Jestliže o Eukratidovi I. se hovoří jako o největším řecko-baktrijském
vládci, prvenství mezi řecko-indickými panovníky patří
podle dosavadních poznatků králi Menandrovi. O jeho vládě se
neví mnoho a nebýt toho, že se stal přesvědčeným a významným
buddhistou a jeho vláda zůstala zaznamenána v buddhistických
textech, byl by zařazen mezi indo-řecké panovníky,
známé pouze z mincí a z krátké Plutarchovy poznámky.
Jak bylo naznačeno v úvodu, král Menandros patří mezi východní helenistické
vládce, jejichž vládu zachytily rozdílné prameny. První z nich je klasické
antické dílo – Plutarchův spis Moralia a Strabonova poznámka v Geografii. Do
druhé skupiny patří krátký nápis na kamenné stéle v Reh a zejména buddhistický
parakánonický spis Milindapaňha, Otázky Milindovy. Právě tento text dokazuje,
jak hluboce se sžili helenističtí dobyvatelé s novým prostředím. Král
Menandros v něm vystupuje jako zcela rovnocenný partner v diskuzi s
buddhistickým mnichem Nagasenou, když předtím v disputacích překonal uznávané
buddhistické filosofy.
Celý spis začíná popisem Menandrova království a jeho moci. Popisuje ho jako
vzdělaného panovníka se širokým rozhledem. Filosofický text si však mimochodem
a tudíž ne zcela důkladně všímá i jeho silného vojska. V jedné části textu si
Menandros stěžuje Nagasenovi, že se nemůže jen tak vzdát moci a odejít do
ústraní, neboť má spoustu nepřátel, kteří by ho okamžitě zlikvidovali. Autor
spisu popisuje Menandra jako samostatného vládce, o jeho podřízeném nebo
naopak nadřízeném vztahu k jiným vládcům není zmínka.
Ze spisu dále vyplývá, že Menandros je zřejmě první rodilý indo-řecký panovník,
narodil se ve vesnici Kalasigrama. Jako sídelní město krále Menandra je
uváděna Sangala (současný Sialkot v Pákistánu). Díky Ariánově zprávě se nabízí
možnost porovnání stavu města po uplynutí více než sto padesáti let. Autor
Milindapaňhy výslovně poznamenává, že od dob Alexandrova vpádu prošlo
stavebními úpravami a stala se z něj bohatá a kvetoucí metropole s čilým
obchodním ruchem. Za obchodem sem dojížděly karavany kupců z Persie i z Číny.
K drobné obchodní směně sloužilo nepřeberné množství obchodů a tržišť. Celé
město bylo chráněno hradbami a vodním příkopem. Hradby a brány byly zpevněny
věžemi a na zvlášť exponovaných místech pevnostmi. Bezpečí města střežilo
vojsko, které procházelo pravidelným výcvikem pod osobním dohledem krále.
Vojsko bylo rozděleno na čtyři skupiny podle druhu používané zbraně – na pěší,
jezdeckou, vozovou část a na oddíl válečných slonů. Síla Menandrovy armády
byla všeobecně známa a jeho stát užíval období blahobytu a bezpečí. V závěru
Otázek se však Menandros zmiňuje o množství nepřátel, kteří usilují o jeho
život. Bezděčně tak charakterizuje dobu zvratů, které po jeho vládě následovaly.
Spis potvrzuje Menandrovu konverzi k buddhismu. Příklon k buddhismu a
buddhistická víra obecně nebyla zřejmě v jeho zemi ojedinělá, jiný pramen
(Mahavamsa, XXIX) v kapitole věnované stavbě Velké stúpy zaznamenává příchod
třiceti tisíc žebravých mnichů z Alexandrie, ze země krále Menandra. O
skutcích krále Menandra jsou zachovány jen rámcové kusé zprávy, Strabo uvádí
jeho jméno v souvislosti s postupem Baktrijců východním směrem do Indie.
Ovládal jižní oblasti pod Hindúkušem, zasahující až do dnešního Pakistánu.
