Z pokladu zůstal pouze beránek a pár mincí

Žádný z těch, kdo poklady ukrývali, nikdy nepředpokládal, že svůj majetek již nevyzvedne. O úkrytu s největší pravděpodobností věděl často pouze majitel, který místo prozrazoval až v největší nouzi. A tak nevyzvednuté depoty byly a jsou přes všechny vymoženosti současné techniky objevovány většinou náhodně – při nejrůznějších zemních pracích.

O nálezových okolnostech

K objevení komárovského pokladu došlo v podzimních měsících roku 1881 v bezprostřední blízkosti slovanského hradiska v katastru původně samostatné obce Kylešovice u Opavy (dnes součást Opavy). Pro přehlednost zůstáváme však u staršího a v odborné literatuře zavedeného označení „komárovský poklad“, které souvisí s nedalekou obcí Komárovem a Komárovským mlýnem, od nějž severně se lokalita s hradiskem nachází. Od počátku září do prvního prosincového týdne roku 1881 se bývalé pozemky knížete Jana Lichtenštejna staly dějištěm neobvyklé události. Bylo zde upravováno řečiště toku Moravice v blízkosti jejího ústí do řeky Opavy a převáděno do nového, západněji ležícího koryta. Jak později ukázal archeologický výzkum nedaleké lokality, vedl původní meandrující tok Moravice těsně pod severozápadní částí opevnění někdejšího kylešovského hradiska. Narovnáváním vodní cesty se mělo zabránit každoročně hrozícím záplavám, které dlouhodobě trápily a ohrožovaly nejen toto, ale i další přiléhající území. Celá akce, která podle údajů v dobovém tisku přišla na 7077 zlatých, byla svěřena firmě prostějovského podnikatele pana Františka Součka. V podmínkách technických možností a vybavení konce 19. století šlo dozajista o velkolepý počin, neboť při výkopu nového koryta bylo údajně přemístěno na 8000 kubíků zeminy, původní meandr koryta v délce 720 metrů byl zkrácen na pouhých 140 metrů a jistý stupeň technických znalostí jistě vyžadovalo i odpojení starého toku a jeho převedení do nového řečiště. Soudobý tisk si pochvaloval vedle zisku nové zemědělské půdy, také zažehnání povodňového nebezpečí hrozícího každoročně několika stům jiter přilehlých luk a polí. O nalezeném pokladu však v novinových zprávách nenacházíme nikde ani zmínku. Pouze rekonstrukcí další kusých informací můžeme do jisté míry analyzovat okolnosti provázející odkrytí pokladu. K jeho objevení došlo v hloubce necelých dvou metrů s největší pravděpodobností při odkopávání zbývající části úseku „nové vodní trasy“ při samotném jejím ústí do řeky Opavy (údajně na levém břehu asi dva metry od ústí). Nasáklá zemina se vším, co se v ní nacházelo, tedy i mincemi a stříbrnými „soškami“ mizela ve valící se vodě. Přítomní dělníci si všimli objevu příliš pozdě. Z celého nálezu se podařilo zachránit pouze nepatrný zlomek „…neboť co neroznesli dělníci…“, vzala voda. Majitel firmy provádějící práce několik stříbrných předmětů od nálezců koupil a prostřednictvím svého syna daroval Museu království českého v Praze. Dar tvořilo celkem šest mincí a jedna soška beránka.

Kdyby bylo libo, poslali bychom též část dubu

Z dopisu, který dar zlomku zachráněného nálezu provázel a jehož autorem je žák páté třídy reálky v Prostějově (takže mu promineme některá gramatická zakolísání) můžeme číst: „Nádoba neb něco podobného při tom nalezena nebyla, jak předměty položeny byly také určiti nemohu, neboť v místě, kde nalezeny byly, byl písek z hlínou promíšený velice vodou prosáklý, tak že dělníci zpozorovali předměty, až když vytahovaly ony řetízky, které u sošek upevněny jsou, před tím snad asi dvě lopaty penízků a sošek hodily do hlubiny, která vedle jest, na hledání těchto předmětů nebylo lze pomysliti, neboť v hlubině je náramně silný proud. Ostatní sošky byly právě takové jako ona, kterou jsem Vám zaslal, jen že byly více neb méně porouchány ... Penízky byly jen s malým rozdílem stejné, na některých u křížků byla jedna na jiných dvě a více teček...“ Poněvadž místo pro úkryt muselo být pro majitele lehce rozpoznatelné, byly mince často ukrývány ve svazích kopců, v sousedství velkých stromů, či kamenů dominujících v krajině, také na březích řek a jezer. Domýšlíme se, že tuto možnost patrně naznačil prof. Smolík prostějovským dárcům, poněvadž v dalším z dopisů zaslaných z Prostějova Museu království českého, čteme: „… též v hloubce 2,50 metru nalezeny byly kmeny stromů a to dubu a stromy ostatní nebylo lze rozeznat... Kdyby bylo libo, poslali bychom též část dubu….“ Meandr řeky za téměř devět set let, které uplynuly mezi dobou ukrytí majetku a jeho náhodným objevením, několikrát měnil a vyhledával cestu, své zřejmě způsobily i náplavy a nánosy, konečně uváděná hloubka objevu 1,80 m je toho důkazem.

Strastiplný osud nálezu pokračoval

Darováním do muzejních sbírek však historie komárovského nálezu nekončí. Starou muzejní správou v Praze byla mincovní složka nálezu od beránka oddělena a rozřazena do sbírek. Beránek, pro kterého mince byly jakýmsi „křestním listem“ zůstal osamocen a zařazen do archeologické sbírky. Jak už však často náhoda sehrává svoji roli, v 50. létech 20. století bylo zjištěno, že prostějovský František Souček věnoval čtyři mince z komárovského pokladu rovněž Gymnasijnímu museu v Opavě. Dvě další mince získal od nálezců, a stejnému muzeu věnoval ještě obchodník Hirsch. I tyto mince byly postupně objevovány a „nenacházeny“. Když byla nedávno prováděna generální revize opavských numismatických sbírek, byly komárovské mince identifikovány a vystaveny pro veřejnost spolu s beránkem zapůjčeným z majetku Národního muzea. Dochovaných šest mincí ze sbírky muzea opavského dnes představuje – denár řezenského typu Boleslava I. (929–967), C 3 – jako jediná česká ražba, denár bavorského vévody Jindřicha II. z mincovny v Řezně, tři otto-adelheidské denáry a konečně štrasburský denár Oty III. (983–1002), který za absence ostatních, dnes ztracených mincí datuje ukrytí pokladu do období po roce 1002.

Nejen shodné datování, ale rovněž charakter dochovaného materiálu a jeho teritoriální zastoupení hovoří o bezprostředních souvislostech pokladu zlomkového stříbra z Kelče u Hranic a zachráněného torza pokladu z Komárova. Není to však pouze mincovní složka, ale rovněž další okolnosti, které dokládají, že území českého Slezska a severovýchodní Moravy mělo návaznost na průběh obchodní transevropské komunikace, která v 10. a 11. století byla důležitou obchodní tepnou, propojující naše území s obchodním ruchem při Baltickém moři.