Mimořádně cenná lokalita Václavského (Dómského) návrší s katedrálou sv. Václava, kapitulním děkanstvím, pozůstatky středověkého hradu a torzálně dochovanou románskou architekturou byla díky příhodné poloze poprvé osídlena již v pozdní době kamenné, dále pak v době bronzové a od 9. století je obydlena kontinuálně až dodnes. Jedná se příznačně o místo, které bylo od konce 19. století několikrát zkoumáno archeology a může se tedy vykázat řadou nálezů, včetně mincí.
V průběhu výzkumů, prováděných na této lokalitě v osmdesátých letech 20. století pod vedením Víta Dohnala, byly kromě jiných artefaktů nalezeny i dva benátské groše – matapany ze 13. století. Starší typ (obr. 1), objevený v sekundární poloze při západním obvodu studňovité jámy v hloubce 155 cm pod povrchem spolu s větším množstvím chaoticky nahromaděných lidských kostí a jejich zlomků, dal razit benátský dóže Marino Morosino (1249–1253), původcem mladšího typu (obr. 2) je Morosinův nástupce Ranieri Zeno (1253–1268). Uvedené benátské groše přitom nejsou jedinými z Olomouce známými středověkými ražbami italské provenience. V Benátkách má svůj původ také denaro piccolo, nejnižší mincovní nominál (12 denari piccoli = 1 soldo), nalezený při výzkumu v Pekařské ulici ve vrstvě datované do 13. století. Další ražba z regionu Benátska byla objevena při výzkumu na Náměstí Hrdinů. Jedná se o denaro popolo, které dal v mincovně v Trevisu v letech 1319–1323 razit Jindřich III., hrabě z Gorice (1304–1323), zastávající úřady hejtmana akvilejského patriarchátu, místodržícího Istrie, říšského vikáře marky v Trevisu a podesty Terstu. S Trevisem, které leží asi 25 km na sever od Benátek a v němž v době vzniku mince sídlila početná německá kolonie, vedli benátští kupci dlouhodobý zápas ve snaze dostat obchod s drahými a barevnými kovy pod svou kontrolu. Přítomnost italských stříbrných ražeb 13. a 14. století je na území českých zemí výjimečná, před rokem 1400 se vyskytují jen vzácně (například Brno, Orlí 19-21; Praha-Pražský hrad; Černovice, okr. Pelhřimov). Mince nalezená v Brně, jež bylo v pozdním středověku hlavním obchodním centrem na Moravě (bolognino piccolo), pravděpodobně souvisí s působením florentského konsorcia, které se podílelo na velké měnové reformě roku 1300 a jehož členové měli v Brně k dispozici několik domů a mlýn. Dokladem četných obchodních vztahů jsou mimo jiné nálezy benátského a orientálního stolního skla zastoupeného v brněnských nálezech z let 1270–1350. Jak se tyto italské ražby do Olomouce dostaly? Lze je také jako v Brně spojovat výhradně s dálkovým obchodem? V padesátých a šedesátých letech 13. století, tj. v době, z níž oba uvedené benátské matapany pocházejí, představovala Olomouc díky osobě olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku (1245–1281) důležité centrum finanční správy nejen na Moravě, ale i v širším středoevropském prostoru. Na Bruna se v té době obrátil jak král Přemysl II. Otakar (1253–1278), který mu svěřil dohled nad realizací měnových reforem na Moravě, tak papež Urban IV. (1261–1264), který ho požádal o pomoc při organizačním zajištění výběru papežských dávek ve střední Evropě. První papežští kolektoři jsou v českých zemích doloženi na přelomu let 1229 a 1230. Důležitá ve vztahu k nalezeným mincím je papežská sbírka, která probíhala na přelomu padesátých a šedesátých let 13. století. Papež Alexandr VI. pověřil výběrem peněz ve střední Evropě nuncia Petra z Pontecorvo, a to hned dvakrát. Pověřovací list z 11. října 1255 zmiňuje sbírku určenou na křížové výpravy do Svaté země, která měla být vybírána v Čechách, na Moravě a v diecézích Salcburk, Freising, Pasov a Řezno, ve druhém listu z 13. prosince 1259 se jmenovitě uvádějí Čechy, Morava, Rakousko a hnězdenská arcidiecéze. Jak je zřejmé z dopisu Alexandrova nástupce Urbana IV. z 26. září 1261, nuncius Petr měl část peněžní sbírky (šlo jmenovitě o peníze vybrané v Polsku, Uhrách, Čechách a na Moravě) uložit na dvoře olomouckého biskupa a měl následně zajistit jejich transfer z Olomouce do pokladnice baziliky sv. Marka v Benátkách. 