Rozsah a známost jeho panství vedla k tomu, že v době klasického starověku se
téměř čtyři tisíce metrů vysoký horský masiv ležící na hranicích Indie a Barmy
nazýval Menandrovy hory, což dokazuje Ptolemaiova mapa světa.
Dlouhou dobu převládal romantický pohled na politické vztahy, které panovaly
mezi helénistickými vládnoucími dynastiemi. Podle nich byl Menandrův nástup k
moci výsledkem ukončení bojů mezi euthydemovci a eukratidovci – Menandros jako
Eukratidův exponent ukončil dynastický boj sňatkem s Agathokleiou z rodu
euthydemovců. Tato teorie o jeho manželství s Agathokleiou a tedy o
následnictví Stratona I. vzala za své poté, co byly identifikovány přeražby,
které tuto časovou souvislost vyloučily. Podle nové teorie R. C. Seniora se
bezprostředními následníky stali Menandrovi synové Thrason a Nikias. Neobstojí
ani názor, že Menendros byl Eukratidovým nepřítelem. Neexistuje pro to jediný
důkaz. Naopak, porovnání obrazových námětů stříbrných nominálů vede k domněnce,
že oba králové spolupracovali. Jak jinak si vysvětlit Menandrovo napodobování
Eukratidových námětů. Kromě obrazů na mincích vede k závěru o spolupráci obou
panovníků i další postřeh. Oba králové vládli zemím, které byly zcela
obklíčené cizími kmeny s odlišnou kulturní tradicí. Zatímco Eukratides se jim
bránil, Menandros proti nim vedl výbojnou válku. To se neobešlo bez vzájemné
opory, kterou si zřejmě oba králové poskytovali.
Menandros vládl dlouho a zřejmě spravedlivě, jak o tom svědčí Plútarchův
zápis. Zmiňuje Menandrovu smrt v blíže neurčeném táboře a úctu, s jakou si po
jeho pohřbu odvezli zástupci měst díl jeho popela a pohřbívali ho v městských
památnících (možná už v budhistických stúpách). Tato poznámka však zároveň
bývá vykládána jako důkaz, že Menandros nebyl jediným a nesporným vládcem
Řeků. O popel se dělili jeho straníci, aby tak dali najevo svou oddanost a
politickou příslušnost. Stejně tak i samotná smrt ve vojenském táboře nesvědčí
o klidném závěru jeho vlády. (Odchod do ústraní, popisovaný v Otázkách, patří
spíše autorově fantazii či představě o tom, jaký závěr by měla mít kariéra
zbožného krále.)
K Menandrově dlouhé vládě se zřejmě váží i změny jeho mincovních portrétů,
Menandros patří mezi panovníky, jejichž portréty na mincích stárnou. Své jméno
ozdobil epitetem Soteros, Spasitel.
Mincovnictví krále Menandra je velmi rozsáhlé a jeho mince byly emitovány v
několika váhových řadách. Mitchiner mezi jeho ražby dokonce řadí anepigrafické
zlaté statéry. Toto určení dokazuje podobností těchto mincí s drachmami
bilingvální váhové řady. Pro správnost tohoto řazení může hovořit i poznámka v
Milindapaňha – města krále Menandra prý slula bohatstvím, které
charakterizovalo množství stříbrných a zlatých mincí. Jak však Mitchiner ve
své poznámce přiznává, pravost části těchto statérů je velmi nepravděpodobná a
absence jakýchkoliv nápisů brání zařazení těchto mincí do okruhu produktů
vysoce kulturního a gramotného helenistického světa. Podobně připisuje tomuto
králi i ražby, které současné bádání spojuje s hypotetickým Menandrem II.,
vládnoucím o několik desítek let později. Menandros vydával většinu svého
oběživa v jednotkách bilingvální mincovní řady. Je známo pouze několik kusů
atických tetradrachem, vážících 16,8 g. Tyto vysoké nominály klasického
vzhledu nesou na lícní beznápisové straně portrét krále Menandra s diadémem ve
vlasech. Na rubní straně těchto ražeb se poprvé objevuje stojící Athéna. V
levé ruce drží štít a pravou rukou vrhá okřídlený blesk. Kompozice obrazu a
postavení bohyně připomíná rubní strany mincí obou Diodotů. Nápis je však
rozšířený o přídomek Spasitel (Soteros).
