Jako Stoletá válka se označuje válečný konflikt mezi Francií a Anglií na
přelomu 13. a 14. století. Impulsem k rozpoutání války se stal boj o dědictví
francouzského trůnu po smrti krále Karla IV. Vojenské konflikty, které včetně
období klidu, trvaly více než sto let, byly určovány bojem mezi znepřátelenými
šlechtickými rody Orleánských a B urgundských uvnitř Francie a bojem o
zástavní vlastnictví anglické koruny. Během války byly stanoveny rozhodující
podmínky pro změnu vývoje v ražbě mincí a peněžním hospodářství obou zemí.
Neklid v míru (1396–1415)
Klid zbraní v roce 1396 využila francouzská i anglická strana stejným způsobem,
k urovnání vlastních vnitropolitických problémů (srovnej rodokmen). Po smrti
krále Eduarda III. v roce 1377 nastoupil na anglický trůn jeho teprve
desetiletý vnuk Richard II. (1377–1399). I když byl zpočátku vnímám sporně a
za nezletilého krále prováděl vladařské úkony královský rada, záhy se projevil
jako odvážný a diplomaticky jednající panovník, který bez povšimnutí
nenechával ani mincovnictví V této době se v Anglii kvůli financování
vojenských operací kvalita mincí na rozdíl od Francie nezhoršovala, naopak
anglické mince byly vzhledem k obsaženému stříbru dokonce podhodnoceny, proto
je jiní panovníci rádi v obchodu skupovali a nechali z nich razit nové mince.
Krátce po dosažení dospělosti ve věku panovníkových 14 let došlo v Anglii k
povstání (Peasant‘s Revolt) sedláků, jimž se pod vedením Wata Tylera dokonce
podařilo proniknout až do Londýna a bezprostředně ohrozit život krále. Richard
dokázal vlastním vyjednáváním situaci uklidnit a povstalce přiměl k odchodu,
přičemž jim slíbil velké ústupky. Po odchodu povstalců ovšem svolal své
jednotky a odrazil zbytky povstání. Trest pro rebely byl na tehdejší poměry
umírněný; od masové popravy se upustilo. Pro výstrahu bylo popraveno jen
několik vůdců povstání.
Na rubové straně této drobné anglické mince je uveden název mincovny v rozích
velkého kříže CIVI–TAS–LON– DON.
Přísliby učiněné rolníkům sice splněny nebyly, ale zážitky mladého krále
přiměly alespoň k umírněné daňové politice.
Konf likt s Francií nadále určoval dění v zahraniční politice. Po několika
víceméně neúspěšných operacích se Richard II. v roce 1396 rozhodl k
neobvyklému kroku – oženil se s teprve osmiletou Isabelou z Valois, dcerou
francouzského krále Karla VI. (1380–1422). I když manželství nepřineslo
dlouhodobě mír, znamenalo alespoň delší přestávku k dalšímu nadechnutí. Právě
přiblížením k Francii a nešťastným postupem při obsazování politických funkcí
se Richard stále více vzdaloval parlamentu. V roce 1399 došlo k revoltě
šlechticů, v jejímž průběhu byl Richard zajat, uvězněn v Toweru a nakonec
donucen, aby se zřekl trůnu. O necelý půl rok později byl ve vězení zavražděn.
Na jeho místo nastoupil dne 13. října 1399 Jindřich IV. (1399–1413), bývalý
vévoda z Lancasteru a vůdce povstání proti Richardovi II., který byl vůči
Francouzům spíše zdrženlivý. Za doby jeho vlády docházelo k povstáním
králových nepřátel (např. Walisů), která jeho nejstarší syn Jindřich všechna
potlačil. Dne 20. března 1413 král Jindřich IV. zemřel na následky kožního
onemocnění, pravděpodobně lepry, a jeho syn se stal anglickým králem jako
Jindřich V. (1413–1422) (obr. 2). Jindřich poté, co upevnil svou vládu,
zacílil zahraniční politiku opět na Francii a začal připravovat novou invazi.
