvarnou školu na Vinohradech (1956-60), poté nastoupila na nejstarší českou uměleckou školu: Akademii výtvarných umění (AVU, 1960-66), kde studovala u profesora Karla Hladíka. Její dcera Andrea Popprová (akademická malířka – restaurátorka), je autorkou a ilustrátorkou dětských knížek, pravidelně přispívá do časopisu Sluníčko.

 

INTERVIEW

Do historie jste vstoupila především jako autorka současné české oběžné koruny. Jak návrh vznikal?

Byla jsem vyzvaná, abych se zúčastnila soutěže, tak jsem se pustila do práce a vytvořila několik návrhů. Přemýšlela jsem, co na korunu dát. Říkala jsem si: když koruna, tak tam dám svatováclavskou korunu. Pak mě ale napadlo, že tu tam bude mít každý. A víte, že neměl? Za perličku považuji fakt, že vítězný návrh vznikl na Slovensku, kde jsem byla na dovolené.

Jaký to byl pocit, když jste se dozvěděla, že váš návrh zvítězil?

Byla jsem nesmírně šťastná, to víte, kdo by nebyl? Já, takový věčný smolař, který pořádnou zakázku nikdy nedostal. Dokonce mi řekli, že použitím historického motivu svatováclavské koruny jsem odstartovala námětovou linii i pro další mince. Potom jsem byla vyzvaná, abych vytvořila také návrh pro dvoukorunu. To už byla přímá zakázka bez soutěže.

Udělala jste si jméno a začaly přicházet další úspěchy…

No, a když jsem na tom byla nejlíp, tak zakročil osud. Do určité míry jsem obětí svého povolání. Od mládí jsem trpěla vrozenou srdeční vadou, která mi bránila v rozletu při sochařině. Na doporučení lékařů jsem tedy podstoupila operaci srdce. To se sice spravilo, ale draze jsem zaplatila. Po následné mozkové embolii v roce 1993 jsem ochrnula na levou stranu těla a levá ruka mi zcela znehybněla. Štěstí, že mi zůstala alespoň pravá.

Kde jste brala sílu se s touto událostí vyrovnat a vlastně začínat znovu?

Ve víře a v rodině. Bez pomoci rodiny a hlavně manžela bych se asi těžko dostala z depresí, které následovaly. Byl to právě on, kdo mě povzbuzoval a pomáhal i přes své náročné povolání vědeckého pracovníka. Dceři se měl právě narodit chlapeček, takže jsem se těšila. K tomu přišla zajímavá nabídka na vytvoření návrhu pro dukát k narození dítěte. Chytla jsem se toho a dělala to už jako pro své vnouče. A skutečně, ten první zlatý dukátek dostal můj vnuk Marian.

Jak se situace vyvíjela dál?

Vrátila jsem se k návrhům pamětních mincí, ale boj to byl nerovný. Mnoho věcí jsem se naučila zvládat jednou rukou, ale všechno se nedalo. O to větší radost jsem měla, když se mi i přes můj handicap podařilo v některých soutěžích zvítězit. S tvorbou ve dřevě jsem se ale musela definitivně rozloučit.