Na rozdíl od vysoce vzácných atických tetradrachem emitovaly Menandrovy
mincovny velké množství vysokých stříbrných nominálů v bilingvální řadě.
Zatímco rubní strana s nápisem v písmu karosthi kopíruje rubní stranu atické
tetradrachmy, lícový obraz s portrétem a s řeckým opisem byl vydáván v
několika základních typech. První typ vychází z obrazu atické tetradrachmy,
tedy z portrétu s diadémem zprava.
Druhý typ má na líci Menandrův portrét v přilbě s chocholem.
Lícový obraz třetího typu vychází kompozičně z heroické tetradrachmy krále
Eukratida. Královo poprsí s oštěpem je znázorněno zleva, avšak není zcela
nahé. Má ramena částečně zahalena ve lví kůži. Menandros je na rozdíl od
Eukratida zobrazen prostovlasý, pouze s diadémem. Řezač želez však nedosahuje
onoho uměleckého mistrovství, které vyzařuje z jeho předlohy.
Čtvrtý lícový typ zcela jednoznačně napodobuje heroický motiv Eukratidových
ražeb, tentokrát včetně přilby na králově hlavě.
Bronzové nominály byly vydávány ve váhové řadě, vycházející z váhy 9,8 g. Ve
stejných nominálech emitovali už jen Eukratides a Zoilos I.
Thrasonos (okolo roku 130 př. n. l.)
Král Thrason je důkazem toho, jak omezené jsou znalosti a neustále otevřené
závěry, týkající se numismatiky i historie indo-řeckého království. Existenci
krále Thrasona dokumentuje pouze jedna jediná mince. Jedná se o drachmu v
nálezu ze Surana. Tato ražba (bilingvální drachma) je uložena v soukromé
sbírce v Bombaji, jejíž majitel si vyhradil právo publikace. Neexistují proto
její fotografie a reálnou existenci této ražby zaštiťuje pouze věhlas dvou
uznávaných vědců, kteří měli možnost ji na vlastní oči vidět. Nezávisle na
sobě potvrdili její existenci a pravost O. Bopearachchi a R. C. Senior.
Nález v Surana je poklad mincí složený pouze z ražeb krále Menandra I. a jen
díky pečlivému popisu neunikla unikátní Thrasonova ražba pozornosti. Vzhled
mince se neliší od Menandrových ražeb. Lícní obraz ukazuje hlavu krále zprava,
na rubu je Athéna se štítem tak, jak je známá z Menandrových ražeb. Pouze
titulatura a jméno jsou jiné. Thrason se nazývá velkým králem (Megalos). Tento
titul však náležel Eukratidovi. Thrason si ho mohl přisvojit až po Eukratidově
smrti, což hypotézy historiků dovolují. Vládl zřejmě jen krátce a byl nedlouho
po smrti svého otce, kterým byl podle obou zmiňovaných vědců Menandros,
odstaven od moci a nejspíš i zavražděn.
Menandrova smrt (a stejně tak smrt jeho současníka Eukratida) stojí na počátku
krize helenistických království. Tato krize postupně vedla k zániku,
respektive proměně celé středomořské civilizace v těchto vzdálených asijských
oblastech.
Co vedlo k této změně, která se současníkům jevila tak významná, že o dění ve
východních zemích přestali hovořit jako o dění v řeckých oblastech? Zcela
evidentně to způsobila skutečnost, že na hranicích a zároveň v obklíčení jinou
civilizací byly vyčerpány mechanismy vládnutí, používané helenistickými
dynastiemi. Formální deklarace moci nebyly podložené reálnou silou, o čemž
svědčí například zmiňovaný titul Megalos na Thrasonových ražbách (předpokládám,
že jediná dochovaná mince nepředstavuje jedinou vydanou minci).