Také ve Francii, která byla válkou zpustošena daleko více než její nepřítel,
byly problémy s nástupnictvím na trůn. Vládnoucí král Karel VI. Šílený
(1380–1422) stále více podléhal duševní nemoci a nejbližší příbuzní
se už přeli o dědictví. Na jedné straně stál Ludvík z Valois, vévoda z Orleáns
(1372–1407), mladší bratr krále, a na straně druhé Johann Ohnefurcht,
vévoda z Burgundska (1371– 1419). Mezi nimi taktizovala mladá královna Alžběta
Bavorská z rodu Wittelsbachů (1371–1435). V roce 1407 nechal Johann Ohnefurcht
svého soka Ludvíka z Valois zákeřně zavraždit a mezi Armagnaky (příznivci
vévody z Orléans) a Bourguignony (příznivci vévody z Burgundska) vypukla
otevřená válka. Obě strany hledaly spojence – povolaly na pomoc právě ty
Angličany, kteří se rozhodli podporovat burgundskou stranu.
Drama podle Shakespeara
„A šlechtici v Anglii, nyní v posteli, jednou proklejí, že zde nebyli.“ Tato
významná slova vložil anglický dramatik William Shakespeare do úst svému
hrdinovi Jindřichu V. (1413–1422) před jednou z nejvýznamnějších bitev Stoleté
války – u Agincourtu.
Brzy po nástupu Jindřicha V. na trůn usilovaly obě strany ve francouzské
občanské válce o jeho přízeň. Jindřich V. zdánlivě na dlouhá a obtížná jednání
přistoupil. Takto získaný čas ale využil k sestavení armády a přípravě na
invazi. Nová válka proti Francii zároveň odváděla pozornost od
vnitropolitických nepokojů a anglické šlechtice svazovala proti společnému
nepříteli. Při volbě jednotek se ovšem nechtěl spoléhat jenom na šlechtické
vojsko rytířů, patrně na základě negativních zkušeností z dosavadního průběhu
války,proto naverboval v boji prověřené, dobře vybavené a přímo jemu podřízené
žoldáky.
V srpnu 1415 se konečně 10 000 anglických vojáků přepravilo s cílem vylodit se
v Normandii. Zatímco se Francouzi přeli o to, kdo by měl být hlavním velitelem
armády, obsadil Jindřich město Harf leur, které již 22. září muselo
kapitulovat. Vítězství bylo ale těžko vykoupené – polovina anglického vojska
přišla kvůli epidemii o život nebo byla zraněna v boji. Jindřich se proto
rozhodl, že nejprve potáhne na Calais a tam počká na posily. Zraněné vojáky
poslal spolu s kořistí a loďmi, které se zachovaly, zpátky do Anglie. Nyní se
ale každý musel spoléhat jen a jen na sebe a tažení zpět probíhalo složitěji
než se původně předpokládalo.
Francouzský „Connétable“ Karel I. d‘Albret, bývalý podřízený Bertranda du
Guesclina, vyhrocenou situaci zklidnil tím, že bez dlouhého přemítání
burgundské vojsko poslal zpět, a odpochodoval jen s francouzským vojskem. Jen
tak mohl zabránit tomu, aby rytíři nebojovali vzájemně mezi sebou a neztratili
nepřítele ze zřetele.
S 12 000 až 25 000 muži (zdroje nejsou jednotné) obsadil Karel I. d‘Albret
veškeré mosty přes řeku Somme a nechal Angličanům jen jednu únikovou cestu u
Maisoncelle. Angličané zaujali pozice mezi dvěma lesíky, aby si ušetřili útok
nepřátelské kavalérie z boku a čekali na nepřítele.
A francouzské vojsko znovu nedokázalo vyčkat na útok a bez podpory vojáků
schopných boje na dálku se řítilo vstříc anglické smršti šípů. Důsledky byly
ještě ničivější než u Kresčaku v roce 1346! Na večer dne 25. října 1415 byla
Francie oloupena o velkou část svého politického vedení. Více než 5000
francouzských rytířů (obr. 6) a dalších 5000 pěšáků padlo v bitvě, mezi nimi i
prominentní osobnosti jako Jan I., vévoda z Alencon (1385–1415); vévoda von
Brabant a Limburg (1384–1415); Eduard III., vévoda z Bar (1377–1415); Johann
de Montaigu, arcibiskup ze Sens; Filip Burgundský, hrabě z Nevers a Rethel i
„Connétable“ Karel I. d‘Albert. Ostatní padli do anglického zajetí např. Karel,
vévoda Orleánský (1394–1456); Jan I., vévoda Bourbonský (1381–1434) a Jan II.
Le Maingre, maršál francouzský (1366–1421) – mnozí z nich už nikdy neměli
spatřit rodnou vlast.
Ve srovnání s tím byly ztráty anglické strany ve výši 1600 mužů výrazně menší.
