Žádný z těch, kdo poklady ukrývali, nikdy nepředpokládal, že svůj majetek již
nevyzvedne. O úkrytu s největší pravděpodobností věděl často pouze majitel, který místo
prozrazoval až v největší nouzi. A tak nevyzvednuté depoty byly a jsou přes všechny
vymoženosti současné techniky objevovány většinou náhodně – při nejrůznějších
zemních pracích.
O nálezových okolnostech
K objevení komárovského pokladu došlo v podzimních měsících roku 1881 v
bezprostřední blízkosti slovanského hradiska v katastru původně samostatné
obce Kylešovice u Opavy (dnes součást Opavy). Pro přehlednost zůstáváme však u
staršího a v odborné literatuře zavedeného označení „komárovský poklad“, které
souvisí s nedalekou obcí Komárovem a Komárovským mlýnem, od nějž severně se
lokalita s hradiskem nachází. Od počátku září do prvního prosincového týdne
roku 1881 se bývalé pozemky knížete Jana Lichtenštejna staly dějištěm
neobvyklé události. Bylo zde upravováno řečiště toku Moravice v blízkosti
jejího ústí do řeky Opavy a převáděno do nového, západněji ležícího koryta.
Jak později ukázal archeologický výzkum nedaleké lokality, vedl původní
meandrující tok Moravice těsně pod severozápadní částí opevnění někdejšího
kylešovského hradiska. Narovnáváním vodní cesty se mělo zabránit každoročně
hrozícím záplavám, které dlouhodobě trápily a ohrožovaly nejen toto, ale i
další přiléhající území. Celá akce, která podle údajů v dobovém tisku přišla
na 7077 zlatých, byla svěřena firmě prostějovského podnikatele pana Františka
Součka. V podmínkách technických možností a vybavení konce 19. století šlo
dozajista o velkolepý počin, neboť při výkopu nového koryta bylo údajně
přemístěno na 8000 kubíků zeminy, původní meandr koryta v délce 720 metrů byl
zkrácen na pouhých 140 metrů a jistý stupeň technických znalostí jistě
vyžadovalo i odpojení starého toku a jeho převedení do nového řečiště. Soudobý
tisk si pochvaloval vedle zisku nové zemědělské půdy, také zažehnání
povodňového nebezpečí hrozícího každoročně několika stům jiter přilehlých luk
a polí. O nalezeném pokladu však v novinových zprávách nenacházíme nikde ani
zmínku. Pouze rekonstrukcí další kusých informací můžeme do jisté míry
analyzovat okolnosti provázející odkrytí pokladu. K jeho objevení došlo v
hloubce necelých dvou metrů s největší pravděpodobností při odkopávání
zbývající části úseku „nové vodní trasy“ při samotném jejím ústí do řeky Opavy
(údajně na levém břehu asi dva metry od ústí). Nasáklá zemina se vším, co se v
ní nacházelo, tedy i mincemi a stříbrnými „soškami“ mizela ve valící se vodě.
Přítomní dělníci si všimli objevu příliš pozdě. Z celého nálezu se podařilo
zachránit pouze nepatrný zlomek „…neboť co neroznesli dělníci…“, vzala voda.
Majitel firmy provádějící práce několik stříbrných předmětů od nálezců koupil
a prostřednictvím svého syna daroval Museu království českého v Praze. Dar
tvořilo celkem šest mincí a jedna soška beránka.
Kdyby bylo libo, poslali bychom též část dubu
Z dopisu, který dar zlomku zachráněného nálezu provázel a jehož autorem je žák
páté třídy reálky v Prostějově (takže mu promineme některá gramatická
zakolísání) můžeme číst: „Nádoba neb něco podobného při tom nalezena nebyla,
jak předměty položeny byly také určiti nemohu, neboť v místě, kde nalezeny
byly, byl písek z hlínou promíšený velice vodou prosáklý, tak že dělníci
zpozorovali předměty, až když vytahovaly ony řetízky, které u sošek upevněny
jsou, před tím snad asi dvě lopaty penízků a sošek hodily do hlubiny, která
vedle jest, na hledání těchto předmětů nebylo lze pomysliti, neboť v hlubině
je náramně silný proud. Ostatní sošky byly právě takové jako ona, kterou jsem
Vám zaslal, jen že byly více neb méně porouchány ... Penízky byly jen s malým
rozdílem stejné, na některých u křížků byla jedna na jiných dvě a více
teček...“ Poněvadž místo pro úkryt muselo být pro majitele lehce rozpoznatelné,
byly mince často ukrývány ve svazích kopců, v sousedství velkých stromů, či
kamenů dominujících v krajině, také na březích řek a jezer. Domýšlíme se, že
tuto možnost patrně naznačil prof. Smolík prostějovským dárcům, poněvadž v
dalším z dopisů zaslaných z Prostějova Museu království českého, čteme: „… též
v hloubce 2,50 metru nalezeny byly kmeny stromů a to dubu a stromy ostatní
nebylo lze rozeznat... Kdyby bylo libo, poslali bychom též část dubu….“ Meandr
řeky za téměř devět set let, které uplynuly mezi dobou ukrytí majetku a jeho
náhodným objevením, několikrát měnil a vyhledával cestu, své zřejmě způsobily
i náplavy a nánosy, konečně uváděná hloubka objevu 1,80 m je toho důkazem.
Strastiplný osud nálezu pokračoval
Darováním do muzejních sbírek však historie komárovského nálezu nekončí.
Starou muzejní správou v Praze byla mincovní složka nálezu od beránka oddělena
a rozřazena do sbírek. Beránek, pro kterého mince byly jakýmsi „křestním
listem“ zůstal osamocen a zařazen do archeologické sbírky. Jak už však často
náhoda sehrává svoji roli, v 50. létech 20. století bylo zjištěno, že
prostějovský František Souček věnoval čtyři mince z komárovského pokladu
rovněž Gymnasijnímu museu v Opavě. Dvě další mince získal od nálezců, a
stejnému muzeu věnoval ještě obchodník Hirsch. I tyto mince byly postupně
objevovány a „nenacházeny“. Když byla nedávno prováděna generální revize
opavských numismatických sbírek, byly komárovské mince identifikovány a
vystaveny pro veřejnost spolu s beránkem zapůjčeným z majetku Národního muzea.
Dochovaných šest mincí ze sbírky muzea opavského dnes představuje – denár
řezenského typu Boleslava I. (929–967), C 3 – jako jediná česká ražba, denár
bavorského vévody Jindřicha II. z mincovny v Řezně, tři otto-adelheidské
denáry a konečně štrasburský denár Oty III. (983–1002), který za absence
ostatních, dnes ztracených mincí datuje ukrytí pokladu do období po roce 1002.
Nejen shodné datování, ale rovněž charakter dochovaného materiálu a jeho
teritoriální zastoupení hovoří o bezprostředních souvislostech pokladu
zlomkového stříbra z Kelče u Hranic a zachráněného torza pokladu z Komárova.
Není to však pouze mincovní složka, ale rovněž další okolnosti, které
dokládají, že území českého Slezska a severovýchodní Moravy mělo návaznost na
průběh obchodní transevropské komunikace, která v 10. a 11. století byla
důležitou obchodní tepnou, propojující naše území s obchodním ruchem při
Baltickém moři.