Pokusy přizpůsobit se domorodému prostředí zároveň relativizovaly zakořeněné
zvyky a samotná krátká historie řecko-baktrijského království dávala případným
zájemcům o trůn dostatek argumentů pro násilné převzetí moci.
Nakolik významná byla skutečnost, že ve stejnou dobu procházela krizí i
seleukovská říše nelze bez širšího studia říci. Lze však předpokládat, že
nějaké obchodní i politické vazby s centrálními státy přetrvávaly, třebaže je
prameny nezaznamenaly. Jako důkaz jejich existence lze použít rozptyl
baktrijských ražeb v íránských nálezech. Tento rozptyl však ustává právě v
době vlády Menandra I., což dokumentuje téměř absolutní odtržení a izolaci
indo-řecké civilizace od mateřských zemí.
Je nutné zdůraznit, že výše popsané závěry jsou vtvořeny pouze na základě
nálezu jedné jediné mince a příští nález je může zcela změnit. Například
skutečnost, že panoval jen krátce, je vyvozována z malého počtu dochovaných
mincí. Obecně řečeno, všechna data, vztahující se k době vlády jednotlivých
panovníků vládnoucích po Menandrovi jsou odhadována právě na základě počtu
dochovaných mincí a jejich variabilitě. Tuto nahodilost navíc poškozuje vysoká
cena řeckých antických mincí a tak mnoho nálezů končí ve sbírkách dříve, než
jsou řádně prozkoumány a vyhodnoceny. Z toho vyplývá, že jeden či dva mincovní
depoty dokážou převrátit pracně budované teorie na hlavu.
Tlak kočovných kmenů na helénské obyvatelstvo a zároveň dobyvatelské snahy
baktrijských panovníků vedly k tomu, že v průběhu druhé poloviny druhého
století před Kristem začaly hrát významnou roli geografické znalosti a územní
zisky z doby krále Demetria I. Země, ležící jižně od pohoří Hindúkuš se na
dobu sto padesáti let staly novým centrem helénské civilizace na Středním
Východě.
Mezi první vládce těchto oblastí je řazen už král Antimachos I. s hypotetickým
synem Antimachem II. Není zcela prokázané, zda králův syn Antimachos zmiňovaný
na nedávno objeveném účetním dokumentu je shodný s vydavatelem mincí, známým
jako Antimachos II. Za zmínku však stojí jméno druhého prince – Eumena. Toto
dynastické jméno se v seznamu známých králů Baktrie ani Indie nevyskytuje,
avšak zcela automaticky připomíná dynastii králů Pergama. Může existovat
spojitost mezi baktrijskou a pergamskou vládnoucí dynastií? Vyvozovat vazbu
pouze na základě shodných osobních jmen by bylo zavádějící, považuji však za
potřebné upozornit na zajímavé souvislosti: 1) Druhý královský nositel tohoto
jména, Euménes II. (197–160 př. n. l.) vládl přibližně ve stejnou dobu, kdy se
na scéně objevil král Antimachos I. a jeho synové, Antimachos a Eumenés. 2)
Typické rubní ochranné božstvo je sice v případě Antimacha I. (Poseidon) i II.
(Niké) odlišné, ale následující král Apollodotos I. zavedl typologicky nové
vyobrazení – sedící Pallas Athénu. Toto vyobrazení je na první pohled téměř
identické s podobným obrazem na tetradrachmách Eumena II. Athéna se v
pozdějších dobách stává nejčastěji zobrazovaným rubním námětem. Její
vyobrazení se mění ve stojící Athénu Alkidemos.
3) Král Apolodotos I. je na svých atických tetradrachmách vyobrazen v čapce
kausia, stejně jako král Antimachos I. a po něm ještě někteří (například
Demetrios II.).