Vítězství bylo tak zničující, že se Jindřichovi V. v následujících letech
podařilo skoro bez překážek dosáhnout svých válečných cílů a během pěti let si
podrobit skoro celou severní Francii. Zároveň z východu zaútočili Burgunďané,
kteří v roce 1418 dobyli Paříž a zajali Karla VI. a jeho ženu. Byla to
nejčernější hodina francouzského království.
Svatba s následky
Jednání byla kvůli beznadějné situaci relativně krátká. Po pouze šesti
měsících vyjednávání podepsali Karel VI. z Francie a Jindřich V. z Anglie dne
21. května 1420 mírovou smlouvu z Troyes. Podmínky byly pro francouzské
království bolestné a ponižující: Karel VI. musel uznat nároky Jindřicha V. na
trůn. Až do své smrti měl dále provádět panovnické úkony, poté měla koruna
přejít na anglického panovníka. Jindřich V. se kvůli posílení tohoto spojení
oženil s Kateřinou z Valois, dcerou Karla VI. Potomci z tohoto svazku by se
automaticky stali králi Anglie a Francie. Zároveň byl Karlův pátý a jediný
žijící syn Karel (VII). vyloučen z následnictví na trůn a válka byla oficiálně
prohlášena za ukončenou. Dauphin (obr. 7 a 8) Karel (VII). se v té době
nacházel v jižní Francii a vůbec nepomyslel na to, že by se dobrovolně vzdal
trůnu. Alžběta vyřešila problém po svém. Prohlásila vlastního syna za
nelegitimně zplozeného a vyloučila jej tak z následnictví na trůn. Ale účet
vystavila bez převážné části francouzských šlechticů a duchovenstva, kteří
nechtěli uznat anglického krále na francouzském trůně a přidali se na stranu
mladého následníka, který si zřídil rezidenci v Chinonu.
Dne 31. srpna 1422 zemřel anglický král Jindřich V. na jednom z dalších
vojenských tažení v blízkosti Paříže na následky úplavice. Jeho následnictví v
Anglii a Francii nastoupil, tak jak bylo ujednáno ve smlouvě z Troyes, jeho
jediný syn Jindřich VI. – malé dítě, které právě dovršilo věk 8 měsíců. Nárok
anglické koruny na francouzský trůn nedokládá žádná mince lépe než mince Salut
d‘or. Na lícové straně je vidět zvěstování archanděla Gabriela Panně Marii,
který mezi oběma drží praporek se slovem AVE. Oba stojí za štíty se znaky
Anglie a Francie; v opisu je Jindřich označen za dei gratia Francorum et
Angliae Rex. Rovněž rubová strana vyjadřuje naději na mírovou personální unii
obou států: francouzská lilie a anglický leopard stojí vedle latinského kříže,
pod ním odkazuje gotické písmeno h na Jindřicha VI. (Henry).
Panovnické úkony za ještě dlouho nezletilého krále prováděl v Anglii jeho
strýc Humphrey, vévoda z Gloucesteru, a ve Francii Jan z Lancasteru, vévoda z
Bedforfu. Všechno běželo podle plánu, alespoň vojensky, u Crecant (1423) a
Verneuil (1424) byly armády dauphina drtivě poraženy a zahnány za Loiru. Karel
VII. byl výsměšně označován za „krále z Bourges“.
Druhá fáze Stoleté války byla provázena zhoršením kvality mincí ve velkém
rozsahu. Nejdůležitější mincí z té doby byl typ mince zvaný f lorette, který
by zaveden v roce 1417.
Svatá panna Johanka z Arku: zachránkyně a mučednice
Během této strastiplné fáze čerpali Francouzi novou naději v mladé dívce ze
selské rodiny z Domrémy. Přesné datum narození dcery Jacquesa Darcse a
Isabelle Romées se nedochovalo, ale ve 13 letech se jí měli poprvé ve vidině
zjevit Sv. Kateřina, Sv. Markéta a archanděl Gabriel, kteří ji vyzvali, aby
osvobodila Francii od Angličanů. Dne 1. března 1429 Johanka přijela na dvůr
dauphina v Chinonu, kde se společně uchýlili do pokoje, aby mu představila
jednu ze svých vizí.
Jak mladá žena dauphina přesvědčila, se nedochovalo. Ale co mohl Karel ještě
ztratit? V té době to vypadalo, že jeho vládnutí nebude mít beztak dlouhého
trvání. Johanku z Arku (zvaná také Panna Orleánská) byla odvezena do Poitiers,
kde byla tři týdny intenzívně dotazována zástupci šlechty a duchovenstva.