3. května 1262 papež adresoval v této věci nové listy jak biskupu Brunovi, tak nunciu Petrovi a zároveň vydal nařízení k zajištění bezpečnosti při převozu peněz do Benátek. Nuncius Petr organizoval sbírku nejprve v Čechách a teprve poté na Moravě, jak je zřejmé z jeho dopisu datovaného v Praze v červnu 1260, v němž potvrzuje vyšehradské kapitule, že zaplatila papežskou daň za posledních sedm let. Svou misi ukončil pravděpodobně v létě 1262, kdy měl na příkaz papeže provést závěrečné vyúčtování peněz došlých do Apoštolské komory v Římě. Z těchto písemných zpráv je zřejmé, že na počátku šedesátých let 13. století se do Olomouce dostalo větší množství peněz nejen středoevropské, ale také italské provenience, které tam s sebou mohli přinést lidé z doprovodu papežského nuncia a možná i benátští kupci, kteří se zpravidla na transferu peněz do Říma podíleli. Je velmi pravděpodobné, že v té souvislosti došlo v Olomouci k oživení obchodu. Nebylo jistě náhodné, že právě v roce 1261 dostala olomoucká městská rada od krále Přemysla II. právo postavit kupecký dům, jenž by sloužil také jako radnice. Navíc z roku 1262 pochází jedna z prvních zpráv o složitějších úvěrových operacích v českých zemích. Z příkazu Přemysla II. měl tehdy florentský bankovní dům vedený papežským bankéřem Dulciem de Burgo vyrovnat ve prospěch papežské kurie králův dluh, který vznikl v souvislosti s rozvodem Přemysla II. s Markétou Bábenberskou a s legalizací jeho tří nemanželských dětí. Nelze vyloučit, že tato transakce byla uskutečněna v rámci zmíněné papežské sbírky. Organizace sbírky v letech 1261– 1262 byla pro Olomouc důležitou logistickou zkušeností, a to i přesto, že šlo pouze o jednorázovou akci. Od roku 1263 byly různé typy papežských poplatků ze střední Evropy (desátky, Petrův haléř, servície či anáty) shromažďovány členy Řádu německých rytířů ve Vídni, kteří dlouhodobě zajišťovali jejich transfer do Benátek. Mimo církevní prostředí se italské mince dostávaly do českých zemí zejména s dálkovým obchodem. Vysoké příjmy z kolonizace a důlního podnikání umožňovaly místním měšťanům nakupovat ve velkém luxusní zahraniční produkty, jež jim v důsledku přesycení středoevropských trhů drahými kovy připadaly „levné“. Poptávka byla značná. V Olomouci je doloženo exotické ovoce včetně fíků a datlí a celá škála koření z Indie a Arábie včetně pepře či muškátového oříšku. Patrně nejlépe jsou dochovány nálezy luxusních skleněných nádob původem z benátského Murana a syrského Aleppa. Kontakty mezi Olomoucí a Itálií ve 12. a 13. století dokládá rovněž poutní odznak sv. Mikuláše z jihoitalského Bari zjištěný v prostoru olomouckého Michalského kopce. O místním rozšíření kultu tohoto světce, patrona kupců, svědčí i fakt, že roku 1268 olomoucký děkan Bartoloměj vybavil nově zakládanou kapli sv. Jana Křtitele četnými cennostmi, mimo jiné také přenosným oltářem s velkými relikviemi, včetně oleje z prstu sv. Mikuláše. Na základě uvedených skutečností je nutné i v budoucnosti při archeologických výzkumech v Olomouci s přítomností středověkých italských ražeb počítat. Nelze také vyloučit, že při revizi starých muzejních fondů nebo dosud nezpracovaného materiálu z archeologických výzkumů by mohlo dojít k dalšímu navýšení počtu benátských mincí.