Není tedy zcela vyloučené, že králové Antimachos I. a Apollodotos I. byly
nějakým způsobem spřízněni s Atalovským královským rodem. Tato vazba byla s
největší pravděpodobností po přeslici, neboť král Antimachos se ve svých
genealogických ražbách odkazoval na příbuznost s Euthydemem I. a s Diodotem I.
Pracovní schéma rodu krále Euthydema I. by v tomto případě bylo nutné upravit.
Nový model by pak vycházel z rodokmene, který pro první generace
řecko-baktrijských králů navrhl R. C. Senior. Díky této úpravě se do královské
rodiny zařadí panovník, o jehož původu dosud panovaly dohady a byl pokládán za
pouhého schopného vojáka bez královské krve. Tímto panovníkem je král
Apollodotos I.
Apollodotos I. (175–165 př. n. l.)
Tento panovník vládl v oblastech ležících jižně od Hindúkuše a západně od řeky
Indus. Jméno, které se do té doby neobjevilo ani v jednom z baktrijských
královských rodů a také nový typ rubního námětu vede k teorii, že Apollodotos
mohl pocházet z jiné rodiny než jeho předchůdci, popřípadě z některé její
neznámé větve (viz výše). Rozsah jeho vládní moci a ekonomické síly
dokumentuje i značné množství Apollodotem emitovaného oběživa. Jeho množství
se podle četnosti nabídek v aukcích a výskytu ve sbírkách odhaduje v rozsahu
přesahujícím objem platidel vydávaných například ve jménu Eukratida I.
Apollodotos se na svých vysoce vzácných atických tetradrachmách tituluje pouze
jako král Apollodotos, neliší se tedy od svých předchůdců ani současníků (za
současníky je možné považovat jak krále Eukratida, tak i jeho protistranu –
koalici králů Euthydemova rodu). Zcela jinak se však zachoval u emisí,
určených pro indické oblasti – na těchto ražbách je označován jako Soteros
(Spasitel). Tento honosný titul patřil zakladateli řecko-baktrijského panství
Diodotu I. a žádný z Diodotových následníků ho nepoužil. O to více
překvapující je skutečnost, že si ho Apollodotos přisvojil už za svého života.
Je možné, že jako první z významných a svrchovaných panovníků v nově dobytých
oblastech se cítil být oprávněn tento honosný titul použít. Promyšlený postup
při zadávání této nové emise potvrzuje i výběr obrazových námětů těchto mincí.
Upustil od typicky řeckých motivů a nechal první typy drachem (Mitchiner ji
nazývá lehkou afghánskou řadu) označovat náměty, převzatými z bronzových mincí
města Taxily, tj. slonem na lícní straně s řeckým opisem a býkem na rubu, s
opisem v karosthi. Tyto první nominály vážili okolo 2,1 gramu a váhově
odpovídaly atické hemidrachmě. Tento nominál byl brzy nahrazen novým typem,
tzv. bilingvální nebo indickou váhovou řadou. Jejím základem byla drachma,
vážící přibližně 2,40–2,45 g. Jednoduchým výpočtem lze ověřit, že takto
upravený nominál bylo možné konvertovat i k atické váhové řadě – atickou
tetradrachmu vyrovnávalo sedm bilingválních drachem.
Z mincovních nálezů a ze značek mincoven vyplývá, že po Apollodotově smrti
převzal správu jeho území další z méně známých králů Zoilos I. Oblast, kterou
Apollodotos I. ovládal významně, ovlivnila jeho mincovnictví. Kromě několika
kusů tetradrachem nejsou například známy jiné drobné mince, které by bylo
možné zařadit do váhové řady atického standardu. Tyto tetradrachmy byly raženy
mincovnou v Pushkalavati. Jsou označeny stejnou značkou, jaká byla používána
touto ražebnou už za vlády Antimacha I. a Eukratida I. Námětově se
Apollodotova tetradrachma neliší od atických mincí jeho předchůdců. Lícová
strana nese Apollodotův portrét, rubní pak ochranné božstvo s nápisem Král
Apollodotos. Ochranné božstvo představuje trůnící bohyně Athéna, s kopím a
štítem. Zpracování lícního portrétu i rubního obrazu dosahuje opět mimořádné
umělecké úrovně. Portrét tradičně nese zcela zřetelně individuální rysy
skutečného člověka. Sedící Athéna je pojednána drobnou kresbou s vysokým
smyslem pro detail. Spolu s atickou řadou krále Menandra se jedná o poslední
umělecké ztvárnění mincí. V mincovnictví pozdějších králů je sice možné nalézt
portréty, jejichž autoři se snažili zvýraznit osobitost tváře toho kterého
panovníka, žádný z nich však nedosáhl dokonalosti portrétů z doby let mezi 180
a 160 před Kristem.
