ČASOPIS MINCE A BANKOVKY Jediný v Čechách a na Slovensku. Získáte exkluzivně pouze u nás.
Vzpomínka na Václava Havla
Rád bych začal toto numismatické téma trochu netradičně, a to vzpomínkou na moje osobní setkání s Václavem Havlem.
Na jaře roku 2009, pár měsíců poté, co vyšla moje kniha Naši prezidenti na mincích, medailích a plaketách 1918–1993–2008, za mnou přišel dlouholetý přítel, kolega a známý numismatik pan Jindřich Holna s otázkou: „Už má vaši knihu prezident Havel?“ Na moji odpověď, že nemá, mi k mému úžasu nabídl: „Když budete trochu trpělivý,
zkusím zařídit, abyste mu ji v létě mohl osobně předat včetně toho, že vám jednu knihu podepíše.“
Netrpělivě jsem pak čekal, až se dovím místo a datum setkání. Nakonec to bylo v sobotu 15. srpna přímo u Václava Havla na jeho chalupě v Hrádečku u Vlčic kousek od Trutnova. Havlovým sousedem na Hrádečku byl shodou okolností jeho přítel z vojny Andrej Krob – hrádečkovský pamětník, jinak dlouholetý jevištní mistr, příležitostný herec, legendární
režisér her Václava Havla, dokumentarista a zakladatel Divadla Na tahu. Hrádeček se díky tomuto spojení stal na mnoho let kulturním centrem a zázemím. Má návštěva se uskutečnila
v době konání takzvané zahradní slavnosti, kde se hrálo divadlo, četly texty, pořádala výstava i koncert, promítaly se filmy. Bylo to tradiční setkání jejich přátel a osobností z různých oblastí kultury. Režie mého setkání s panem prezidentem se ujal sám Andrej Krob. Nebyl jsem pochopitelně jediný, kdo čekal na přijetí. Přišel jsem to odpoledne na řadu jako poslední a jak se ukázalo, to mělo výhodu v tom, že jsme na sebe měli relativně dost času. Pan Krob nás vzájemně představil a já předal Václavu Havlovi knihu s věnováním. Hned v ní začal listovat a živě se zajímal o to, co mě přivedlo k numismatice.
Chtěl vědět, co mě vedlo k jejímu napsání, zda je to moje první práce. Potom jsme probírali obsah mé práce, samozřejmě ho nejvíce zajímala kapitola věnovaná jeho osobě, velkou pozornost věnoval jednotlivým medailím a jejich autorům. Vůbec jsme nesledovali čas, z příjemně plynoucího rozhovoru nás vytrhlo až upozornění, že pan prezident už měl zahajovat na scéně v amfiteátru divadelní představení – svou hru Vernisáž. Rozloučili jsme se a pan prezident se mi na závěr setkání podepsal do mé knihy. Pak opíraje se o hůl pomalu odešel v doprovodu pana Kroba zahájit představení…
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2012
Nejdéle obíhající bankovka
Stokoruna vzoru 1961 je v naší novodobé historii vůbec nejdéle platná bankovka a není tedy divu, že nás má stále čím překvapovat.
Vedle dosud nepublikovaného výskytu dvou typů číslovačů1 (secesní nový „1a“ a secesní malý „1c“) u série „R“, či ne zcela osvětlenou problematiku okolo sérií D jde tak i nově o bílý kolek, na nějž bychom tímto článkem chtěli upozornit.
Nejdříve si krátce shrňme historii této bankovky. Ta se de facto počíná již peněžní reformou z roku 1953, kdy se do oběhu dostaly státovky podle ruského vzoru, které svým provedením a ochranou proti falzifikaci ani zdaleka neodpovídaly tehdejším standardům2. Není proto divu, že se krátce po jejich uvedení do oběhu začaly vyskytovat více, či méně zdařilé padělky. Díky jejich narůstajícímu počtu tak už koncem téhož roku vláda a vedení centrální banky zvažovalo tisk nové, obměněné, emise, která by graficky vycházela ze vzorů 1953, ale pro větší ochranu by se líc vyvedl měditiskem. Ovšem tento plán, stejně tak jako soutěž z roku 19553, nedošel až do konečné fáze realizace. Namísto toho se Ministerstvo financí na přelomu února a března 1959 usneslo na vypsání zcela nové soutěže na nové padesáti a stokoruny. U stokoruny se k realizaci přijal návrh pplk. Heřmana, který byl po několika úpravách (změna barvy z hnědé na zelenou, uvažovaný sedmiciferný číslovač…) předán Státní tiskárně cenin (STC), která následně 1. února 1961 započala s jejím tiskem.
Zde v STC poté probíhal tisk všech variant sérií prvního vydání, vyjma let 1964/65, kdy se z kapacitních důvodů zadala výroba série D závodu Goznak4 v SSSR. Tisk prvního vydání byl následně ukončen až roku 1987 v souvislosti s nově připravovanou stokorunou brunovského emise. Ovšem vlivem politických událostí z přelomu let 1989/90 byla centrální banka přinucena ukončit produkci nově vydané 100 Kčs 1989 s portrétem Klementa Gottwalda a naopak zahájit výrobu druhého vydání stokoruny vzoru 1961. Rozdíly obou vydání, stejně tak jako varianty I. vydání, detailně popisuje ve svém katalogu Jan Bajer5 a není tedy nutné je podrobněji rozvádět. Pro upřesnění si uveďme jen detaily kolem II. vydání. V něm se tiskly celkem tři série, a to část sérií X25–X48, dále X49–X96, G01–G96 a konečně M01–M24, které více popisujeme v přiložené tabulce6.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2011