Několik dvorních dam dokonce prověřovalo její panenství. Zástupci se nakonec
usnesli, že dají energické dívce šanci. Nechali pro ni vyhotovit zbroj a
poskytli jí malý vojenský doprovod s pověřením dopravit do obsazeného Orleáns
posily. Neuvěřitelné se stalo skutkem, Janě se nejen podařilo dne 29. dubna
1429 proniknout až do města, ale dokonce přesvědčila obklíčené, aby se
odvážili k výpadu. Dne 7. května se otevřely brány a v čele s Janou z Arku se
Francouzi vrhli na nepřátele. I přesto, že byla zasažena do ramene šípem,
velela dále a podařilo se jí odrazit anglické jednotky a ukončit obléhání
Orleánsu. V následujících týdnech zcela vyhnala Angličany z území jižně od
Loir y a přispěla tak k tomu, že Dauphin Karel byl dne 17. července 1429 v
Katedrále v Remeši korunován králem Francie.
Jana z Arku ovšem chtěla více – dalším cílem mělo být osvobození Paříže. Nový
král se zdráhal, nakonec jejímu naléhání podlehl. Tažení ale skončilo již 8.
září 1429 vojenskou porážkou a vzájemný vztah mezi Janou z Arku a Karlem VII.
se přerušil. Král chtěl Paříž získat zpět raději cestou vyjednávání a část
armády rozpustil. Jana neuposlechla jeho rozkaz a místo toho pokračovala ve
vojenském tažení. Pro Karla se tak stala bezpečnostním rizikem, sám se
pokoušel rozbít alianci mezi Burgunďany a Angličany.
Stalo se to, co se stát muselo. Karel VII. zradil svoji vojevůdkyni
Burgunďanům, kteří ji 23. května 1430 v lese u Compiegne zajali a prodali ji
za 10 000 zlatých Angličanům. Následoval monstrproces, Angličani předali Janu
inkvizičnímu soudu v Rouen, který jí v první řadě vinil z kacířství. Výslechy
trvaly tři měsíce, poté byla shledána ve dvanácti bodech ze 67 bodů obžaloby
vinnou (mimo jiné kvůli nošení mužského oblečení a na ženu příliš krátkého
střihu vlasů) a odsouzena k trestu smrti upálením.
Ráno dne 30. května 1431 odvážně vystoupala na hranici v Rouen, ačkoliv se
přiznala k vině, ale odmítla kacířství. Měla tak být celoživotně uvězněna v
církevním vězení, ale Angličané nechtěli mučednici. Její popel byl rozprášen
do Seiny, aby se zabránilo vzniku kultu jejích relikvií.
Teprve o 24 let později nechal právě Karel VII. proces znovu otevřít – protože
teď byla zapotřebí francouzská mučednice! V roce 1456 byla ve všech bodech
obžaloby zproštěna viny. Zodpovědní za chybný rozsudek ovšem nebyli nikdy
hnáni k zodpovědnosti. Pro její matku, která nikdy nepřestala věřit ve
schopnosti a božské poslání své dcery, bylo toto osvobození velkým
zadostiučiněním. O skoro 500 let později, dne 16. května 1920, byla Jana z
Arku papežem Benediktem XV. (1914– 1922) prohlášena za svatou. Johanka z Arku
byla ale již od doby po své smrti až ke svému prohlášení za svatou mnohými
považována za patronku Francie. Pro Karla VII. se události po smrti Jany z
Arku vyvíjely uspokojivě. Od 5. srpna 1435 se v opatství St. Vaast d‘Arras
vedla mírová jednání mezi Francií, Anglií a Burgundskem. I když se Karel VII.
musel spokojit se ztrátou některých území, výsledky smlouvy z Arras, která
byla podepsána dne 21. září, byly pro něj uspokojivé. Burgundský vévoda Filip
Dobrý (1419–1467) ukončil svou koalici s Anglií a přidal se na stranu
francouzského krále. Anglie tak byla na pevnině v politické izolaci a z
jednání se stáhla. Dlouholeté nepřátelství mezi Armagnany a Burgunďany
skončilo a vojenské síly se tak mohly soustředit výhradně na nepřítele.
Z Francie ale ještě nebyli vyhnáni všichni Angličané – válka měla pokračovat...