Rubní motivy na mincích Apollodota I. přestávají být signifikantním znakem
ražeb konkrétního panovníka. Tetradrachma nese na rubu obraz sedící Athény ve
ztvárnění, které by za jeho předchůdců námětové charakterizovalo i nižší
nominály. Tyto ražby se však od atického modelu zcela zásadně liší. Objevuje
se na nich dokonce jiný patron než Athéna.
Skutečnost, že Apollodotos (a po něm mnozí jiní králové vládnoucí v povodí
Indu) vydával mince klasické váhy lze vysvětlit jak obchodními tak i
politickými důvody. Tyto pohnutky se navzájem prolínaly. K obchodním důvodům
patřila potřeba vyšších nominálů při objemných transakcích. Nedostatek či
téměř úplná absence zlatých ražeb otevírala prostor pro oběh vyšších
stříbrných nominálů. Tyto vysoce reprezantativní ražby s řeckými nápisy
zároveň připomínaly uživatelům jejich původ a kulturní tradice.
Mezi atické nominály by neměly být zařazovány jeho ražby lehké afghánské řady.
Byly sice emitovány přibližně ve váze atické hemidrachmy (2,12 g), svým
obrazovým námětem se však diametrálně liší od běžných atických vzorů. Ani na
jedné ze stran není portrét vydavatele, lícní strana s řeckým nápisem
zobrazuje slona, rubní strana s královskou titulaturou v karosthi nese obraz
býka (Mig. 203).
Je známa i vysoce vzácná lehká afghánská hemidrachma (Mig 204), jejíž obraz je
doplněn punci, které připomínají obrazy z indických puncovaných klip.
Obrazy na mincích lehké afghánské řady zcela jednoznačně předcházejí motivům z
mincí typické východní řady, tzv. bilingvální. Základní váhovou jednotkou
bilingvální váhové řady je drachma o hmotnosti 2,42 g. Apollodotovy mincovny
emitovaly tyto nominály ve formě čtvercových klip. Lícová strana s nápisem v
řečtině nesla opět obraz slona, rubní pak býka s nápisy v karosthi (Mig. 205).
I v bilingvální řadě byly produkovány nižší nominály než drachmy. Vzácnější
hemidrachmy bilingvální řady o váze 1,21 g nesou shodné obrazové náměty jako
drachmy stejné řady, tedy slona na straně s řeckými nápisy a býka na straně s
karosthi písmem.
Mince z náhradních kovů patří k modelu vycházejícímu z jednotky 100 rati, tedy
z bronzového obolu, vážícího 20,16 g. Všechny známé Apollodotovy bronzové
mince jsou ve formě klip. V bronzové mincovní řadě se zcela zásadně změnily
obrazové náměty. Lícní strana s řeckými nápisy nese obraz nového patrona, boha
slunce Apollóna. Stojící Apollón je zobrazen čelně, levou rukou se opírá o luk
a v pravé ruce drží šíp. Rubní strana s nápisy v písmu karosthi zobrazuje
obřadní trojnožku. Tyto motivy jsou shodné na hemiobolech o váze 10,08 g a
čtvrtobolech (dichalkonech), vážících 5,04 g. Apolon na líci chalkonu (2,52 g)
je zobrazen vsedě. Rubní strana tohoto nominálu je shodná s jeho násobky.